Jméno Jiřího Plachého-Fera budete marně hledat v učebnicích české literatury. Nebyl zas tak plachý – jeho jméno znamená ve staré češtině (a Ferus v latině) naopak divoký. V lednu roku 1623 se dokonce odvážně v konfesně a politicky stále ještě nevyjasněné situaci se svými studenty pustil do hlavního stanu utrakvismu, do Týnského chrámu, z jehož fasády strhl zlatý kalich a sochu krále Jiřího z Poděbrad.
Dobové vášně ale ponechme těm, kdo se jimi chtějí rozohňovat, a podívejme se na Ferovu činnost pro českou kulturu zásadní, leč v historii takřka dokonale ukrytou. Horšovskotýnský rodák (nar. asi 1586) byl totiž od dvacátých do čtyřicátých let 17. století s vynucenými přestávkami českým kazatelem v pražském Nejsvětějším Salvátoru, prefektem klementinské knihovny a později i ředitelem tamní jezuitské tiskárny. A především podle dobových měřítek nadmíru úspěšným spisovatelem – s jeho jménem je spojováno na osmdesát knižních titulů.
V roce 1604 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a po studiích ve Štýrském Hradci vyučoval v Klementinu rétoriku, filosofii, morální a polemickou teologii. Kazatelem byl prý velmi oblíbeným, neboť neopakoval svá kázání, což bylo v té době neobvyklé. Jeho životopisec Jiří Crugerius o něm napsal, že byl nenapodobitelný ve svých činech a výmluvnosti a velmi oblíben všemi, zejména aristokracií, jenže jeho rétorický um mu způsoboval rovněž nepříjemnosti. Jako horlivý vlastenec neváhá kritizovat rozpínavost cizí šlechty v pobělohorských Čechách i jiné nepravosti, a tak v roce 1623 byl na čas vypovězen do Prachatic, odkud se však na nátlak Pražanů vrátil. Ještě několikrát je pak vysílán mimo Prahu, mj. na misie. Roku 1632, po saském vpádu, kdy Praha byla císařskými vydána na pospas nepříteli, dokonce nějaký čas nesměl vůbec kázat ani publikovat.
Za misijní činnosti se sblížil se zemským prokurátorem Přibíkem Jeníškem z Oujezda, v jehož městě Březnici Ferovým přičiněním vzniká jezuitská kolej. Tato kolej měla misiemi působit mezi místní početnou židovskou komunitou a konat cesty za podobným účelem do nedaleké hornické a luteránské Příbrami. Právě Ferovou zásluhou je pak na Svaté Hoře u Příbrami zřízena kaple, základ dnes nejznámějšího poutního místa v Čechách.
Působení činorodého jezuity v klementinské knihovně a tiskárně je zahaleno mračnem anonymity a pseudonymů, za nimiž, jak píše Bohuslav Balbín, ukrýval Ferus své působení, svoji roli hlavního organizátora jezuitského literárního života po Bílé hoře. Užívání pseudonymů nebo anonymitu sice výslovně zakázal už tridentský koncil, aby zabránil v tehdejší vypjaté době náboženských polemik případným problémům katolické strany, Ferus však přesto tento zákaz mnohonásobně porušil.
Ptáme-li se dnes, proč tomu tak bylo, jednou z odpovědí může být také skromnost a rostoucí dobové pojetí literárního či překladatelského autorství, neboť několik jemu připisovaných knih je zároveň zjevně dílem jiných řádových spolubratří. Ferus nejspíš jako učitel zadával svým žákům práci a tato jeho organizační role byla následně chápána dobovými bibliografy jako autorská.
Vydávání Ferovi asi 80 (!) připisovaných knih lze vymezit lety 1610 až 1649, největší část z nich však tiskaři vychrlí v přetržitém období let 1629 až 1645, ale pouze tehdy, kdy smí Ferus publikovat. Těžištěm jeho zájmu, alespoň u tisků, které snad přeložil či sestavil sám, je hagiografie. Snaží se získat české měšťany speciálními, na určité vrstvy obyvatelstva zaměřenými soubory životů svatých, například řemeslníků či žen. Jako první překládá roku 1616 život sv. Ignáce, spolu s ním také vydává překlad životů svatých z římského breviáře a kratičké portréty českých světců, přeložené z knihy neprávem opomíjeného svatovítského kanovníka Jiřího Pontana z Braitenberka Bohemia pia.
Tematika českých světců vlastence Jiřího Plachého přitahovala po celou dobu jeho literární dráhy. Nejprve to byla snaha sestavit a obohatit jejich katalog. V tom následuje již zmíněného Pontana. Spolu s dalšími českými vlastenci a znovu aktivními měšťany se snaží najít vhodného kandidáta na svatořečení, jež by symbolicky potvrdilo cizinou zpochybňovanou pravověrnost a učinilo České království rovným ostatním středoevropským zemím. Po neúspěších se sv. Anežkou Českou (nebyly k dispozici její ostatky) a se sv. Vintířem (příliš omezená úcta) vydává roku 1641 právě Ferus podle materiálu dodaného nepomuckým děkanem Drauschovia reprezentativní latinsko-česko-německou, Škrétovými mědirytinami bohatě ilustrovanou monografii Fama posthuma Ioannis Nepomuceni (Posmrtná sláva Jana Nepomuckého). Ferovo úsilí tak dalo základ pozdější úspěšné kanonizaci tohoto českého patrona.
Z jiných důležitých Ferových literárních počinů zmiňme ještě reedici náměšťské gramatiky českého jazyka po 110 letech od prvního vydání a také překlady významných dobových jezuitských autorů, především Jeremiáše Drexelia, jehož uvedl do českého prostředí asi desítkou překladů. Spojení řádového a patriotického působení našeho jezuity plně vyjadřuje upravené řádové heslo otištěné na konci znovuvydané mluvnice: „Všechno k větší cti a slávě Boží a k prospěchu našeho jazyka českého.“
Dlouhý život Jiřího Plachého ukončil až 21. ledna 1655 pád vozu v oblíbené Březnici, kam se uchýlil jako člen profesního domu na Malé Straně, tedy něco jako jezuitský důchodce, a kde byl oficiálně kazatelem a zpovědníkem zakladatele, pána Jeníška. V tamním chrámu je také pohřben.
Autor je bohemista a polonista.