Když přiletíte do Vancouveru, hned na letišti vás přivítá Jade Canoe, velký bronzový objekt vytvořený Billem Reidem - významným umělcem z řad Hajdů, původních obyvatel Britské Kolumbie. Je to symbol nezlomnosti a uměleckých schopností této etnické skupiny, ale zároveň je to symbol bez kontextu. Zemi, na které stojíte, zdejší původní obyvatelé, Sališové, nikdy nikomu nepostoupili. Koloniální vlády ji nezískaly žádnou smlouvou, ústní ani písemnou. Země byla prostě ukradena, nabyta silou nebo lží, rozdělena britskými kolonizátory a rozprodána současným vlastníkům.
Žít ve Vancouveru znamená žít na okupovaných územích. Území, na kterém dnes město stojí, bylo ještě před sto šedesáti lety porostlé pralesem a lidé zde žili po celé věky svým vlastním způsobem. Od roku 1994, kdy byla na mezinárodním letišti ve Vancouveru nainstalována Jade Canoe, se umění původních obyvatel stalo synonymem Vancouveru. Přineslo jim to sice větší zviditelnění, ale význam tohoto aktu zůstal spíše symbolický.
Dobrým příkladem mohou být chystané olympijské hry ve Vancouveru. Na panenských územích původních obyvatel jsou bez ohledu na jejich mínění rychle stavěny silnice, lyžařské dráhy i ubytovací zařízení. Oficiálním logem her se přitom stala kresba Inukšuk, kamenné sochy, kterou vyrobili Inuité z Nunavutu, tedy území, které leží na kanadském dalekém severu. Propagace značky v rámci kampaně k olympijským hrám ve Vancouveru v posledních čtyřech letech nabírá na síle, a tak se Inukšuk postupně stává novým symbolem města bez ohledu na to, že je takové spojení z geografického hlediska zcela nesmyslné.
Tradiční umění původních obyvatel severozápadního pobřeží, mezi které patří i umění Hajdů, se vyznačuje rysy značně odlišnými od těch, které se dají přisoudit tradici pobřežních Sališů. Umění severozápadního pobřeží lze však daleko snadněji využít pro potřeby turistů: dřevěné šperky s hajdskou tematikou vyrobené ovšem na Filipínách přetékají ze stánků se suvenýry. Na samolepky se dobře hodí symbol slunce, orla nebo medvěda a samotná Jade Canoe putuje z ruky do ruky každý den. Je totiž vyobrazena na rubu kanadské dvacetidolarovky. Na líci je obrázek anglické královny.
Využívání původního umění lze vnímat a vysvětlovat různě, ale popírat nebo zamlžovat spojení, které existuje mezi uměním původních obyvatel a zemí, znamená vytrhávat toto umění z kontextu, který je nezbytný k pochopení toho, kdo my sami jsme a na co se to vlastně díváme.
Vancouver Art Gallery v tomto složitém post-postmoderním kontextu umění, obrazu, okupovaných území a původních obyvatel letos v létě připravila největší výstavu umění Hajdů, jaká dosud byla v severní Americe uspořádána. Expozice nazvaná Raven Travelling: Two Centuries of Haida Art (Havraní cesta: Dvě století umění Hajdů) zahrnuje 300 děl, která ukazují na kontinuitu a bohatství umělecké tradice této skupiny.
Většinou jde o objekty vyrobené ze dřeva nebo kořenů, z kamene argilitu, z rohů horských koz a dalšího materiálu, který měli umělci ze vzdálených ostrovů Haida Gwaii (v původním jazyce Ostrovy lidí) ležících 720 km severně od Vancouveru k dispozici. Výstava vznikala za kurátorské spolupráce odborníků z řad Hajdů i pracovníků galerie a je na ní patrná snaha zachytit politický, environmentální i sociální kontext umění Hajdů. Rozmanitá díla, která jsou zde vystavená, zahrnují krabičky vyrobené s neobyčejnou dovedností z ohýbaného dřeva, drobné pletené košíky i mimořádně působivé masky, jež byly pomalovány a ozdobeny pro potřebu různých náboženských rituálů.
V popisku, který je u objektů umístěn, poznamenala Nika Collisonová, jedna z kurátorek výstavy a zároveň vnučka Billa Reida: „I když zde představujeme tyto staré poklady Hajdů, zůstávají příběhy, které vyprávějí, tajemstvím. Jejich znalost byla pohřbena v masových hrobech obětí neštovic nebo zašlapána represivními režimy během tichých let. I když některé z odpovědí na tato tajemství mohou být stále skrytá v archivech, které uchovávají záznamy prvních objevitelů, nejsilnější vodítka dosud existují hluboko v myslích našich starších.“
Oněmi „tichými léty“ Collisonová myslí první polovinu dvacátého století, kdy byli Hajdové pronásledováni za to, že vyřezali nebo vyrobili některý ze svých tradičních výrobků. K uchování jejich umělecké tradice tehdy přispěla výroba plastik z argilitu, jež se vyvážely do Evropy nebo se prodávaly evropským imigrantům v Americe. Tato „tichá léta“, jak jim říká Collisonová, následovala po století genocidy, která měla podobu opakovaných vln epidemií neštovic – ty snížily počet obyvatel Haida Gwaii z původních tisíců osob na necelých 600 lidí. V témže období také vláda nařídila dětem domorodců povinnou školní docházku a v roce 1880 přijala dodatek k Indiánskému zákonu, který zakázal potlačová shromáždění, nedílnou součást společenského a politického uspořádání Hajdů.
Do těchto historických souvislostí byli letos v létě zasvěceny tisíce návštěvníků Vancouver Art Gallery. Výstava Raven Travelling předvedla mimořádný talent, životní sílu a představivost generací původních obyvatel, kteří byli a dosud jsou obětí perzekuce. Kurátorům se podařilo prostřednictvím vysvětlujících textů i citací přiblížit některé z tvrdých stránek reality, které Hajdové čelili a čelí, a celkový výběr děl dával návštěvníkům výstavy zažít intenzivní pocit místa: zdůraznil totiž neoddělitelný vztah mezi uměním a daným územím.
Když vyjdete z galerie, ocitnete se uprostřed Vancouveru a přímo před vámi se tyčí skleněné město. Žádné obrovské sališské totemy vás neupozorní na to, že se nacházíte na území tohoto kmene, na území, které je okupováno. Bylo by ale dobré, kdyby si televizní diváci vancouverských olympijských her v roce 2010 zapsali za uši: „Tohle je území původních obyvatel.“
Přeložil Filip Pospíšil.
Autorka je kanadská spisovatelka a fotografka.
Raven Travelling: Two Centuries of Haida Art. Vancouver Art Gallery, končí 17. září 2006.