Dialogy v Rajské zahradě

Současná výstava Dialogy, veřejnosti možná poněkud utajená, náleží do širšího cyklu, v jehož rámci budou představeni vždy dva autoři vzájemně se doplňující či dokonce ovlivňující. Nyní mohou návštěvníci sledovat sochařský „rozhovor“ přínosný hned z několika pohledů. V působivé instalaci v klenutém cihlovém sklepení koexistují vedle sebe díla zralého muže (Jindřich Zeithamml, nar. 1949) a mladé ženy (Monika Immrová, nar. 1970), současně ale také profesora a jeho bývalé studentky, a nebo autora subtilních objektů a autorky robustních plastik. Tyto odlišnosti dodávají expozici zvláštní dynamiku, intimní konfrontaci či spíše decentní setkání a překvapivé prolínání (díla nejsou představena odděleně podle autorství, ale volně se střídají podle vhodně vybrané konstelace).

Jindřich Zeithamml je umělec ceněný u nás i v zahraničí. Studoval pražskou AVU (kde je nyní profesorem sochařského ateliéru) a po emigraci v roce 1968 dokončil studia v německém Düsseldorfu. Přes různá tvůrčí setkání je spíše solitérem, což ostatně předurčuje povaha jeho meditativní práce. Zeithammlovy sochy či spíše volné objekty nás oslovují svou mimořádnou tvarovou oproštěností, tichou harmonií a striktní nezobrazivostí (abstrakcí). Dokonale opracované kusy dřeva s bílou, stříbrnou či zlatou povrchovou vrstvou jsou svědectvím hledání vytříbené krásy a dokonalosti jevící se jakoby mimo čas a prostor. Na pražské výstavě dominují pro umělce příznačné zploštělé elipsovité tvary. Jejich měkce plynulé objemy a dopadající světlo přináší v jinak potemnělém prostoru tiché až intimní spočinutí, ale místy i toužebné vzhlížení k transcendentním přesahům. Elementární pra-tvary působí přes svou velikost spíše nehmotně – plavou – a vyzařují až mystickou posilující energii. Mohou být jakousi zhmotnělou meditací (či jejím objektem) a výrazem touhy popřít plynoucí čas (Zeithamml svá díla záměrně nedatuje). Autor se tak svou soustředěnou cestou dostává do sfér neuchopitelných kosmických dimenzí, kdy socha-objekt je spíše „jen“ branou k dalším nečekaným prožitkům. Zeithammel tedy příliš nerozvíjí a nerozhojňuje své dosažené maximální esence a ideje. Každá další práce je pouze stvrzením již jednou vysloveného – je intenzívní fascinací prázdna a ticha – povznesením do vyšších (hlubších) sfér.

Monika Immrová je vhodnou partnerkou pro tohoto filosoficko-estetické přemítaní. Je věcnější a vnáší do atmosféry výstavy chybějící prvky – zmíněnou robustnost, ostřejší stavebnost, bližší vztah k realitě a také aktivní hledání. Její plastiky (kamenné, sádrové, betonové či bronzové) nezapřou při své osobitosti základní východiska: staré civilizace (sloupy, torza, ornamenty) i evropskou modernu (hlava Melancholie a další exponáty). Sympaticky „usedlé“ dílo mladé, dosud málo známé sochařky je vzdáleno agresi, planému exhibování či jiným generačním trapnostem. Její tvorba je překvapivě vyrovnaná (autorka absolvovala AVU teprve v roce 2001) a zbavena nepodložených nahodilostí. Zřetelně ví, co a proč dělá. Pohyb, gesta a sdělení se ozývají a promlouvají zevnitř hmoty. Nejsou okázalé, ale přesto se s plastikami „něco děje“. Pociťujeme u nich napětí mezi subtilností a monumentalitou, jasně artikulovanými tvary a jejich dílčím narušováním; jsou nám také čímsi důvěrně blízké, ale svým vytržením z kontextu (torzovitostí) jsou také záhadné a přitažlivě nedoslovené. Na výstavě tak dokonce některé z nich připomínají dochované artefakty z jakéhosi archeologického muzea – fragmenty původní jednoty (civilizace, kultury, stylu), dnes mlčenlivé, s letitou pamětí a uzavřené spíše do sebe.

Plastiky Immrové vhodně doplňují svou víceznačností a nenápadnou proměnlivostí Zeithammlovy definitivní „nadzemské“ magické objekty. Oba hledají krásu (posvátnost, vytržení?) a harmonii (bezproblémovost, vyvázanost?). Vyznávají a zjevně i ve svém díle ctí tradiční hodnoty, jejich práce jsou podloženy soustředěnou intelektuální a intuitivní reflexí. Jsou kultivované a neokázalé – vhodné k smysluplnému dialogu.

Autor je šéfredaktorem čtvrtletníku Revue Art.