Cesta do města

Ivan Ouhel (1945) náleží ke generaci nastupující na českou výtvarnou scénu během sedmdesátých let minulého století – k proudu hájícímu si svůj svobodný prostor a nedeformovanou identitu v nelehkých časech. Společenství umělců (tehdy převážně spolužáků z AVU) nebylo spojováno ani tak formálním zřetelem jako spíše tendencí a důvěrou k tradičnímu dvourozměrnému obrazu a jeho působivosti (estetické, společenské, dorozumívací). Michael Rittstein, Petr Pavlík, Václav Bláha a další dnes renomovaní autoři šli každý svým směrem – jejich příbuzný pramen (formující prožitek) je však z odstupu zřejmý a pochopitelný. Ostatně jako protagonisté známé, a pro zdejší vývoj v druhé polovině 20. století klíčové skupiny 12/15 Pozdě, ale přece, tuto skutečnost na kolektivních výstavách opakovaně dokazovali. (Ouhel na rozdíl od většiny svých kolegů ze skupiny je vůči případnému „návratu“ a opětnému společnému vystoupení skeptický a odmítavý).

Ponor do dění

Krajinářství je pojem s Ouhelem nejčastěji spojovaný. Byl jistě v době svého formování, kdy kolem převládaly spíše existenciální a konceptuální projevy, spolu s Michalem Ranným a Františkem Hodonským, ojedinělým rehabilitátorem této dočasně přehlížené „zastaralé“ disciplíny. Jako ctitel Jana Preislera či Josefa Šímy stále více přesahoval plenérovou popisnost a zkracoval pomyslný odstup od rozprostřeného „modelu“. Z pozorovatele se stal účastník nastalé nejednoznačné situace. A jako člověk nadaný muzikálností a naléhavě váben improvizací odkláněl se stále důrazněji od zachycení statického iluzivního výseku směrem k jednotlivým tónům – valérům a jejich nové (transponované) organizaci a harmonizaci. Relativnost smyslového poznání i hodnotících kritérií, svět jako jednota bojujících protikladů, živelné „vše plyne“, postupuje a nic netrvá – tedy herakleitovské teze charakterizují snad nejlépe malířovo rozpoložení a zakoušený pocit. Ouhel sám přitom často ironizuje svůj vědomý sklon k patosu.

Ouhelovy rozvolněné mozaikovitě plošné kompozice se staly v jeho zralém období (od osmdesátých let) kaleidoskopy či partiturami slučujícími (vzájemně doplňujícími) rozum a cit, pevnou skladbu a volné pasáže, scelující řád a nepokojná dílčí teritoria. Krajina se tak pro malíře stala pod povrchem obnaženou torzovitou strukturou zachycující proces rozeznávání a emotivního setkávání. „Šalba zraku“ ztratila své místo, obrazy se stávají spíše spontánním dotekem (záznamem, otiskem, grafem) přírody než realistickým zrcadlením.

Vstup severoamerického kontinentu

Autora zajímá dění přírody – stavy a procesy – všeobjímajícího živoucího organismu. (To na probíhající výstavě příhodně dokládá jeden z mála starších obrazů – Krystal z roku 1997). Chvatně zachycuje vynořující se znak, okamžiky, maličkosti i nově se rodící celky. Manifestuje s obdivuhodnou imaginací události a setkání se světem, které převádí do oproštěných tvarů a barevných polí. Dosud se Ouhel jevil jako malíř spíše poetický, pozitivní a nekonfliktně snový. Výstava v Topičově salonu ukazuje poněkud překvapivý obrat. Převážná část kolekce je inspirována nedávným pobytem v Kanadě, nečekanými zážitky a silnými (nezvyklými) vizuálními impulzy, které však - jak by se dalo předpokládat – nepocházejí z volné přírody, ale z velkoměst a jeho technického (architektonického) rozmachu. A tomu odpovídá celá ikonografie – také míra stylizace a nekompromisní redukce předloh; vlastně celá atmosféra kompozice. Na nových plátnech lze tušit uhranutí industriálním tvaroslovím – ocelovými přímkami, betonovými pilíři či vznosnými oblouky impozantně se tyčícími prostorem. Také je znát echa míst zrodu severoamerické poválečné geometrické abstrakce (Elsworth Kelly, Barnet Morfia Louis a hlavně Ouhelovi blízký Barnet Newman).

Na cestě k racionalitě

Ouhel zkrátka začal akceptovat více druhý pól své tvorby – totiž ten racionálnější, tvrdší a konstruktivistický. Přímky, kolmice, rovnoběžky, kruhy, elipsy, výseče, segmenty vystoupily a tvoří primární téma obrazů. Takové symboly industriálních stop naleznete na několika obrazech s názvem Toronto (z roku 2005 resp. 2006) či na menších –a krásných - vystavených formátech. Malby z tohoto období jsou tedy více strohé, přehledné, možná i na prvním pohled chladné, zjemnělé jen ojedinělými zásahy suchého štětce či nekontrolovaného lazurního stékání.

Ouhel představil novou sérii, jiný kurs i rukopis. Nevzdal se svých východisek a zásad – učinil jen další (ú)krok – dočasný či trvalejší, přinášející zklidnění a smíření vzájemně působících pólů. Nepřipravený nebo předpojatý návštěvník galerie bude asi zaskočen, možná i zklamán. Ouhelovská intimita, měkký drobnopis a lyrika je citelně odvanuta a přichází jasnost, střídmost a působivá nekompromisní geometrie. Ouhel učinil odvážný krok, vymanil se z kruhu vlastní poetiky. Ztratil možná některé ze svých příznivců, nalezl však opět pocit upřímného hledače a zaujatého tvůrčího člověka – průzkumníka bez spekulativních úmyslů a prázdných odvozených gest.

Autor je šéfredaktor Revue Art.