Zlínský okruh není prázdný pojem

V době globálních tendencí je stále důležitější uvědomovat si svou identitu, jedinečnost a přirozenost. Výtvarné umění, tak jako ostatní dnešní odvětví, se v mezinárodním měřítku mnohdy stává zbytečně uniformním. Vyvažování mezi osobní svébytností a reflexí aktuálních světových trendů je jistě nepřetržitým tématem snad každého inteligentního umělce. A tak se i v souvislosti s touto výstavou dá naštěstí mluvit o jakémsi, byť spíše tušeném, společném jmenovateli. Jaký tedy je? Výběr současné střední generace ze zlínského okruhu provedený kurátorem Ivanem Neumannem v součinnosti s Ludvíkem Ševečkem působí především čistě a kultivovaně. Vystavené práce ve dvou patrech i románském sklepení v Husově ulici jsou většinou prodchnuty citem pro vytříbenou estetiku, dominující racionální rozvahou – více či méně přiznanou geometrickou osnovou (řádem) a úsporností výrazových prostředků (Zdeněk Gajdoš, Kamil Mikel, Zdeněk Šmíd, Zdeněk Macháček). Výsledkem jsou jisté funkcionalistické reminiscence (není divu v Baťově městě) a spíše abstraktní kompozice, postavené především na optických kvalitách, hrátkách a efektech. Kompozice jsou to krásné i harmonické a při pohledu na ně si vzpomeneme například na Zdeňka Sýkoru, Victora Vasarelyho či Josefa Alberse. V tomto přednesu, v dobrém slova smyslu postaveném na formě, se na výstavě vyjímají rozměrnější vícevrstevnaté kresebné obrazy Zdeňka Macháčka. Jeho bělostná díla jsou noblesní i čímsi příjemně zneklidňující. Vyzývají k pozornějšímu rozkrývajícímu pohledu.

Geometrickou „sekci“ doplňují práce rozvolněnější ( i když stále zjevně ukázněné), výpravnější a směřující k příběhu. Čerpají více z konceptuálních tendencí (Ivo Sedláček, Lubomír Jarcovják, Zdeněk Gajdoš), archetypálních podvědomých vrstev či se otevírají postmodernímu mixovanému tvarosloví, mnohoznačnosti nebo fantasknosti (René Hábl, Jaroslav Koléšek, Pavel Preisner). Zvláštním případem je na výstavě Márius Kotrba. Jeho hřmotné figurální sochařské práce v jistém ohledu spojují obě zmíněné polohy – geometrickou (neodkazující zpravidla k dalším obsahům) a mimetickou (napodobující či ilustrující jistý příběh, pocit, sen). Kotrba – stejně jako ostatní zlínští umělci na této výstavě – ctí řemeslo, tradici a osobitost – nenásilně a dlouhodobě tříbenou. Zde není ani stopy po nahodilostech, touze nějak šokovat či předkládat chtěnou „ošklivost“ nebo dekadentní skleslost. Kotrbovy sochy jsou přesné ve výrazu, a přece nabité vitální energií, pevné i plné života. Zmizela dokon ce jeho dřívější sisyfovská bezvýchodnost (do hloubi rozpracované téma člověka zápasícího s krychlí jako symbolem nepříjemného ohrožujícího břemena) a dostavila se spíše pozitivně vnímaná lidská existence a její úděl. Jasně artikulované tvary, věčná nadčasová témata, zdravý postoj – to jsou znaky této zralé sochařské tvorby. Taková charakteristika by ostatně mohla vcelku platit na mnohé další exponáty současné výstavy Zlínský okruh.

A co mě nejvíce zaujalo? Především vyváže­nost celé přehlídky (dobrý výběr), ale na druhé straně absence některých známých zlínských rodáků – Oldřicha Tichého, Petra Nikla či Patrika Hábla (nepočítalo se s nimi, protože ve Zlíně již delší dobu nežijí?). Dále byla zjevná až překvapivě příkrá odlišnost od ostravského okruhu, vyznačujícího se bezprostřední syrovostí, sarkasmem, ironií či po­uličním konceptualismem, respektive happeningem. Konkrétně se pak z výstavy nejvíce vrývají do paměti sexuální stylizované Kotrbovy propletence či skvostné Koléškovy erotické „torzální sladkosti“. Také zaujaly zmíněné rozměrnější práce Macháčkovy (ty malé působí spíše jako pouhé kompoziční cvičení), zvláštně přitažlivý Preisnerův obraz S. Holmes nebo samozřejmě efektní a sugestivní Gajdošova obří svítící Kniha, rozevřená v potemnělém sklepení.

Přes rozdílnosti a pestrost projevů je zlínský okruh vcelku autentickou množinou. Jeho kultivovanost, uměřenost a někdy i pozitivní hravost je evidentní a příznačná. Přetrvávající odkaz místa, tradice, sledovaná kontinuita a intenzivní vědomí sounáležitosti – tedy funkcionalistické či surrealistické historické etapy, významné a kvalitní školy, publikace, aktivity zdejší galerie, salony i kolegiální vztahy – to vše spoluvytváří současnou podobu zlínského okruhu. Právě na něm se ukazuje příkladné propojení tamního genia loci a otevřeného, ale opatrného (střízlivého) přijímání okolních podnětů.

Autor je šéfredaktor Revue Art.