V recenzi týdne přinášíme reflexi memoárů Güntera Grasse, v níž půjde nejen o jeho nyní „skandální“ minulost, ale hlavně o to, co ve své nejnovější knize vlastně čtenářům nabízí a kam až dospěl ve svém psaní.
„Proč se má vůbec vzpomínat na dětství a na jeho neodvratný konec, když všechno, co se mi stalo od prvního do druhých zubů, včetně počátku školy, kuliček a rozbitých kolen, nejranějších tajemství zpovědi a pozdní trapnosti víry, se stalo hromadou kartiček, které od té doby patří jeho osobě, jež sotva hozená na papír nechtěla růst, zpěvem rozbíjela sklo, měla při ruce dvě dřevěné tyčky a udělala si jméno díky svému plechovému bubínku, který, od té doby citován, existoval mezi dvěma knižními deskami a chce být v nevím kolika jazycích nesmrtelný?
Protože tohle a taky to musí být dodáno. Protože by něco mohlo nápadně chybět... A budiž také jmenován tento důvod: protože chci mít poslední slovo.“
Tvorba nebo status morální instance?
Proč právě spisovatel má být morální instancí nebo dokonce – jak se v Čechách traduje – svědomím národa? Mají pro tuto roli prozaici a dramatici, tedy osobnosti vybavené vesměs mohutným sebevědomím, lepší předpoklady než třeba sociologové, psychologové nebo ekologové?
Ponecháme-li stranou specifický případ disentu v totalitárních státech, musíme konstatovat, že se podle Sartrova vzoru i v poválečné bundesrepublice etablovala výše uvedená tradice. V Adenauerově éře převzali roli etické autority s mladickou vervou Martin Walser a Günter Grass. Později, v době studentské revolty a terorismu RAF, do ní bulvární tisk vmanévroval i Heinricha Bölla. Po jeho smrti a Walserových literárních a politických šarvátkách 90. let toto pole nakonec zcela ovládl právě Grass. Od té doby se u posledního německého laureáta Nobelovy ceny za literaturu dá vysledovat nepřímá úměra mezi kvalitou jeho literární tvorby a frekvencí jeho společensko-politických vyjádření.
Autor Plechového bubínku, který se v 60. a 70. letech nejen literárně, ale i politicky jako člen SPD a volební pomocník Willyho Brandta výrazně zasloužil o to, že se konzervativní západoněmecký stát transformoval do liberální a relativně tolerantní podoby, vystupuje v posledním desetiletí s kritickým komentářem ke každé větší vnitropolitické i mezinárodní události. Tento fakt je třeba vzít v úvahu při velkém poprasku, k němuž došlo po Grassově přiznání, že jako sedmnáctiletý mladík sloužil u zbraní SS.
Odlehčení svědomí nebo PR akce?
Množství útoků a obhajob v cause Grass poněkud zatemňuje pohled na koincidenci určitých událostí. Datum prodeje Grassovy knihy Když se loupe cibule bylo – včetně termínů autorových veřejných čtení – známo již na konci jara. Například Grassovo vystoupení v rámci velkého kulturního festivalu Ruhrtriennale bylo vyprodáno měsíce před počátkem aféry. Ale teprve v polovině srpna pustil Grass do světa svou „SS-bombu“ v podobě jakoby okrajové poznámky v rámci velkého rozhovoru pro tisk. To se stalo necelé tři týdny před zahájením prodeje knihy.
Kdyby býval Grass celou záležitost vyřídil měsíce předem krátkým písemným prohlášením, byly by domácí a mezinárodní reakce nesrovnatelně menší a mnohem smířlivější. Grassovi se ani v nejmenším nedá vyčítat jeho mladistvá aktivita, k níž byl převelen, přestože se hlásil k námořnictvu.
Využít šedesát let starou záležitost k propagaci nové knihy je u devětasedmdesátiletého autora přinejmenším trapné. Kdyby býval dal přednost diktátu svědomí před pokušením publicity a tantiém (první vydání v nákladu 150 000 výtisků se prodalo za pouhé dva týdny), mohl by se proti lavině kritiky jednoduše bránit mlčením.
Schizofrenie a trik s cibulí
Když se loupe cibule začíná na podzim roku 1939 německým vpádem do Gdaňsku a končí na prahu roku 1959 vydáním Plechového bubínku. Autorovy vzpomínky nejsou memoáry v tradičním smyslu, ale opravdovou beletrií, v níž se biografické události a literární fikce neustále prolínají.
Tento proces už začíná tím, že Grass „schizofrenně“ inscenuje dvě vlastní já, která odlišuje použitím první a třetí osoby: jedno je empirické já, které události prožívá, druhé, zralé, umělecké já minulé prožitky kriticky komentuje. To první já mívá problémy se vzpomínkami, vymlouvá se na zapomnětlivost a čtenář má dojem, že některé události dokonce vědomě zamlčuje. Tímto literárním zásahem evokuje Grass mimo jiné také neslavně proslulou „kolektivní zapomnětlivost“Němců v době Adenauerovy éry.
Hannah Ahrendtová u této válečné generace diagnostikovala „neschopnost smutku“ (Unfähigkeit zum Trauern), jejíž příčinou bylo vytěsnění tragických i kompromitujících zážitků do podvědomí. Bývali vojáci Hitlerova wehrmachtu si po návratu domů jako jeden muž „nemohli vzpomenout“ ani na vypalování vesnic a zabíjení civilistů ani na deportace Židů. Ještě do konce 90. let se v bundesrepublice pěstovala legenda o „čistém“ wehrmachtu, který pouze čestně a hrdinně bojoval a špinavou (rozuměj vražednou) práci na východní frontě měly provádět jen oddíly SS. Grass pro tyto úhybné manévry vlastní paměti používá groteskní trik: umělecké já klepe to zapomětlivé empirické přes prsty a nechává ho čichat k čerstvě oloupané hlavičce cibule.
Tato mnohoznačná metafora není jen reflexí poválečné doby, jejímž programem byl pohled vpřed a důraz na tvrdou práci, která automaticky zaručí hospodářský úspěch a individuální prosperitu. Trikem s rozpolceným já a kulinárně-sadistickou sankcí se Grass dostává do své životní role zatvrzelého Oskara, který vší silou bubnuje proti oné „zatuchlé době“, jak ji znovu nazval v rozhovoru, kterým nastartoval SS aféru.
Hlady mladých let
Pasáže z války zaujímají pouhých padesát stran. Grass otevřeně přiznává, že byl nadšeným náckem, vyčítá dvanáctiletému chlapci, že se nikdy nezeptal matky, proč byl strýček Franz po dobytí gdaňské pošty wehrmachtem na místě zastřelen, ještě jednou připomene, že při první srážce s Rusy měl šílený strach. Dvakrát pronikl za ruské linie a opakovaně se mu jako zázrakem podařilo dostat se zpátky. Konec války jej zastihl zraněného v lazaretu v Mariánských Lázních. Po propuštění byl internován v americkém zajateckém táboře.
V pasážích z amerického zajetí se na několika stránkách zableskne onen brilantní, groteskně absurdní vypravěč, jak jsme ho kdysi milovali v Plechovém bubínku. Vyučený kuchař z Besarábie, Grass ho –podobně jako Slezany, kteří po podpisu dostali německé občanství a byli odveleni na frontu – nazývá „Beutedeutscher“ (německá kořist), udílí hladovějícím zajatcům kurz ve „vaření na sucho“. Tento „kanonýr prázdného gulášového kanónu“ dává – v rakouské němčině s jihoslovanským akcentem a s přehnanou vídeňskou zdvořilostí –lekci v zabíjení, porcování a přípravě prasete. A účastníci kurzu přitom míchají vařečkami imaginární pokrm v prázdných hrncích.
Grass evokuje trojitý hlad, kterým trpěl v rozbombardovaném porýnském Kolíně koncem 40. let: hlad prázdného žaludku, hlad po sexu a nenasytitelný hlad po literatuře a umění. Svůj první literární pokus – román Kašubové, který napsal ve dvanácti letech, tehdy naštěstí zničil. Krátkou dobu se sice pokoušel psát prózu, která „byla nemocná odmítáním potravy tak jako Kafkova“, ale zjistil, že taková tvorba neodpovídá jeho vášnivému naturelu.
Barokní opulentnost, nutkavá dominance
Grassova autobiografie nás takřka dusí rozbujelou řečnivostí, netypickými, jaksi faulknerovskými větami, které však bohužel nemají ani rytmus a ani nostalgii literárního velikána amerického Jihu, ale zadrhávají v jazykových schválnostech. Vypravěčskou opulentnost zesiluje povrchními groteskními metaforami a detaily ve stylu horších filmů Petera Greenawaye.
„Žádné myšlenky, zůstanou jen obrazy... Sběratel obrazů vidí víc, než je schopen obsáhnout,“ konstatuje Grass na jednom místě knihy. A skutečně: nejpozději od Plechového bubínku víme, že Grass býval kdysi mistrem pronikavých, hluboko do vědomí se vrývajících obrazů (koňská hlava plná úhořů nebo nahnědlých sedm sukní nošených přes sebe, nad nimž medituje babička Kolajczeková). Když se loupe cibule se sice hemží detaily, ale jen podivně artificielními a vykonstruovanými jako pracné a doslovné arabesky. Neustálé střídání a přeskakování časových rovin navíc postrádá vnitřní logiku a sugeruje jen roztržitost nebo dokonce i podvědomý strach autorského já z ponoru do vyprávění.
V některých pasážích dosahuje Grassovo imanentní nutkání být za všech okolností středem pozornosti vrcholů trapnosti. Například v pasáži ze zajateckého tábora, kdy čtenáře několik stran drží v napětí, aby mu nakonec prozradil, že onen „katolický Joseph“, s nímž si tam povídal, byl současný papež Benedikt. Nebo když opakovaně vypráví o „svém Willym“ (Brandtovi), který v projevech používal šroubované věty typu „Ten, který zde stojí, říká, že...“ – než přišel Grass, škrtl mu vztažnou větu a nahradil ji přímým: „Já říkám.“
Kulinární dodatek
Na konci knihy je věrný čtenář, který vytrval, opravdu vyčerpán. „Mám-li hlad, přijde na stůl drsná strava,“ přiznává se Grass na jednom místě knihy. Jeho literární strava opravdu postrádá jemnosti, neinspiruje, ale zahlcuje, a bohužel není ani drsná. Připomíná eintopf, německou hustou polévku, která nemá žádnou výraznou chuť přesto (nebo právě proto), že se při její přípravě používá obrovské množství nejrůznějších přísad. Pouhé pomyšlení na konzumaci tohoto národního pokrmu vyvolává u řady cizozemců nebo přistěhovalců, včetně autora tohoto textu, pocit nasycení, bolesti zažívacích orgánů nevyjímaje.
Autor publikuje mj. ve Filmu a době, v Reflexu nebo polské Polityce.
Günter Grass: Beim Häuten der Zwiebel.
Steidl Verlag, Göttingen 2006. 480 stran.