Deus sum – toť celá moje filosofie

Erika Abrams jako první svazek Spisů Ladislava Klímy zařadila záznamy deníkového typu z let 1909–1927, Mea, soubor otevírá Klímův Vlastní životopis. Druhý svazek, korespondence z let 1905–1928, nazvaný Hominibus („pro lidi“), tvoří k prvnímu svazku pandán – oba vytvářejí výchozí půdu, ze které vyrůstá Klímovo dílo. Tituly prvních dvou svazků Mea a Hominibus zamýšlela editorka jako dvojí pohled, dovnitř a vně, jednou monologického, podruhé dialogického charakteru.

Dílo Ladislava Klímy, ať je otevřete z kterékoli stránky, ohromuje svou vizí vznešenosti člověka, pozvedajícího se svou vůlí ze smrdutého pozemského bahna k nesmrtelnosti. Klímův romantický sen o absolutních schopnostech člověka má úzké vazby na fyziologické objevy devatenáctého století. Registruje každou částečku lidského těla, s „triliony“ jeho duševních stavů, vjemů, pocitů, všeho, co se vkládá do lidského vědomí. Tak před námi v Klímově díle z humusu tohoto světa vyrůstá ohromující, božské Já. Jeho odporný materiální původ poskytuje ovšem Klímovi šťavnatý jazyk zvláštní krásy a jemnosti, přestože je plný tak zvaných vulgarismů.

Sociolog Emanuel Chalupný, dobrý anděl a z popudu básníka Otokara Březiny také objevitel Ladislava Klímy, jehož si cenil především jako filosofa (spíše než beletristy), upozorňuje ve své vzpomínce z roku 1948 výslovně na význam Klímovy korespondence hojně přáteli opisované – vždyť v ní najdeme úryvky románů, přechází do zásadních Klímových filosofických textů, podává rozvrh jeho díla a přitom zachovává důvěrnost dopisů vlastně úzkému okruhu přátel. Má jazykový svéráz i široký radius: od pravidelných informací o svých duševních stavech přechází v přátelské, ale rázné recenze i mistrovské rady svým učedníkům, od vědeckých pojednání k milostným dopisům, v nichž autor přede jak mlsný kocour.

Ironický pohled na hmotný svět a společnost je patrný už na začátku, právě v dopisech z prvního desetiletí Emanuelu Chalupnému. Je z doby, kdy má Klíma za sebou nenápadné a anonymní vydání Světa jako vědomí a nic v roce 1904 a Chalupnému vychází v roce 1905 Úvod do sociologie. To jsou počátky Klímových korespondencí – především s okruhem přátel Chalupného, kteří také pomáhají Klímovo dílo prosazovat ve vydavatelstvích (Klíma s neodolatelnou bezprostředností a zároveň rasancí například Chalupnému radí, jak „zpráskat“ kritika soustrastným pohledem na jeho „povšechnou zuboženost“.) To jsou především hutné a extatické dopisy-eseje Antonínu Pavlovi a Miloši Srbovi.

V raných dopisech Antonínu Pavlovi píše o sobě Klíma jako o syntéze Napoleona a Nie­tzscheho, i o svém „zavrtávajícím“ jazyce, rozvíjejícím myšlení, které je filosofickým obratem od Hegela – a dodává: „Prozatím ovšem třepetá se tu z toho všeho jen roj šeredných embryí z mlh …Je to zvěřineček, o jakém se psychologické zoologii rovněž dosud nesnilo! To z manželství abs. kommand. vůle a sinusoity, latebrosity myšlení povstala hibridita, hermafrodita, amfibia, larvy a můry, useknuté, ale jakoby nic strašidelně samostatným životem dále žijící a chodící nohy, hlavy, choboty, – lemury, simulacra!… Jsem stvořitel četných, dosud zde nebyvších druhů hmyzu, jsem Belzebub. U lidí nemožno sklidit za podobné výkony uznání, ale sám Zeus poděkuje mně před všemi bohy za ten perný kus hnusné, ale pro budoucnost nutné práce, již jsem v tomto oboru vykonal!“ (s. 82). Klímova představivost, fantastické vidiny, noční i lucidní sny přecházejí do evokací bohaté a nevybíravě žravé četby, o kterou si přátelům píše, takže ji lze částečně sledovat – a s nimi způsoby, jakými zasahuje do Klímova Vědomí. Tak vznikají elaboráty plné citací, kde se věci dostávají do absurdních souvislostí a v nichž můžeme najít obrazy, které jako by vypadly z pláten Salvadora Dalího. Jsme tu stále jakoby u zrodu věcí, v neustálém boji o Vítězství ducha, odtud Klímův odpor ke slovům „trpět“, „bolest“, „muka“ – a všeprovázející, božský smích nad světem: „Vkročte do země světla a smíchu co nejdříve, ihned!“ ( Marii Koesslové). Smích tu má také velmi racionální důvody – je vůbec jednou z podmínek cesty k Sobě.

Z  Klímovy korespondence je patrný smysl pro jazykovou exhibici. Komičnost a ironizace světa se promítá do nejjemnějších nuancí zápisu, který si vysloveně pohrává s jazykem i s asociativním myšlením: ukazuje zřetelně, jak právě psaní zhmotňuje Klímův život-sen, který je v pravém slova smyslu výmyslem – a také požitkem: „Každý způsob psaní je mně požitkářstvím, rozkošnickým vyvalováním se ve věci“ (Marii Koesslové, s. 362).

Toto rozkošnictví a „boj sil“ nejen zbavuje Klímovu korespondenci obvyklé formálnosti (resp. obvykle ji natolik zveličí, až se forma jakoby opile převrátí a je z ní karikatura či paradox), ale činí základní předpoklad k filosofickým pojednáním, k mnohostranným výkladům učení J. A. V. (Jsem Absolutní Vůle), které v příhodném duševním rozpoložení směruje ke svým přátelům.

Dílo beletristické, jeho dosud vydané texty, jakým je útržkovitý Velký roman, či dosavadní částečné vydání proslulých jednotlivých textů (do širšího povědomí pomohli uvést Klímovo dílo především Jaroslav Kabeš před válkou a Josef Zumr v šedesátých letech) jako je Utrpení knížete Sternenhocha, ale především nesmrtelný Cholupický den anebo Jak bude po smrti, se někdy chápe jako ilustrace Klímových filosofických názorů. Jsou však spíše jednotlivými odnožemi této filosofie pronikající do světa strašidelných krvavých románů a mayovek, které tvoří jejich rastr a které spisovateli umožňují všechna jeho belzebubovská „strašná převrácení“. Na těchto žánrech – krvavého románu, ale také detektivce, cení Klíma čtivost, kterou umožňuje – byť sebeidiotštější – příběh. Ironie Klímovi nebrání znovu a znovu se pokoušet o nápodobu těchto žánrů. V nesčetných variacích kruťácky odporných scenerií, zatahovaných do sféry božského Vznešena.

Ale jak svědčí právě korespondence – Klíma kromě ohromující představivosti a až do mrti vedených analýz byl také hltavý čtenář všeho současného. O jeho zvědavosti svědčí nejen podrobné a také ostré a někdy paradoxní kritiky prací přátel, které můžeme číst v jeho dopisech, ale také – obvykle ironické – narážky na významná soudobá díla, z nichž obzvláště rád cituje apartní pojmy a jazykové obraty – básnická (stále obdivovaný Březina), psychologická (Mauthner), fyziologická (Mareš), sociologická (právě Chalupný a jeho okruh), filosofická (T. G. Masaryk). Také je možné, že zájem o psychologii řeči (Mauthnerovo dílo překládané Adolfem Gottwaldem na počátku 20. století) pronikl do Klímovy gramatologie i jeho vlastního jazyka.

Já – Ty

Klímův projekt Jsem Absolutní Vůle jako by se mohl teprve v korespondenci absolutně realizovat. Toto oslovování druhých totiž podtrhuje na Egodeismu a Egosolismu možnosti vztahu zvláštní důvěrnosti komunikujících Já. Komický styl je v naprosto vědomém souladu s tímto pronikáním do vnitřních zkušeností druhého. Klíma vtahuje druhé do učení J. A. V., do pojetí života jako věčného románu, v němž „všichni, lidé, zvířata, věci, s nimiž nás tu „osud“ svede, jsou jen staří, staří naši známí, vůlí naší s hrobu vyvolaní (…) rodiče jsou našimi bývalými milenci, milenci rodiči“. K pronikání k druhému patří všechny finty svádění. Je to velkolepé svádění, které zahrnuje všechny sféry života s druhými: ekonomické vztahy, přátelství, milostný život, psaní. Své sítě rozprostírá Klíma rafinovaně a v souladu se svou filosofií podává také typologii lásky (erotismus, podmanivě rozebraný v dopise Marii Koesslové), v níž slepá, temná láska k Bohu ve Mne a sexuální, magická láska k alter ego, ztělesněné iluzi, vrcholí v krásném obraze platonického setkání těl a která je součástí konceptu nesmrtelné, mnohotvárné duše.

Absurdita a text

Editorčin způsob přípravy díla vzbuzoval od počátku otázky, jak přistupovat ke Klímovým textům. Vydání korespondence jen znovu potvrzuje oprávněnost editorčiny volby neupravovat rukopis podle normy – nynější způsob vydání zůstává tak konečně práv Klímovu konceptu tvorby, která – přestože v útržcích, byla detailně promyšlena, jako součást ovládajícího, intelektuálního myšlení, o kterém tak dobře svědčí korespondence, jako jeden ze způsobů oslovování druhého, i způsobu vztahů k vnějším systémům, který i tady ve vší mnohotvárnosti prosakuje a je součástí projekce světa jako množství na sebe působících stavů vědomí.

V předmluvě ke druhému vydání Světa jako vědomí a nic v roce 1928 napsal Ladislav Klíma: „V tomto 2. vydání nezměnil principielně ni slovo ni hlásku; nekorrigoval by ani pravopisně ani „kobilu“ –, chyba myšlenková není méně důležitá než orthografická, ale chyb myšlenkových jsou zde a všude miriady; a myšlenka sama je chyba.“

Autorka je literární teoretička.