Kritika v osobním ručení

Jméno Jana Lopatky je u nás spojeno především s typem kritiky, který v šedesátých letech založil časopis Tvář. Jeho úvahy zasahovaly také do problematiky rozhlasové práce (v 60. letech působil v Čs. rozhlase) anebo nakladatelských koncepcí. Na konci šedesátých let spolukoncipoval knižnici Tangens, v polovině sedmdesátých let samizdatovou Edici Expedice. Od osmdesátých let spolupracoval s Kritickým sborníkem, v devadesátých letech působil také v Literárních novinách. Posudky jsou datovány léty 1965 až 1992. Byly vypracovány pro interní potřeby nakladatelství, ale v Lopatkově provedení se ukazují jako jedna z variant nebo odnoží odpovědné kritické praxe.

Nahlédat, jak se věci dělají

Už bylo řečeno, že Lopatkovo kritické dílo se neustále točí kolem zásadní otázky po tom, co je literatura. Dodala bych, že také po tom, co je literární kritika. To jsou důvody, pro které musí podle mého soudu jednou vyvolat hlubokou reflexi a diskusi o specifikách literární kritiky v Čechách – zvláště pokud se týká druhé poloviny 20. století. A to proto, že absence tohoto rozmotávání problematiky uložené v historii zasahuje také problémy kritiky dnešní.

Nyní spíše jen několik poznámek. Zdá se mi příznačné, že v dnešních diskusích o literatuře, literární historii a kritice bývají slyšet slova jako kánon a hierarchie, pojmy, které směřují spíše jen k přeuspořádání „hodnot“ (což obvykle znamená opakování a v jeho rámci doplňování a vylučování) než k pokusu o nějaký skutečný průnik k jiným aspektům díla, umělecké tvorby. Jan Lopatka se tohoto problému dotýká, když píše v roce 1992 posudek na dílo kolektivu autorů: Česká literatura 1945–1970: „Hlediskem výběru byla zřejmě původně přijatelnost autorů nejpřísnějšími normalizačními měřítky. S lety se tento koncept rozšiřoval, ,děravěl‘, v poslední fázi byl narychlo doplňován autory z ,druhého břehu‘ (tak to alespoň vypadá zvnějšku). Co tedy s tím?“

Narychlo vyráběná literární historie se zapomíná ptát, proč se vůbec píše, k čemu je literatura, a tedy: na čem historie a kritika vůbec staví své zájmy. Lopatka, domnívám se, dodává těmto úvahám možný impuls a směr, když se ve svých kritikách, recenzích, lektorských posudcích či soudních dobrozdáních pídí na prvním místě po tom, zda má autor vůbec o čem psát.

Tato otázka poněkud posouvá pohled na význam literatury: určující pro tento význam je zkušenost, která podstatně odkrývá situaci člověka ve světě (osobní prožitek, vztah k tomu, co je jeho jedinečnost, co na tuto jedinečnost doráží, co ji znemožňuje), spojená s talentem k psaní. Tedy: to, že tu vystupuje do popředí jiný aspekt, jiné hledisko soudu nad uměním, neznamená, že by se kritik vzdával estetického hodnocení díla nebo že by používal pro hodnocení díla ex post násilné vněumělecké argumenty. Ale Lopatkův postoj je šaldovský, směřuje k „estetice tvorby“ (pojem odlišný od „estetické hodnoty“, jak jej budoval strukturalismus, už proto, že směřuje k tvůrci) a k tomu přeměňovat soud nad uměním v soud nad životem, jak píše ve statích o kritice na začátku šedesátých let, když se pokouší o převrat od noetického principu kritiky k ontologickému.

Příznačný je jeho posudek na dílo Jiřího Gruši Dotazník v roce 1978 (psaný pro obhájce advokátní poradny, když byl Gruša zatčen). Lopatka tu – bez potřeby věc ideologizovat – jde za svou věcí: mluví o talentu, který by se mohl „na první pohled“ zdát vázán na teo­retické projekty avantgardy, tj. na potřebu „dělat něco z něčeho“. Kritik však přistupuje blíže a z tohoto pohledu se dostává k otázce podstatnější: totiž k „osobní možnosti a schopnosti úzkými škvírami nahlédat, jak se věci dějí, a pak si teprv nedat pokoje“. A rozepisuje se o jemnosti: o jemném zahlédání věcí a souvislostí, o jemnosti, která není otázkou vnější stylizace, ale „jemností pravděpodobné rekonstrukce“, nástrojem podstatného významu věcí.

Tato jemnost souvisí také s Lopatkovou pozorností k dobrému způsobu psaní. Z jeho posudků čiší až nesnesitelná nechuť k „urputnému“, snaživému, „špatnému psaní“, které považuje za běžný společenský jev – a které zneužívá „humanistických myšlenek k tomu, aby zvnějšku, ne dílem, ale iluzí nedotknutelnosti některých témat, dosáhlo své realizace“. Lopatkovi jde o psaní, které má osobnost, a tedy i přesnost vyjádření.

Přirozené literární pole

Posudky jsou vynikajícím příkladem kritiky, minuciózního pozorování díla, které probíhá v naprosto rozhodující chvíli: v momentě, kdy dílo buď vstoupí anebo nevstoupí do relevantního rozhodování o podobě literární historie. Figurují tu ovšem také autoři jako Ladislav Klíma, Jan Hanč anebo Egon Bondy, o prosazení jejichž díla k vydání Lopatka dlouhodobě usiloval – projekty na jejich vydání však stojí vedle řady konzumních příběhů až lajdáckého psaní. A právě na tomto mezníku rozprostírá Lopatka pojem literatury, který chápe v širokém prostoru poznání a zábavy. Jsou to především prózy, novely, povídky, které lektoruje – a uvažuje proto o žánrech detektivky, venkovského románu, „výrobního“ románu, červené knihovny, deníku, ale také písňového textu atd., toho, co vytváří přirozené literární pole.

Aspekt, z kterého spis nazírá, je ale ontologický. Zkoumá psaní jako zakoušení a pečlivě odlišuje: někdy se až nimrá v textu „jen“ proto, aby pečlivě popsal rozdíl mezi psaním „šikovným“ a psaním talentovaným. Naprosto nebrání v publikování takovýchto šikovně vyrobených textů. Ale jasně a pečlivě upozorňuje, co kam patří. Pracuje s detaily, s jejich způsoby zasazování do konstrukce díla. Sleduje, jak jazyk, jeho výrazová poloha, větná skladba odpovídají příběhu a celkovému smyslu spisování. Jemná, hodinářská, trpělivá práce, jejíž výsledky jsou ovšem někdy odzbrojující: „Text nenese známky nižádného talentu.“ Noblesní, ale přímá řeč. Bonbónky posudků jsou pasáže námětové, svědčící o tom, jak Lopatka miloval příběh, způsoby transpozice události. To jsou jeho převyprávění obsahu, ve zkratkách a větách, které ale už směřují k soudu: „Tento bratr, zpupný a panovačný sexuální démon, naším Fischerem po celý život obdivovaný, znásilní totiž děvečku, té se to však nelíbí, bratra zabije a zahrabe kamsi za stodolu.“

Svědectví vnitřní zkušenosti

Samizdatová literatura nastolila závažný problém napodobování „neexistujících“ děl. Lopatka ho rozprostírá v posudku na jednu z patrně mnoha imitací Vaculíkova Českého snáře (rukopis 1980). V pečlivých poznámkách a komentářích Michaela Špirita k edici Posudků najdeme odkaz na toto exemplární Lopatkovo téma až do šedesátých let (Tvář 1969). V nynějším lapidárním shrnutí z roku 1990 (kdy vyjde také teprve tiskem Český snář Vaculíkův) nevyžaduje myslím komentář:

„Řeknu na to ano s těmito nezbytnými poznámkami.

– Je všeobecně známo, že vždy je obecně pro nakladatele přijatelnější derivát než text svou povahou původní.

– Proč? Protože je samozřejmě přijatelnější pro derivátní publikum.

– Vše, co se dá zprostředkovat, vyložit, odvolat kamsi, k někomu, k něčemu, je vždy snesitelnější než prvotní konflikt, úder něčeho, čemu se říkávalo talent.

– S úhrnem: jde o šikovnou, běžně stylisticky zdatnou faktickou reflexi prvotního, již existujícího díla. Lze to prokázat téměř na každé straně textu. Věc je v tom, že jako každý derivátní text nemá ani tento běžné zádrhele, konflikty a tzv. nesrozumitelnosti, nevyjasněnosti díla původního.“ (s. 242)

Býčí zápas jako šifra lidské existence. Oslněn tímto podobenstvím života ve stati P. L. Landsberga, připravuje Lopatka k vydání Havlovy Dopisy Olze. Tato šifra jej spojuje spíše než s mysliteli existence s praktikanty personalismu, k nimž má zvláštní vztah: týká se to i Ortegy y Gasseta anebo Václava Černého. Člověk jako osoba: toto personalistické založení kritiky vyžaduje osobní ručení a osobní postoj. Odstup od poznávacích schematismů, ale také od „neúnosné míry subjektivizace“, z které vznikají „dryáč­nické konstrukce“. Literatura, kritika, filosofie je tu svědectvím vnitřní zkušenosti (sebetvorbou) – ne účelovým plánem. Ale místem, kde probíhá stávání se člověkem, místem přecházení do opravdového vztahu, „těhotného už něčím třetím“ – jak říká pěkně Landsberg.

Autorka je literární kritička. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.