Sovy nejsou, čím se zdají být, víme z Lynchova seriálu Twin Peaks. A stejný pocit získáme, budeme-li sledovat naši politickou scénu a souběžně si číst nedávno vydané knihy, které napsali nebo v nichž hovoří její protagonisté.
Kdyby se člověk neznalý našich poměrů orientoval pouze podle knih, skutečnost by jej překvapila: mohl by si totiž myslet, že Mirek Topolánek je poněkud prostší člověk, kterému inteligentnější volič pravice prostě nemůže dát hlas, takže nevyhraje žádné volby; Jiří Paroubek bojuje za pluralitní a otevřenou sociální demokracii; a Cyril Svoboda je vzorem solidnosti a čestnosti. A kdyby četl knihu jen jednoho z nich, považoval by ho za člověka prosazujícího slušnost, zatímco peklo jsou ti druzí. Přes to všechno najdeme v jejich opusech jednu část skládanky zvané skutečnost.
Knižně vydaný rozhovor Petra Žantovského s předsedou ODS Miroslavem Topolánkem (Mirek Topolánek osobně, Mladá fronta 2006) ukazuje tohoto politika právě v tom světle, v jakém ho každý pravicový volič nerad vidí. Je mu sice možné věřit, že má v politice určité hranice, jenže přes všechnu snahu působí jako „chachar z Ostravy“, který není schopen se precizně vyjadřovat a z jehož zamotaných výroků je jednomu trapně. „Pokud tady bude normální prostředí, pokud lidé budou mít motivační daňový systém, motivační odpisový systém, motivační veřejné systémy, tak už nepotřebujeme žádné aktivity vybuzovat. V tu chvíli začne aktivita spontánně. Začne se realizovat i tento typ projektů. Třeba cyklostezky. Někteří lidé si postaví v rámci agroturistiky stáj s koňmi a ono jim to funguje. A to aniž by čerpali dotaci na tu vlastní investici, protože provozně to funguje. Tento příklad ukazuje obecně na nezdravý systém socialistické dotační strategie,“ praví Topolánek a čtenář lituje, že premiéra kdysi nepozvali do Léblova Studia Kroměříž.
Nutno ovšem dodat, že Žantovský si se zpracováním rozhovoru velkou hlavu nedělal, čímž Topolánkovi poskytl službu vpravdě medvědí. Na druhou stranu by bez přispění tohoto mediálního experta nevznikl nejlepší vtip knihy. Malý experiment autora těchto řádek ukázal, že nevěřícný pohled většiny čtenářů rychle vystřídá hurónský smích, když si přečtou následující Žantovského úvahu: „Dnes po Praze chodí desítky bývalých náměstků ministrů, často odborně zdatných, často z ODS. (…) A tito lidé jsou nevyužívaní, jejich zkušenosti nikoho moc nezajímají, někteří z nich se uchylují k alkoholu, jiní jen nadávají.“ Alespoň máme odpověď na otázku, odkud se vzalo tolik bezdomovců u pražského Hlavního nádraží!
Příliš zábavy si ovšem neužijete s dalším knižně vydaným rozhovorem, který vedla Jana Klusáková s Cyrilem Svobodou (Nediplomatický rozhovor, Host 2006). Z té knihy je těžko co citovat, všechno je takové slušné a čestné („Každý člověk by měl mluvit pravdu.“ „Snažím se být poctivý.“ „Já jsem spíš člověk založený na vůli dohodnout se.“), jenže křesťanské „ano ano, ne ne“ aby jeden hledal s lupou. Tedy snad až na jednu důležitou větu: „Do koalice po volbách půjdeme se všemi kromě KSČM.“ V té větě je přitom víc informací, než si čtenář uvědomí – o tom, že je možná koalice za podpory komunistů, podpora některé strany spolu s komunisty… Úzkostlivá snaha nelhat se spojuje se stejně silnou snahou říci vše tak, abych svá slova mohl později vyložit jinak, než jak je v danou chvíli všichni chápali.
Za zmínku stojí jen to, že v rodině Svobodů není žádná černá ovce, děti říkají svým rodičům otče a matko a Svoboda je velmi silně (s vykřičníkem, jak uvádí) přesvědčen, že nikdy nezkusily kouřit trávu (a pokud v dětství hrály nějaké hry na biblické motivy, třeba na potopu světa, je zřejmě o jejich psychický vývoj dobře postaráno).
Opravdovým zážitkem je ale kniha Jiřího Paroubka Můj život v politice (Nakladatelství Epocha 2006) sestavená z jeho novinových článků z posledních deseti let. Z počátku získáte dojem, že čtete příspěvky myšlenkově nepříliš invenčního (a to navíc své teze často donekonečna recykluje metodou ctrl x, ctrl v), ale idealistického politika, který miluje různorodost, diskuse a předvídatelnost v politice. Je vskutku dojemné číst, jak „mladý“ Paroubek volá třeba po tom, aby strany před volbami říkaly, s kým chtějí po volbách vládnout, aby se voliči mohli dobře rozhodnout (a ještě nedávno zdůrazňuje, že velká koalice s ODS je naprosto vyloučena). Stejně neuvěřitelná je jeho dávná úvaha o vztahu politiků a novinářů: „Paušální útoky politiků na novináře by byly na Západě považovány za nedostatek politické ´kultury´.“
Při pozorném čtení zjistíte, že Paroubek má jen několik konstantních názorů (třeba že trh problém s byty nevyřeší), a ostatní jím vyřčené jsou pseudonázory, které mění čas, nálada autora, politická výhodnost atd. Takovým typickým příkladem je stranická disciplína – kdyby některý teoretik chtěl argumentovat tezemi z Paroubkovy knihy, najde tvrzení horující jak pro větší volnost stranických představitelů, tak pro tuhou disciplínu. Jediným svorníkem Paroubkových závěrů je snaha vyhovět „lidu“, tomu lidu, jehož názory lze odhalit prostřednictvím výzkumů veřejného mínění a splněním jehož požadavků je možné udržet se u moci. Pro ty, kteří by neradi viděli návrat Paroubka k moci a děsí je jeho sebevědomá vyjádření, že se brzy vrátí do Strakovky, by snad jistým povzbuzením mohl být fakt, že Paroubek-komentátor se ve svých prognózách opravdu dosti často mýlil. Nevycházejí totiž z realistického posouzení situace, ale ukazují, co by si přál, aby se stalo. Přání mu zkrátka bylo vždycky přednější než realita.
„Kdybych měl mít nějakou obecnou představu o své politické práci, o tom, co bych chtěl dělat, tak je to právě toto: vidět o kousek dál,“ říká ve své knize Mirek Topolánek. Avšak ať je nám to po chuti či nikoliv, posledním skutečným politickým vizionářem u nás je (či spíš byl) Václav Klaus. Představitelé současné politické garnitury se ve světle svých knih a článků jeví být pouhými mudrlanty, jejichž vize se schovává za prvním rohem. Klausovy knihy mělo cenu číst, ať už jste jeho myšlenkám dávali jakékoliv znaménko. Výroky dnešních hlavních představitelů výkonné moci (nebo pretedentů na ni) vyhledávat v knihách cenu nemá – stačí, že jsou potravou denního tisku, delší skladování nevydrží.
Nicméně ani vizionářství nemá u nás žádný vliv na praktickou politiku, viz zklamání pravicových voličů z Klausovy a Zemanovy opoziční smlouvy. Je tedy zřejmě jedno, zda máme v čele státu vizionáře, či rozumbrady, snad jen, že u těch druhých není nutné zabývat se jejich texty. Pokud však do nich přesto nahlédneme, ukáže se, že ani sova nedokáže skrýt svou identitu. U Topolánka odhalíme nedomyšlenost jeho tezí, ale snad jakous takous pevnost v názorech, u Svobody snahu o poctivost – bez ironie –, která je ovšem spojená s oportunismem, a u Paroubka touhu vládnout, přičemž jediným korektivem jeho jednání je on sám.
Autor je novinář.