jihoamerická literatura po Márquezovi

„Ano, dámy a pánové, je moc pěkné být exotický, pražit se na slunci a být sousedem kriminálníků a mučitelů, zalidňovat chaotická města, v nichž teče krev, věřit ve vúdú nebo Panenku Marii z Guadalupe, náležet k národům tak půvabným a nevšedním. Škoda jen, že nic z toho nás neutěší: přinejmenším pro nás, truchlivé obyvatele těchto zemí, je latinskoamerická realita tak hrubá a nepůsobivá – anebo tak vzrušující a děsivá – jako kterákoli jiná,“ píše mexický spisovatel Jorge Volpi. Jeho esej o latinskoamerické literatuře a jejím poněkud stereotypním chápání jakožto márquezovského stroje na magický realismus lze doporučit jako výchozí bod hlavního tématu předposledního letošního čísla. V dalších souvisejících článcích se dočtete především o nastupující hispanoamerické literární generaci, která vychází z různorodých inspiračních zdrojů a jejíž tvorba se nedá vsadit do žádného jednoznačného rámce. Ale zpět do středoevropské reality. Pokud někomu nestačí Ádvojku číst, může se s námi v předvánočním čase setkat i osobně – u našeho stánku na druhém zimním Knihexu 7. prosince v holešovické tržnici anebo na Kritických klubech A2 v galerii Tranzitdisplay: 9. prosince budeme debatovat o brutální literatuře a 16. prosince se ohlédneme za poezií a prózou uplynulých pěti let. Těšíme se na vás!