Ano, měsíčník Revue Politika mne utvrzuje ve správnosti mých postojů. Ukazuje, že to, co si myslím, je správné, a jeho autoři se mnou sdílejí konzervativně liberální náhled na svět. Problém však je, že ač jsem konzervativní liberál (či liberální konzervativec), při čtení tohoto periodika se bohužel někdy nudím. Jeho autoři nejenže mnohdy nepřinášejí nic nového, ale popisují staré osvědčené pravdy dosti banálním způsobem. V českém prostředí však nejde o nic neobvyklého – většina konzervativních periodik je na tom stejně. Prostě stará vlna se starým obsahem.
Vzpomínám si, jak jsem zkraje devadesátých let netrpělivě očekával každé číslo Střední Evropy (Revue Politika navazuje na spřízněný Proglas, za komunismu samizdatový časopis Střední Evropa – brněnská verze). O něco později nastoupil Občanský institut a jeho pravidelné bulletiny. Číst texty, které přinášely, bylo pro mladého konzervativce vzrušující – hodně jsem toho nevěděl, a co jsem náhodou věděl, to někdo dokázal napsat nadmíru podnětně. Postupem doby však všechny konzervativní instituce „zeseriózněly“, ty tam jsou neotřelé a provokativní myšlenky. Možná jen, že tenkrát bylo vše pro mne nové, a navíc časopisy mohly psát o desítky let zatajených problémech a čerpat z mnoha nám neznámých myšlenek, říkal jsem si. Ale kdepak, můj archiv mne přesvědčil, že konzervativní časopisy první půle devadesátých let jsou zajímavé ještě i dnes, zatímco ty dnešní skladuji už jen výběrově.
A výběrově je třeba přistupovat k Revui Politika – tento časopis sice tiskne výborné články, je však nutné je hledat v hromadě těch ostatních. Dobře je to vidět na rubrice Poznámky k událostem, souboru kratších článků, kterým každé číslo začíná. Jeden by čekal, že půjde o glosy, které se k událostem z posledního měsíce postaví jinak než denní tisk, najdou nějaký dosud nediskutovaný aspekt. Ale ne, nic takového – obvykle jde o přežvýkání dávno řečeného a přidaná hodnota, smím-li to tak říci, je nulová. Například v letošním květnovém čísle se nejdřív musíte prokousat články o tom, že za poměrnějšího volebního systému by měla nynější koalice usilující o vládu víc mandátů, že ODS bojovala o putujícího voliče, že sociální demokraté vsadili ve volbách na ostrou konfrontaci či že vítězem voleb nejsou strany, ale politický marketing, než konečně narazíte na článek, který neopakuje opakované. Jmenuje se Oligarchický socialismus, jeho autor Jefim Fištejn referuje o knize ekonoma Petera Hogfeldta Historie a politika korporativ citovat: „Za to, že švédští oligarchové přežili bez úhony celé dvacáté století, vděčí jen a jen švédskému socialismu. Když sociální demokraté v roce 1932 poprvé přišli k moci, mohli vyhlásit politiku ,velkého obratu‘ jen proto, že uzavřeli smlouvu s velkokapitálem. (…) V roce 1990 kontrolovala velkou část největších průmyslových podniků země (včetně tak věhlasných jako Elektrolux, Stora, Ericsson, Saab, Scania či Alfa Laval) jedna jediná rodina Wallenbergů.“
Až na výjimky nelze o autorech Revue Politika říci nic špatného (za takovou výjimku považuji například Hanu Kůrovou a její referát o komunikační strategii Evropské unie, který je svědectvím autorské bezradnosti, nebo Martina Štěpánka s jeho textem o patnácti letech české pravice, u něhož ani záplava emocí nedokáže skrýt mdlé argumenty). Špatné je ale to, že jen ve zhruba třetině článků se dozvíte něco nového nebo vám autor nabídne neobvyklý pohled (tím může být kupříkladu postřeh Bohumila Pečinky, že se poslanci ODS začínají podobat svým kolegům ze sociální demokracie – jsou to naháněči dotací pro města a vesnice, schopní za peníze na čističku prodat politický směr, který reprezentují). Jednotlivá čísla Revue Politika jsou navíc nevyrovnaná – tak třeba z dubnového čísla stojí za přečtení snad jen články o situaci na Ukrajině a v Bělorusku, číslo květnové začíná být ke čtení až na straně 19, kde je text Romana Jocha o styčných bodech a rozdílech socialismu a komunismu, v letním dvojčísle je téma venkova pojednáno natolik vyčerpávajícím způsobem, že je vyčerpaný čtenář asi raději odloží atd. Problém Revue Politika zřejmě dosti tkví v redakční práci – jako by redakce neuměla texty odmítat, krátit, zpracovávat. Jako by si nebyla jistá, kdo je vlastně cílovým čtenářem časopisu, a měla větší pokoru před tím, kdo text píše, než před tím, kdo jej nakonec bude číst.
Nejzajímavější jsou v Revue Politika texty převzaté ze zahraničních periodik (obvykle z časopisu Commentary). Například v květnovém čísle je otištěn článek Artura Waldrona, nazvaný Mao žije, který se zabývá knihou Jung Čangové a Johna Hallidaye: Mao - neznámý příběh. Kniha rozbíjí mýty kolem tohoto čínského vůdce, které jsou rozšířeny i v Evropě. Ukazuje Maa nikoliv jako cílevědomého revolucionáře, který se v zápalu revolučního nadšení dopouštěl přehmatů, ale jako nevzdělaného člověka, posedlého touhou po moci. V čísle březnovém zase vyšel text Guentera Lewyho o smrti více než 650 tisíc Arménů v letech 1915 až 1916, za které nesla odpovědnost osmanská vláda. Lewy se zabývá tím, zda je tuto tragédii možné označovat za první genocidu, a dochází k závěru, že nešlo o promyšlený program totálního vyhlazení.
Revue Politika má i literární a kulturní přílohu Proglas, jejíž samostatný sešit je součástí každého druhého čísla. A má se to s ní jako s jejím domovským periodikem – snad jakási redakční ochablost brání stvoření opravdu zaznamenáníhodného počinu. Bylo třeba šťastnější, kdyby místo úryvků z textů, které vyjdou knižně (i když Paměť esejisty Pavla Švandy bude zřejmě patřit k tomu nejlepšímu, co česká literatura letos nabídne), otiskovala víc originálních příspěvků nebo aspoň takových překladů, jako byla recenze knihy Kaput od Curzia Malaparteho ve druhém čísle.
Autor je nedostudovaný teolog.