S podzimem přinášíme nový čtrnáctidenní cyklus medailonů autorů raného novověku v Českých zemích, jehož cílem je představit napínavé období literárních dějin a poutavou formou zprostředkovat čtenářům málo známé výsledky bádání o ní. Kapitoly o autorech 15. až 18. století připravuje tým bohemistů pod vedením Martina Bedřicha a Jana Linky.
Raný novověk, epocha rodící se na sklonku 15. století a končící na přelomu století 18. a 19., je především ve svých počátcích dobou neuvěřitelných proměn. Těžko bychom, snad až na 20. století, hledali období, ve kterém padlo tolik „nezpochybnitelných“ jistot. Středověký a renesanční model kosmu, založený na antických teoriích, ve kterém mohl být člověk při troše dobré vůle pořád ještě mírou ostatních věcí, se rozpadl pod argumenty astronomů a matematiků. O co se nyní začal vesmír zvětšovat, o to se začal zmenšovat člověk, a když se kosmos zastavil za hranicí nekonečna, mohla být lidská velikost hájena již jen metafyzikou. Byla-li dřív mezi člověkem a Bohem vzdálenost sedmi nebeských sfér – sice velká, ale určitá –, dělilo je nyní nepředstavitelné ne-určito. Proměnil se však i pozemský svět. Náboženství mělo svou jasnou logiku, zvlášť pokud jsme věděli, že se Bůh narodil kousek od Jeruzaléma, který přece leží na všech mapách ve středu světa. Když však přijel Kolumbus z Ameriky a další objevitelé z jiných roztodivných koutů zeměkoule (sic!), stal se evropský kontinent náhle jen jedním z mnoha. Nepochybovalo-li se celý středověk o tom, kdo je hlavou církve, kdo je tou církví a co hlásá, bylo vystoupení německé reformace (a v návaznosti na ní dalších), s šílenou odvahou škrtající víc než tisíc let křesťanské tradice, roztočením evropského kolotoče o další tisíce otáček. Máloco zůstalo tehdejšímu člověku z jistot, které garantovala předchozí staletí. Šíp vystřelený k obloze nejspíš neprorazí klenbu, ale poletí pořád někam dál, moře na obzoru nepadá do hlubiny, ale žije za ním čínský císař, zřejmě mocnější než všichni králové Evropy dohromady; jak to bylo se zmatením jazyků u Babylonské věže není jasné, protože v Brazílii se mluví řečí, které se nic nepodobá, a nepomůže nám ani svatý Saturnin, protože nejspíš nemá vůbec žádnou moc. V tomto kadlubu se rodí moderní člověk, zde se formuje jeho myšlení a vnímání. Následující dvě století (17. a 18.) formulují své první odpovědi na rozvířený mrak otazníků a vykřičníků, které vychrlilo století šestnácté. Zde se mimo jiné utvářejí novodobé státy a národy, dějí se podstatné věci v literatuře, hudbě, výtvarném umění, filosofii, vědě.
To samozřejmě platí pro Čechy dvojnásob. Formuluje-li Masaryk svou koncepci smyslu českých dějin, vidí jej v návaznosti na Palackém právě zde, v poslání náboženského hnutí Jednoty bratrské, představující modelový příklad jedné z cest z všeobecného chaosu světa. Optika badatelů a filosofů 19. století však nevedla k prohlédnutí, ale spíše k zatemnění. Jednostranný pohled na obrovskou etapu českých dějin vedl v důsledcích k mezerám v našich znalostech v mnoha oborech, z nichž literatura je na tom asi nejbídněji.
Literatura 16. století v Českých zemích je pro většinu zřejmě tou nejodtažitější etapou našich literárních dějin, vyplněnou mlhavou představou o jakýchsi humanistických veršotepcích, případně o existenci Hájkovy Kroniky české, což byla ale přece pavědecká slátanina. Co si tak doopravdy kdo představí pod jménem Jan Blahoslav či Daniel Adam z Veleslavína? Obdivuje-li celý svět umění doby Rudolfa II., jak to že téměř nikdo nezná Šimona Lomnického z Budče, kterého sám císař vyznamenal titulem poeta laureatus? Literatura 17. a 18. století je nejenom pořád málo prozkoumaná, ale stále ještě na ní leží tíha minulých bludů. Jak se zbavit nálepek „jezuitský“, „katolický “, „protestantský“ a vidět především samu literaturu? V současné době je literárněhistorická věda zaměřená na toto období ve fázi ticha. Dílčí, nesmírně podstatné objevy na tomto poli zatím jakoby propadávají sítí, jejíž oka jsou stále žalostně velká. Celkové uchopení této epochy je pořád v nedohlednu, s každou novou informací se klubko více zamotává, v jeho nitru navíc pořád ještě zůstávají omyly minulých dob.
Cíl tohoto cyklu medailonů není skromný. Chce v míře dosud neznámé zpřístupnit širšímu okruhu lidí nejnovější výsledky bádání na literárním poli této doby. Chce spíše esejistickou formou představit základní problémy a specifika té které postavy a prostředí, z níž vychází, a to jak na poli jazykově českém, tak německém a latinském. Ve svém celku se bude tento cyklus snažit vykreslit a zalidnit téměř 300 let naší literární minulosti, a tím vzbudit o tuto dobu zájem, který kvůli historické zátěži a neexistenci vhodných příruček velmi ochabl. Jen tak může dojít nejen k rehabilitaci mnoha zapomenutých osobností a děl, ale také k novému, střízlivému a možná radostnějšímu náhledu na vlastní národní minulost, na kořeny, z nichž dnes vyrůstáme více, než si mnohdy uvědomujeme.
Autor je bohemista a komparatista.