Pascal Quignard

třetí číslo A2 je uvedeno fotografií deziluzivního reliéfu Markéty Korečkové z cyklu Bloody Story (s. 26–27). Autorčin komentář k dílu: „Idyla pohádky x drsná realita. Staré pohádky byly plné krutosti, krve a násilí, ne vždy končily dobře. Nyní jsou pohádky iluzí ,dobrých konců’. Reliéf je tedy pro mě návratem k realitě. Honza, který nemůže získat svou princeznu, ji prostě zastřelí, a pak zabije sám sebe. Honza se nestane králem. Dobrý konec se nekoná.“ Podobně realistický pohled na skutečnost nabízí recenze posledního filmu Jiřího Menzela (12) či nesmlouvavý esej Martina Škabrahy nejen o polistopadových textech filosofa Karla Kosíka. Lyrismem nepřekypuje ani reportáž z Běloruska, v níž Dan Macek líčí svéráznou podobu boje proti diktatuře absurdistánu (25). A pokud vás glosa Jakuba Mračna o nově vznikajících starobních lidových milicích (32) nerozesměje, nýbrž strašlivě poděsí, neutíkejte a přečtěte si rozhovor s Marií Rút Křížkovou (1, 14–15). V jeho závěru přichází nečekaná, prapodivná estébácká love story, jako vystřižená z nyní v Česku uváděného kýče německého režiséra Floriana Henckel--Donnersmarcka Životy těch druhých. – Spisovatel, kterého si vám dovolujeme představit tentokrát, je nesnadný. „Jeho myšlení je plné záhybů, někdy překvapivě přesné, jindy horečnatě blouznivé. Spojuje slovní mysticismus se střízlivou jasností stylu. Čím starší, tím více Quignard usiluje o obnovu jazyka jako prostředku světa-tvorby, jako původní, nerozlišené, a přece nekonečně bohaté, potence, poiésis.“ (O. Kavalír) A vyhlašuje tabu řeči (17), což je čin hodný pozoru, obdivu a závidění.

Kurážné čtení!

Libuše Bělunková