Nebojím se nových témat

Když literární časopis Granta v roce 1983 poprvé uveřejnil seznam dvaceti nejnadanějších mladých spisovatelů, jen málokdo tušil, že se tím započne tradice, která bude v následujících desetiletích významně ovlivňovat dění na britské literární scéně. Již tento první seznam dokázal obdivuhodně podchytit největší literární talenty té doby a napomoci jejich další kariéře. Stačí zmínit jen některá ze jmen: Salman Rushdie, Julian Barnes, Kazuo Ishiguro, Martin Amis, Graham Swift ad. Z dnešního pohledu na tom není nic tak zvláštního; musíme však mít na zřeteli, že většina zmiňovaných autorů byla v té době na samém počátku své literární kariéry, o mnohých do té doby slyšeli pouze ti nejzasvěcenější.

Podobnou prozíravost projevili editoři i ve dvou následujících ročnících, 1993, resp. 2003. V obou se jim opět podařilo představit veřejnosti to nejlepší, čím se mohla mladá literární generace pochlubit: autory jako Caryl Phillips, Iain Banks, Louis de Bernieres či, v neposlední řadě, jména jako Sarah Watersová, David Mitchell. Obecně se má za to, že být v seznamu Granta znamená pro mladého autora totéž jako vyhrát některou z prestižních literárních cen, tedy otevření dveří k nejlukrativnějším smlouvám v nejznámějších nakladatelstvích.

Podíváme-li se na všechny tři seznamy podrobněji, zjistíme, že se jmény renomovaných spisovatelů se pojí také jedna zvláštnost: mezi čistě britskými autory objevíme i velké množství spisovatelů pocházejících z jiných etnik, ať již ty, kteří přišli do Británie v některé z imigračních vln, nebo jejich potomky. Z pohledu současných čtenářů to může vypadat jako něco naprosto samozřejmého, když se však hlouběji zamyslíme nad kulturní politikou Británie 20. století, která obzvláště po druhé světové válce k přistěhovalcům příliš vstřícná nebyla, vychází nám z toho, že šlo o poměrně významný krok. Tito autoři tak už definitivně přestali být bráni jako jakýsi exoticizující element v jinak jednolité britské literatuře, získali prostor a především uznání, které jim i jejich předchůdcům bylo dlouhá léta upíráno. I díky tomu se mohla veřejnost seznámit s doposud nepříliš známými jmény, jako Buchi Emecheta, Shiva Naipaul, později Hanif Kureishi, a v posledním seznamu třeba i s dnes již celosvětově proslulými autory, jako Zadie Smithová, Monica Ali a především Hari Kunzru. Také zásluhou literárního časopisu Granta vyšli tito autoři z určité izolace a mohli stát u zrodu celosvětového fenoménu zvaného postkoloniální literatura.

Děsně populární starý mládenec

Je zajímavé, kolik toho mají někteří z výše uvedených autorů společného. Za zmínku stojí srovnání Kunzrua a další literární superstar současnosti – Zadie Smithovou (byť oba autoři podobná srovnání s úsměvem odmítají). Pocházejí ze smíšených rodin, jeden z rodičů je imigrant, v dětství se museli vyrovnávat s poměrně složitými otázkami identity, oba se doslova přes noc stali světově uznávanými ikonami. Stejně tak nelze nezmínit notoricky omílaný fakt, že jim byla oběma vyplacena nevídaná záloha za nedokončený rukopis románu, v případě Smithové to dělalo čtvrt milionu liber, u Kunzrua se šeptá o částce 800 000, což by byla největší záloha, jakou kdy britské nakladatelství autorovi vyplatilo.

Kdo je tedy Hari Kunzru, člověk, jehož indická média nazvala nejatraktivnějším starým mládencem Británie, mužem, který má v sobě šarm Hugha Granta, ale zároveň smysl pro přesnost a detail Salmana Rushdieho? Především je to autor dvou velmi úspěšných románů, Impresionista (Impressonist, 2002, česky BB/art 2006) a Virus (Transmission, 2004, česky BB/art 2006). Zároveň však také velmi sebevědomý spisovatel, který se nebojí velkých jmen a vlivných literárních časopisů a nezdráhá se veřejně vyjádřit k jakkoliv citlivým tématům. Takto například odmítl cenu Johna Llewellyna Rhyse, neboť byla sponzorována periodikem The Mail on Sunday, které se podle Kunzrua nevybíravě vyjadřovalo k problematice imigrace do Británie. Podobně odvážně se nedávno vložil do velmi vyostřeného sporu dánských médií kvůli karikaturám proroka Mohammeda. V obou případech stál sám proti většině.

Rozštěpená identita

Kunzru se narodil v rodině bohatého indického lékaře, matka však byla Britka. Na rozdíl od mnoha krajanů tedy neprošel zkušeností s imigrantskými ghetty londýnských předměstí či průmyslových oblastí Británie. Naopak, celé dětství strávil v jedné z nejluxusnějších londýnských čtvrtí a dostalo se mu nejlepšího možného vzdělání na Oxfordu. I přes tuto výjimečnou konstelaci hovoří o svém dospívání podobně jako ostatní děti imigrantů: vnímal každodenní nepřátelství majoritní společnosti vůči lidem černé pleti a vůči Asiatům jako takovým, vždy si uvědomoval, že není vítaným hostem. Celý život žil s vědomím, že je třeba bát se některých lidí, a to i těch, na nichž mu záleželo. Podobné pocity nejsou v dílech autorů čistě imigrantského původu ničím neobvyklým. Zarážející je, že podobným problémům musel čelit i někdo jako Kunzru – tedy ten, kdo měl výchozí pozici zdánlivě mnohem lehčí. Není divu, že jednu z klíčových rolí v Kunzruově tvorbě hraje právě problematika identity, různých rodinných a kulturních kořenů.

Jak se stát Angličanem

Nejmarkantněji je to vidět na postavě Prána-Náta, hlavním hrdinovi Kunzruova debutu Impresionista. Kunzru nepopírá, že jeho svérázné osudy mají mnohdy autobiografické kořeny. Míšenec Prán se narodí ve velmi bohaté indické rodině. Všechno funguje tak, jak má, až do doby, kdy se provalí, že jeho otcem nebyl onen bohatý Ind, který ho po matčině smrti vychovával, ale jakýsi běloch, s nímž se jeho matka jednou spustila. Ze dne na den se pro malého chlapce vše změní. Zcela paradoxně je to bílá pleť (tedy bílá alespoň pro čistokrevné Indy), která zapříčiní jeho pád. Z malého rozmazlovaného princátka se přes noc stane dítě ulice, které se musí naučit protloukat ve světě pro něj dosud zcela neznámém. Mnohem horší než obstarat si každodenní chleba je pro něj zjištění, že vlastně neví, kam patří. Byť vyhozen z vlastní kultury, do oné bílé, „západní“, také nepatří. Pro Indy je moc bílý, pro Angličany zase příliš indický. Je jakýmsi hybridem, kterého ani jeden ze světů nechce přijmout do svých řad.

Štěstí mu však přeje. Do ruky se mu dostanou dokumenty mladého anglického sirotka. Prán-Nát využije šance, která by se už nikdy nemusela naskytnout. Odhodí poslední zbytky indické identity tak, jak vyhazuje potrhané šaty pouličního dítěte, a navleče se do identity jiné – mladého britského chlapce, který se vrací do vlasti, aby získal vzdělání, na něž má díky svému původu nárok. Pro Prána se vše převrátí naruby. Musí dokázat, že je opravdu tím bílým gentlemanem, za něhož se vydává. Volí tedy cestu extrému, kdy přejímá od okolí ty nejmarkantnější znaky britskosti. Je to zcela pochopitelné, nemá jiné volby. Dnes a denně žije ve strachu z prozrazení, ví, že by pak již definitivně ztratil jakoukoli šanci na štěstí. Další svět, v němž by se mohl uplatnit, svět, do jehož kabátu by se mohl převléknout, už totiž není.

Impresionista není jen jakýmsi křížencem mezi dvěma tradičními románovými formami, bildungsrománem a románem pikareskním (tento typ psaní dovedl k mistrovství už slavnější Kunzruův předchůdce Rushdie, mj. v románu Děti půlnoci), ale především velmi moderním historickým románem, který se ohlíží za specifickou dobou tzv. zlatého věku Britského impéria. Kunzruovi se podařilo spojit oba pohledy na toto významné historické období: typickou anglickou nostalgii za časy, kdy vládla královna Viktorie a nad Britským impériem slunce nezapadalo, a indickou skepsi a rozčarování nad staletími, kdy byla potlačována práva místních obyvatel na vlastní jazyk, kulturu i identitu.

Marné hledání štěstí

Ve svém druhém románu Virus se Kunzru vydal mnohem modernější cestou. Po vzoru některých současných autorů (a to nejen postkoloniálního románu) pojal své zatím poslední románové dílo jako mozaiku tří příběhů, tří zcela odlišných lidí, kterým vstoupí do života nečekaný problém – počítačový virus. Hlavním hrdinou je opět mladý chlapec, tentokrát počítačový specialista Árdžún, který stejně jako mnozí krajani podlehne svodům zvaným „americký sen“. Árdžún se vydává do Ameriky s vidinou rychle vydělaných peněz, úspěchu a uznání, které mu přinese práce v Silicon Valley. Stejně jako zástupy jeho krajanů je však zoufale naivní. Nejenže práce v USA není ani zdaleka taková, jak si ji vysnil, ale – což je ještě mnohem horší – dokonce mu hrozí, že o ni přijde úplně a bude se muset potupně vrátit domů, k rodičům, kterým po celou dobu svého pobytu lhal. Stejně jako Prán-Nát v Impresionistovi stojí Árdžún před těžkým rozhodnutím – vzdát se naděje na štěstí, anebo riskovat a vsadit vše na jednu kartu. Árdžún se odhodlá k velmi riskantnímu kroku, vytvoří virus, kterým zcela zamoří celosvětovou počítačovou síť.

Kromě již tradiční postavy osamělého, nepříliš úspěšného mladíka, který hledá své místo ve světě, stvořil Kunzru v románu Virus další dvě neméně zajímavé postavy. Jedním z lidí, kteří na Árdžúnův virus doplatí, je bollywoodská superstar Lejla, která v okamžiku virového útoku zrovna natáčí další ze svých kasovních trháků. Má tu smůlu, že je Árdžúnovou nejoblíbenější herečkou, a proto si mladík jako grafický doprovod viru vybral její fotografii. Druhým člověkem, jemuž virus jednou provždy změnil život, je londýnský manažer Guy. Je úspěšný, bohatý, nezávislý, ale přitom také sebestředný a povrchní. Teprve vážná profesní chyba mu otevře oči a ukáže mu, jak hloupý život vlastně vedl.

Jestliže první Kunzruova kniha popisovala všechny možné aspekty života v zemích Britského impéria, v románu Virus se autor snaží vylíčit mnohovrstevnatost, jež je příznačná pro svět počátku třetího tisíciletí. Kolonie již několik desítek let neexistují, lidi po celém světě každodenně spojují moderní technologie – a přesto je svět stále rozdělen. Mnohé z toho, co v bývalých koloniích zdánlivě zemřelo spolu s vyhlášením nezávislosti, dál přetrvává. Na jedné straně až nezdravý obdiv k bývalým mateřským zemím (mnohé, především asijské státy dodnes vzhlížejí k britské kultuře na úkor kultury vlastní), na straně druhé pohrdlivé přezírání ze strany západních států. I proto je pro hrdiny Kunzruova románu tak těžké uspět v tom „druhém“ světě. Árdžún jen velmi těžko nachází společnou řeč s Američany, Lejla jen marně přesvědčuje britský filmový štáb, že je také normální člověk, a ne jen ona indická kráska, co tančí a zpívá, ale vlastně vůbec nežije. Indičtí literární hrdinové střetávající se s jim neznámou západní kulturou nejsou v moderní literatuře žádnou novinkou. O to zajímavější je naopak zkušenost londýnského „yuppie“ Guye, který teprve na Východě pozná, jaké to je, být příslušníkem opovrhované menšiny.

Na rozdíl od mnoha postkoloniálních autorů, kteří se drží osvědčených postupů a námětů a jen málokdy opustí bezpečné vody, se Kunzru nebojí nových témat. Když už jednou něco zpracuje, zbytečně se k tomu nevrací. Měl-li potřebu vyjádřit se ke koloniální historii, udělal to románem Impresionista. Když chtěl zachytit mnohobarevnost současného globalizovaného světa, světa počítačů, filmu, businessu, ale také nefunkčních a povrchních vztahů, napsal román Virus. V povídkové tvorbě se nebál ani žánru sci-fi. Podle kusých informací z britského tisku a kuloárních zpráv se ve svém příštím románu hodlá věnovat tématu násilí a především terorismu. Jak je však pro něj typické, nebude kopírovat současný fenomén, tedy terorismus po září 2001. Chce se vrátit do sedmdesátých let, jít k jádru terorismu jako takového, a podle všeho se i pustit do jakési společenské a politické sondy života v Británii konce devadesátých let. Uvidíme. Pokud se však tohoto úkolu zhostí stejně poctivě a se stejným nasazením, jako když psal své dva předchozí romány, máme se na co těšit.

Autorka je překladatelka a literární teoretička.

O knize Virus

Záznam rozhlasového rozhovoru Billa Thompsona s Harim Kunzruem

Bill Thompson: Je otázka, co všechno jsou lidé ochotni udělat pro to, aby si ve chvíli ohrožení udrželi práci a povolení k pobytu. Hrdina románu Hariho Kunzrua se ocitl právě v takové mezní situaci: hrozí mu vyhazov i vyhoštění. Rozhodne se obojímu vyhnout za každou cenu, čímž spustí celou lavinu nečekaných událostí…

Hari Kunzru: Slovo Transmission (originální název románu Virus – pozn. překl.) má více významů. Pochází z latinského výrazu „přenos“ nebo „vyslání“, a toto je kniha o lidech, kteří byli někam vysláni, konkrétně za hranice, je to kniha o šíření viru, počítačového viru, což je vlastně také jakési vyslání nebo přenesení, je to tedy kniha o moderních technologiích… Její hrdina je rozhodnutý udělat cokoliv pro to, aby ho nevyhodili z práce. Nakonec se uchýlí k zoufalému kroku; vytvoří počítačový virus, pustí ho do světa a pak sní o tom, že bude tím, kdo všechno zachrání, a to mu vrátí práci. Samozřejmě, že mu to nevyjde.

Překvapilo mě, kolik různých vrstev tento váš příběh má. Slyšel jsem žhářích, kteří založili oheň jenom proto, aby ho pak mohli hasit a byli za hrdiny. Takové chování je založené na něčem obecně lidském, takže to, co provede Árdžún, mi přijde jako něco pochopitelného, reálného…

Přesně, je to člověk, který má jen malé ambice. Chce jenom svoji práci a přijde mu to prosté. Takže když se mu poté všechno vymkne z rukou, není vůbec schopný vypořádat se s následky.

Přemýšlel jste někdy o tom, jestli třeba teď po síti nekolují viry, které někdo vytvořil z úplně stejných důvodů?

To je docela možné. Žijeme v době nejrůznějších konspiračních teorií. Jedna z nich je, že viry vypouštějí právě antivirové společnosti. Já tomu v žádném případě nevěřím, i když… jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu, a pravda je, že počítačoví specialisté vydělávají nejvíc na tom, že nás neustále něčím straší.

Jednou jsem byl na nějakých naprosto bezpečných stránkách, omylem jsem na něco kliknul, a už to bylo... Dovedu si představit, jaké strašné peníze se v tom točí a jaké hrozné peníze to celosvětově stojí, když se něco podobného přihodí.

Je těžké spočítat, kolik takový virový útok stojí. Stačí pomyslet na všechny ty hodiny, které stráví lidé po celém světě tím, že se snaží opravit své počítače, všechny obchodní transakce, které se kvůli tomu neuskuteční, telefonní hovory, které nikdo nespojí, protože si všichni zrovna rvou vlasy nad černými obrazovkami. Pak se to dá samozřejmě finančně vyčíslit.

Obchody, transakce, všechno se zhroutí...

Navíc když se na to podíváme z pozice spisovatele, schůzky, ke kterým nedojde, vztahy, které nedojdou naplnění, promarněné šance. Virus je vlastně dokonalý literární nástroj, už jen díky všem těm následkům.

Transmise, přenos, který byl přerušen?

Přesně tak!

Tušil jste, jak se bude celý děj odvíjet, už když jste začal román psát?

Já vždycky začínám takovým neracionálním způsobem. Mám určité vize, věci, které spolu zdánlivě nesouvisí. Od nich začnu, jsou jakýmsi jádrem celého příběhu, a na nich pak stavím. Tak třeba Virus: úplně první věc, kterou jsem měl, byl obrázek chlapce kráčejícího po kraji silnice, auta ho míjejí… To se mi pak rozvine do mnohem konkrétnější představy, do určité události, která je s touto momentkou spojena. Nějakou celkovou představu jsem samozřejmě na začátku měl, věděl jsem například, co by se nemělo stát. Ale je mnohem legračnější pozorovat, co se objeví samo. Víte, já nejsem ten typ autora, co má rád absolutní kontrolu nad knihou, myslím si, že knihy mají určitý vlastní život, do něhož by se nemělo vstupovat.

Vypadá to, že se nebráníte různým nečekaným zvratům děje…

...a to je podle mě správné. I když na druhé straně se pak stává, že jste najednou ve dvou třetinách knihy a pořád ještě úplně nevíte, jak to celé dáte dohromady. Ale člověk musí vždycky doufat.

Přeložila Markéta Musilová.

Převzato z internetových stránek www.eyeonbooks.com (2004).