Blade Runner preluduje Pro Elišku

Světové turné Insen představuje další článek řetězu vizionářských projektů Ryuichiho Sakamota, které jsou už přes čtvrt století „divné“ a atraktivní jak pro mnohé Japonce, tak i pro nás ze západního světa. Slávu popové hvězdy si užil ze všeho nejdřív: koncem sedmdesátých let byli jeho Yellow Magic Orchestra technopopovými apoštoly nejen v Japonsku. Druhého alba prodali milion kusů, a pokud mělo Japonsko nějakou svou „beatlemánii“, odbylo si ji právě tady. Pak se Sakamoto našel v práci pro film: skládá pro Bertolucciho, Almodóvara i Briana De Palmu. Za hudbu k Poslednímu císaři se podělil o Oscara se spoluautorem Davidem Byrnem (1987), jeho písně zpívají David Bowie či Iggy Pop. Impulsy různých kultur Sakamoto nekombinuje v „korektní“ rovině world music: míchá z nich vlastní kódy, podobně jako Claude Debussy zasažený zvukem gamelanů z Jávy. „Mám v hlavě hudební mapu,“ říká skladatel, „japonský pop je dost podobný arabským písním a Bali mi zní těsně vedle New Yorku.“ Sluší se dodat, že působivý zjev Sakamoto po léta hraje ve filmech: nejen po boku Takešiho Kitana, ale také v klipu Madonny nebo jako model v reklamách firmy Gap. Na jeho jediné opeře Life se podíleli José Carreras, Salman Rushdie i dalajlama.

Vrioon, Insen, Revep

Velikášství jeho projektů v poslední době ustupuje do pozadí: jako by nastala fáze detailu a zklidnění. Sakamoto je od roku 2003 součástí klavírního dua, které funguje na nekompromisně prostém, ale přitom nezvyklém principu. Se vznosným tónem nejlepších koncertních Steinwayů nevede na světovém turné dvojzpěv nikdo jiný než obsluha počítače. Je jí Carsten Nikolai, rodák z byvší NDR, který si vydobyl renomé také ve výtvarném světě. Ať už vytváří objekty pro Benátské bienále nebo koncertuje, zůstává pro něj typická vědecká akurátnost, se kterou štěpí zvuk na základní vlnění, prvotní čistý tón i čistý šum. Pseudonym „alva.noto“ si nezvolil podle Edisona, Nikolaiovu laboratorní náturu však dobře připomíná.

První krok na albu Vrioon je jasný. Bloudivé hraní Ryuichiho Sakamota zůstává jen na pokraji sentimentálních melodií, do toho v záchvěvech vrní, pípá a šumí digitální výstup. Už klasik sci-fi Ray Bradbury popsal neklid z přepínání relé uvnitř stěny pokoje, tichého technologického hluku, kterého se nemůžeme zbavit. Na Vrioon reagovala vybraná skupina pražských vysokoškoláků zajímavě, neboť dost různě. Některým připadl jako krotší ukázka dnešní hudby, která časem najde umístění třeba i v reklamách. Jiní poukazovali na „nepřirozenost“ pípajícího computerového zvuku a vyjádřili domněnku, že tento „naschvál“ bezpochyby není „zdravý“ pro posluchače. Na otázku, zda denně používají mobily s podobnou škálou zvuku, vesměs přitakali.

Druhé album Insen přineslo zásadní posun: nástroje, které dosud pluly paralelně, se zahryzly do sebe. Nikolai totiž začal používat přístroj k okamžité živé manipulaci hry zpod Sakamotových prstů. Nepřidává žádné zvuky, jen zavěšuje klavír do mikrosmyček a z jeho tónu uvolňuje drobnou zvukovou hmotu. Vysamplované ozvěny a pulsy z piana připomínají jednou mlžnou lázeň, podruhé tichý funk. Ve finále trilogie, na desce Revep, Nikolai proměnil Sakamotovu dávnou klavírní skladbu pro snímek Merry Christmas Mr. Lawrence (1983), slavný kontroverzní film s Davidem Bowiem, přemítající o japonské krutosti a homosexualitě. Carstenův digitální program je jakási klidná síla: jako by sevřel celý klavír do náruče a jemně jím třásl. Manipuluje jím a zároveň mu ponechává vlastní hlas. Čistý akustický zvuk struny rozechvívané plstěným kladívkem už nikdy nebude hrát sám, ví to a podle toho také volí další tóny. Asi jako my, když se sžíváme s digitální technologií a uvažujeme o ní jako o součásti naší budoucnosti.

Messengerské nokturno

Renomovaný britský kritik a filosof David Toop věnoval velkou část své poslední knihy zvláštnímu jevu dnešní hudby: jak je možné, že elektronické bzukoty, pulsy a beaty v nás spouštějí emotivní reakci a podněcují v naši paměti určitá rozpomínání, když jsme je nikdy dřív neslýchali? Přes laboratorní přístup německého umělce-vynálezce vyzařují Vrioon, Insen a Revep neokázalou krásu. Je zajímavé, že „filmový“ Sakamoto, který tolikrát doprovázel obrazy, nyní vytváří hudbu, která do značné míry nic neevokuje: je křehká, ale rozhodně ne smutná nebo veselá. Možná má v sobě melancholii dvojí samoty: robotické a lidské. Nabízí jejich paralelní uplývání v halucinogenní a skleníkové atmosféře, jakou měly nejlepší pasáže Spielbergova filmu A. I. – Umělá inteligence nebo Los Angeles budoucnosti ve snímku Blade Runner. Laurie Andersonová v jedné písni říká: „Znáš tu malou kontrolku na svém videu, která vždycky ve dvanáct nula nula červeně zabliká? Tu, kterou jsi nikdy nedokázal vypnout? Dobré ráno. Dobrou noc. Nahrávají nás.“ V blikání a bzučení, které jde mimo naši kontrolu, už dnes můžeme zaslechnout tikot osudu.

Sakamotovi a Nikolaiovi se podařilo něco nového. Hudbu počítačů přiblížili velkým koncertním sálům, od klubové scény ji posunuli k noblesnějšímu, měšťanskému prostředí festivalů klasického rázu. Zároveň se jim – zatím – daří nebýt sladcí či jednostrunní. Podstatné je, že se rozhodli pro prostotu: mnozí dnes využívají digitální prostředí k chrlení zvuků, světel, efektů. Ve Vrioon zní jasná zkratka, ve které je obsaženo vše podstatné: proti čistému klavíru čisté digitální píp. Vypadá to, že ani v éře, kterou žijeme jednou nohou v matrixu, nezmizí hudební salon německo-italského typu, včetně přístupné hudby, kterou si vychutná i laický posluchač „pan lékárník s chotí“, dnes možná spíš „pan messenger“. Pouze se mění podoba.

Autor je hudební publicista.