Mladý literát Benito Mussolini

Benito Mussolini (1883–1945) je v české společnosti znám především jako italský spojenec nacistického „Führera“ Adolfa Hitlera. Mnozí si vzpomenou i na jeho účast na mnichovské dohodě v roce 1938 či na fotografie diktátorova mrtvého těla, visícího za nohy po boku jeho milenky Claretty Petacciové na rampě benzinové pumpy po partyzánské exekuci v Miláně v dubnu 1945.

Italský fašistický „Duce“ však ve svém mládí zastával stanoviska naprosto odlišná od těch, která prosazoval v závěrečném období svého života. Až do první světové války mohl někdo jen stěží pomyslet na to, že Mussolini bude jednou italským ministerským předsedou.

Narodil se 29. července 1883 poblíž města Forlì v kraji Romagna. Celým jménem, pod kterým ho do matriky nechal zapsat jeho otec, se jmenoval Benito Amilcare Andrea Mussolini. První jméno dostal na počest mexického revolucionáře Benita Juareze, druhé a třetí podle dvou významných představitelů romagnského revolučního hnutí – Amilcara Ciprianiho a Andrey Costy.

S Leninem v Curychu

Jeho otec Alessandro Gasparre Mussolini (1854–1910) byl kovářem v Dovii a patřil ke stoupencům italských socialistů. Byl duchovním žákem zakladatele anarchistického hnutí Michaila Alexandroviče Bakunina a aktivním členem Italské socialistické strany, založené v Janově v srpnu roku 1892. Jako jeden z předních socialistických funkcionářů v Dovii byl Alessandro Mussolini též vězněn za účast na pokusu o revoluční povstání v roce 1874. Přestože Benitova matka Rosa, učitelka na základní škole, byla oproti svému muži silně katolicky založená, mladý Mussolini ideologicky vyrůstal zejména v radikální levicové tradici svého otce. Té odpovídala i lite­ratura, kterou v mládí četl. Kromě románů evropských klasiků jí byly například spisy Marxovy a Babeufovy či básně Giosuè Car 19. století, jehož Óda Satanovi vyvolala nadšený obdiv u mladé revoluční generace, pro kterou se stala – jak napsal Jaroslav Vrchlický – „protestem proti tmářství a zpátečnictví všeho druhu“.

Sám Mussolini v mládí zkoušel psát básně a brzy se začal věnovat žurnalistické činnosti. Ta se rozvinula zejména po roce 1902, kdy odjel za prací – a také proto, aby se vyhnul vojenské službě – do Švýcarska. Zde se seznámil s mnohými levicovými elementy své doby, z nichž asi nejvýznamnější postavou byla Ukrajinka Angelika Isakovna Balabanová. Tato žena byla Mussoliniho blízkou spolupracovnicí až do jeho nedobrovolného odchodu z Italské socialistické strany v roce 1914.

Po bolševické revoluci v Rusku se stala blízkou spolupracovnicí V. I. Lenina a tajemnicí Komunistické internacionály. S Leninem se Mussolini též mohl setkat – ve dnech 19. a 20. břez­na 1904 se oba v Curychu zúčastnili VIII. sjezdu Italského socialistického svazu ve Švýcarsku. V této zemi se Mussolini též blíže seznámil s myšlenkami Georgese Sorela, Vilfreda Pareta, Augusta Louise Blanquiho, Graccha Babeufa a Friedricha Nietzscheho.

Mussoliniho švýcarský pobyt se neobešel bez problémů s policií, do nichž se dostal poté, co se pokusil zfalšovat datum ve svém pase, aby se nemusel vrátit do Itálie, kde mu hrozil trest odnětí svobody za dezerci. Po vyhlášení amnestie italským králem Viktorem Emanuelem III. se však do vlasti vrátil a vojenskou službu absolvoval.

Po vojně působil rok ve vlasti jako učitel na malých městech; požadované důstojnosti tohoto povolání však zůstal zřejmě mnoho dlužen. Žil bohémským životem a v jistém malém furlánském městě způsobil rozruch mimo jiné tím, že navázal poměr s jednou vdanou ženou. Jeho chování bylo, stejně jako dříve, provokativní vůči konformistům, lpícím na starém pořádku, a dosahovalo podivínských forem. Například děsil pověrčivé lidi tím, že oděn v bílé roucho imitoval v rozvalinách mezi skalami strašidlo či pobýval v noci na hřbitově a na náhrobcích hlasitě citoval verše.

Novinář volné myšlenky

Do levicového tisku psal příspěvky, z nichž mnohé měly silně antiklerikální charakter, jiné zase útočily na reformní socialisty, ochotné spolupracovat s italskou vládou; zabýval se idejemi Marxe, Friedricha Nietzscheho či syndikalisty Georgese Sorela. Kromě dalších tiskovin, ve kterých publikoval, navázal kontakt s listem Pagine Libere (Svobodné stránky), měsíčníkem syndikalistů blízkých volnomyšlenkářským idejím, založeným Angelem Olivierem Olivettim, jehož syndikalistická skupina téhož roku vystoupila ze socialistické strany. V Pagine Libere publikoval Mussolini esej o poezii Friedricha Gottlieba Klopstocka pod názvem Klopstoc­kovy básně z let 1789–1796, v níž si všímá především myšlenek vztahujících se k Francouzské revoluci.

Dalším významným místem zahraničního pobytu, které Mussoliniho formovalo, byl Trident, ležící tehdy ještě na území Rakousko-Uherska. Zde Mussolini působil v roce 1909 v redakci listů L’Avvenire del Lavoratore (Budoucnost dělníka), Il Popolo (Lid) a jeho přílohy Vita Trentina (Tridentský život). Tyto tiskoviny založil Cesare Battisti, který byl později, v průběhu první světové války, popraven rakouskými úřady jako vlastizrádce za svou protirakouskou činnost. V této době se však Mussolini, oproti Battistimu, ještě neprojevoval jako zastánce iredentismu (směru žádajícího připojení území Rakousko-Uherska obývaného italským obyvatelstvem k Itálii). Naopak. Ve svých článcích nazýval nacionalismus „morbus sacer“ a odvolával se na spolupráci socialistů v duchu Marxova hesla „proletáři všech zemí, spojte se“. Na rozdíl od Battistiho nevěnoval tolik pozornosti tridentské italské otázce na sebeurčení a hovořil pouze o jazykových a kulturních právech národnostních menšin. Tridentská zkušenost, spojená se situací italské menšiny v zahraničí na straně jedné a s nebezpečím pangermanismu (ať již reálným či fiktivním) na straně druhé, na něj v tomto směru však mohla zapůsobit a zřejmě ovlivnila jeho názory a jednání v průběhu první světové války.

Příležitostný spisovatel

Neprojevoval se sice jako radikální iredentista a patriot, zato se stal hlasatelem útočného antiklerikalismu a ateismu, postoje, v jehož duchu se nesou mnohé jeho příspěvky z mládí. K tomu měl v Tridentu, sídelním městě biskupa, zvláštní příležitost. Mussoliniho články se staly hlavní zbraní ideologického boje proti místním katolíkům. Postupem času přitom velmi rychle nabývaly na ostrosti, což vedlo k zabavování jednotlivých čísel. Budiž historickou zajímavostí, že na druhé straně barikády, jako šéfredaktor listu La Voce Cattolica (Katolický hlas), stál tehdy Alcide de Gasperi – později, po druhé světové válce, první ministerský předseda Italské republiky. Není překvapením, že nonkonformní radikál Mussolini měl problémy i na území habsburské monarchie a že byl po devítiměsíčním tridentském pobytu vykázán z rakousko-uherského území při první příležitosti, které mohly státní orgány využít. K tridentskému pobytu se však vážou, kromě běžných článků s politickou a filosoficko-politologickou tematikou, i další literární pokusy. Publikoval řadu Měšťáckých medailonků, namířených proti konformismu a zesměšňujících „svatou morálku“; psal o Pařížské komuně, články věnované dobovým osobnostem či rozvahu Ženské postavy v Schillerově Vilému Tellovi. Napsal též drobná literární dílka inspirovaná tvorbou Edgara Allana Poea. Z těchto „novellette perverse“ (pod tímto souborným jménem byla plánována) vznikla společenská novela s tragicko-milostnou zápletkou Nic není opravdové, vše je dovoleno a novela Girro delle nozze (Svatební jízda) s psychologicko-kriminálním námětem. Není jisté, zda mezi ně nepatří i povídka Convegno supremo (Nejvyšší shromáždění), která si bere na mušku měšťanskou konformní společnost, satiricky poukazujíc na maškarní veselí, kde se jednotlivé osobnosti schovávají pod maskou své viny. V Mussoliniho krátké povídce s patriotickým obsahem Notturno in ’re’ minore (Nokturno v d-moll) autor prochází nočním Tridentem v doprovodu sochaře Alessandra Vittoria, který sestoupil ze svého pomníku, a společně vzdávají u památníku Danteho hold tomuto velkému básníkovi jakožto duchovnímu otci Italů. Zde se projevuje vliv Mussoliniho tridentské zkušenosti z italského města obklopeného germánským elementem. Rozbor situace v Tridentsku je autorem zpracován ve studii Il Trentino veduto da un socialista (Tridentsko nazírané socialistou), publikované ve florentském listu La Voce (Hlas). Mussolini uveřejnil též některé své překlady jiných autorů – například Beethovenův testament od Romaina Rollanda či z němčiny přeložený Zpěv svobody od Roberta Seidela. Ve Vita Trentina Mussolini zveřejnil též velmi pozitivní zprávy o časopise La Voce – novém kulturním listu, který Giuseppe Prezzolini a Giovanni Papini začali vydávat v roce 1908 ve Florencii. Právě díky Mussoliniho propagaci měla La Voce v Tridentu značný počet odběratelů. „Vocianistický“ vliv na Mussoliniho byl zřejmě velký a pomohl formovat jeho ideologii nejprve ve směru revize socialismu v revolučním smyslu a posléze vedl k jeho odklonu od socialismu a přechodu k intervencionismu (tj. stanovisku zastávajícímu vstup Itálie do první světové války po boku dohodových mocností).

V Tridentu Mussolini věnoval svůj volný čas opět i mnohým milostným kontaktům, z nichž některé jsou v jeho životě poměrně důležité. Sám ve své autobiografii z roku 1911 píše, že byly různé a že kvůli malému časovému odstupu neudává jména. Doložené jsou přinejmenším dva jeho vztahy. První měl s jistou servírkou, odloučenou od svého manžela, která se jmenovala Fernanda Oss Facchinelliová. Z jejich vztahu v roce 1910 vzešel syn, kterému matka dala jméno Benito Ribelle. Zemřel ve věku dvou let v tridentské nemocnici. Fernanda pak podlehla tuberkulóze v roce 1922 ve věku jednatřiceti let. Druhou byla Rakušanka Ida Irene Dalserová, dcera číšníka. Stýkal se s ní i později, když působil v Miláně. S ní se seznámil již při pobytu v Tridentu a i z jejich vztahu vzešel v listopadu 1915 syn, Benito Albino Dalser. Ida později svého bývalého partnera pronásledovala skandály, mimo jiné ho v průběhu první světové války obvinila z práce pro Francii. Po nástupu Mussoliniho k moci byla v roce 1931 zavřena do psychiatrické léčebny, kde zemřela, a podobný osud postihl i jejich syna Albina.

Na téma milenecké lásky ostatně Mussolini napsal v Tridentu v srpnu 1909 článek Varia­ce na téma – láska, který zařadil do rubriky Pro proletářskou výchovu. Distancuje se v něm od katolické morálky a od označení milenecké lásky jako hříchu, což považuje za pokrytecké.

Kardinálova milenka

Na základě tridentské zkušenosti Mussolini napsal kromě uvedeného Il Trentino veduto da un socialista ještě historický román Claudia Particella, l‘amante del cardinale (Claudia Particella, kardinálova milenka). Jedná se o spis, který vycházel v roce 1910 v Il Popolo jako fejeton na pokračování, tedy již v době Mussoliniho pobytu v Itálii. Přestože jde o práci spíše „brakovou“ (jak později naznačil sám autor, již jako ministerský předseda, v rozhovoru s Emilem Ludwigem) a poněkud protiklerikálního charakteru, projevuje se v ní autorova znalost některých historických detailů. Děj románu pojednává lehce čtivým způsobem o skandálním milostném vztahu tridentského biskupa kardinála Carla Emanuela Madruzza (biskupem 1629–1658) s kurtizánou Claudií Particellou. Hlavní důvody sepsání tohoto dílka byly finanční. Fejeton měl v Tridentu neobyčejný úspěch, a tak autor na přání Cesara Battistiho oddaloval ukončení příběhu (zavraždění hlavní hrdinky). Battisti žertoval, že si díky knize autor dokonce možná vyslouží postavení sochy na tridentském náměstí. Především z komerčních důvodů byl román ještě za autorova života překládán i do dalších jazyků, včetně českého. Téma vztahu kardinála Madruzza a Claudie je naznačeno i v jednom Mussoliniho předchozím článku, nazvaném Hradní příkop.

Krátce po nuceném návratu z Tridentu se Mussolini stal šéfredaktorem nově vzniklých novin socialistů ve Forlì, La Lotta di Classe (Třídní boj). List se stal jedním z asi dvou set provinčních časopisů socialistické strany. Publikoval především články propagující socialistickou kulturu aktivistického ducha, odporující reformistickému křídlu socialistické strany, namířené proti existenci monarchie, proti měšťáctví, stávajícímu parlamentnímu režimu – který pro Mussoliniho znamenal synonymum režimu korupčního – proti militarismu, nacionalismu, klerikalismu a náboženství. V La Lotta di Classe též vydával „socialistické medailonky“, eseje, v nichž se středem jeho zájmu stali například myslitelé Thomas More, Pierre Leroux, Robert Owen, Benoît Malon, Ferdinand Lassalle, Shusui Kotoku (1871–1911, anarchista, autor překladů evropských a ruských anarchistů do japonštiny, popravený japonskou vládou) či Louise Michelová. Prostřednictvím článků tohoto charakteru Mussolini realizoval program kulturního vzdělávání socialistů. Prosazoval názor, že revoluce není pouze problémem ekonomickým, nýbrž též morálním a psychologickým. Proto organizoval i přednášky, ve kterých hovořil o historických tématech, například o Giordanu Brunovi, Pařížské komuně, o sociálních otázkách, principech socialismu, vztahu anti­klerikalismu a socialismu či o stávající politické situaci. Psal také recenze a informoval o nově vydaných knihách. V období své působnosti ve Forlì též inicioval založení knihovny v lidovém domě, která měla přispět k rozšíření vzdělání a socialistických idejí.

Mussoliniho Jan Hus

Velký zlom v Mussoliniho životě přinesla válka Itálie s Tureckem v roce 1911. Zřejmým motivem války byla snaha Itálie o získání kolonií v severní Africe, čehož dosáhla. Po uzavření příměří připadla Libye, která byla předtím tureckým územím, Itálii. Vyhlášení války vyvolalo silný odpor ve značné části levicově orientované společnosti a italská Všeobecná konfederace práce vydala výzvu ke generální stávce. Kvůli nedostatečné přípravě a váhavosti některých reformních socialistů však stávka celkově neměla velký úspěch. Širší ohlas ale měla akce právě ve Forlì, kde se Mussolini stal jedním z jejích protagonistů. Stávkující zde zdemolovali nádraží a podařilo se jim zabránit odjezdu vlaku s rekruty směřujícími na frontu. V důsledku toho byl Mussolini společně s dvěma členy republikánské strany odsouzen do vězení, kde si odpykal trest ve výši pěti měsíců. Ve vězení napsal vlastní životopis a část knihy Giovanni Huss il Veridico (Jan Hus, muž pravdy). Vliv na sepsání této knihy, vydané roku 1913, měl okruh lidí z organizace Volná Myšlenka, sdružující ateisty a volnomyšlenkáře, kteří disponovali již zmiňovaným listem Pagine Libere. Zřejmě díky nim se Mussolini dostal i do kontaktu s českou sekcí Volné Myšlenky, konkrétně s bývalým katolickým modernistickým knězem Františkem Loskotem.

Po propuštění z vězení Mussoliniho popularita mezi italskými socialisty vzrostla a poté, co se v Italské socialistické straně právě v důsledku války v Libyi dostali do vedení namísto reformního křídla radikální socialisté, byl Mussolini zvolen do nejužšího aparátu strany a brzy nato se stal i ředitelem hlavního italského socialistického listu Avanti! (Kupředu!). Určitou zajímavostí je, že po nástupu do funkce přijal plat 500 lir měsíčně, poté, co demonstrativně odmítl výši platu předchozího ředitele Claudia Treveseho 700 lir jako plat pro socialistického funkcionáře přemrštěný. (Kéž by toto, a v jeho případě raději pouze toto, inspirovalo naše současné levicové politiky!)

Od utopie k fašismu

V listopadu 1913 začal Mussolini vydávat vlastní čtrnáctideník Utopia, nazvaný po vzoru spisu Thomase Morea, který vycházel o něco déle než rok. V něm mohl neomezeně prezentovat své názory bez ohledu na oficiál­ní postoj socialistické strany. Šlo o časopis určený spíše inteligenci. Měl v něm prostor pro rozvíjení své vlastní vznikající ideologie, směřující k antimaterialistické revizi socialistických doktrín. List publikoval příspěvky související s moderními levicovými proudy a problémy společnosti, nejen v Itálii, mimo jiné o právech žen a sexuální otázce, diskriminaci židovského obyvatelstva v Rusku či Rumunsku, vztahu militarismu a imperialismu, kolonialismu atd.

Název listu souvisel s Mussoliniho cyklem přednášek o dějinách utopie, které organizoval v rámci svého projektu Škola pro socialistické vzdělávání. V souvislosti s ideologií však Mussolini na stránkách Utopie mimo jiné napsal, že „teoretická znalost“ může být jen privilegiem úzké menšiny, luxusem vzdělaných, kteří v jistém smyslu stojí mimo realitu, avšak velké masy vyzývané k tomu, aby vytvořily „nové království“, nepotřebují tolik „vědět“, zato musí „věřit“. Ostatně tyto myšlenky, na straně jedné propagující vzdělávání mas a na straně druhé elitářství, lze nalézt nejen u Mussoliniho, nýbrž i u dalších levicově zaměřených činitelů, zejména ze syndikalistického okruhu kolem listu Pagine Libere, s nimiž byl Mussolini v kontaktu. V okruhu syndikalistů se též objevují úvahy o využití iracionálních motivů, víry a sentimentů při práci s masami. To jsou motivy, které Mussolini přebírá (hovoří o nich například v souvislosti s texty týkajícími se G. Sorela), a které aplikuje v praxi zřetelně i po svém přechodu k fašismu.

Na stránkách tisku Mussolini též tvrdě vystupoval proti zednářům, které považoval za hlavní aktéry všech zákulisních jednání. Označoval je za sílu, která ovládla politické strany a skupiny v Itálii. Nutno dodat, že nesnášenlivost vůči zednářství neopustila Mussoliniho ani v době, kdy již držel otěže státní moci jako fašistický vůdce.

Mussoliniho pozice i osud se radikálně změnily v roce 1914 po vypuknutí světové války. Vedení Italské socialistické strany trvalo na italské neutralitě. V Mussolinim však v průběhu prvních měsíců konfliktu převládlo přesvědčení, že Itálie by do války vstoupit měla, a to po boku dohodových mocností proti Německu a Rakousko-Uhersku, které válku vyvolaly. Své názory veřejně vyjádřil v Avanti! v článku z 18. října 1914, nazvaném Od absolutní neutrality k aktivní a operativní neutralitě. V něm mimo jiné napsal, že se socialistické hnutí ve chvíli, kdy už válka vypukla, má pokusit ovlivnit ji ve vlastním zájmu. Dokazoval, že Německo a Rakousko-Uhersko mají větší vinu na jejím rozpoutání a že právě z jejich strany hrozí porušení italské neutrality vpádem cizích vojsk. Jeho dalším argumentem pro boj proti ústředním mocnostem bylo nebezpečí vítězství „pruské reakce“ v Evropě, která by jen přispěla k potlačení úrovně lidské civilizace.

Za tento počin byl Mussolini zbaven vedení listu Avanti! a následně vyloučen i z řad socialistické strany. To pro něj znamenalo odříznutí od prostředí, ve kterém vyrůstal v mládí a ve kterém působil jeho otec, což v něm zanechalo dlouho nezhojenou ránu a ovlivnilo ho jistě i v jeho dalším jednání. Přestože jeho nový list, Il Popolo d’Italia (Lid Itálie), který krátce poté založil a který již plně podporoval italskou válečnou intervenci, ještě několik let nesl v záhlaví název „socialistický“, jedná se o zásadní přelom v Mussoliniho životě, po němž od socialismu směřuje k vytvoření nového hnutí – italského fašismu.

Autor je historik.