Bizarní náměty, hororová témata, hypertrofovaná citovost – a desítky autorů romantického ducha. Tak vypadá česká literatura počátku 19. století, o níž se mnohdy soudilo, že jediný její romantik je Karel Hynek Mácha. Dva výbory, jeden z české básnické a druhý z povídkové romantiky, uspořádal Václav Vaněk.
České romantizující básnictví poprvé souhrnně představil knížkou Hledání modrého květu (1988), připravenou k 150. výročí prvního vydání Máje, básník Ivan Slavík; básnický výbor Rozkošný hrob Václava Vaňka sleduje stejné časové období (od osmdesátých let 18. století po přelom padesátých a šedesátých let století devatenáctého), ale sympaticky se snaží nacházet autory jiné a naopak ty, které uvádí Slavík, vědomě opomíjí. Vaňkova povídková antologie Mrtví tanečníci je objevná, neboť první svého druhu (Romantické povídky z českého obrození, výbor Miloslava Novotného z roku 1947, obsahuje knížky lidového čtení, nikoli povídky; antologie Lenky Kusákové Krásná próza raného obrození z roku 2003 se zase nevěnuje výlučně povídkám).
Obě Vaňkovy knížky, vzniklé ve spolupráci se studenty Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, mají tříčlennou strukturu: u básnické knihy je to raně národněobrozenská poezie zahleděná do minulosti, poezie třicátých a čtyřicátých let hledící do přítomnosti a poezie padesátých let zaměřená do budoucnosti. Dělení povídkového výboru není striktně chronologické, pojmenovává proměnu romantického paradigmatu od nejstaršího typu (tematizace extrémních citů, ohledávání hranic bytí a jejich zpochybnění) k překračování těchto hranic ve vrcholné romantice a následně ke zbanalizování („i smrt se stává banalitou“) a souboji romantického hrdiny s prozaizující se společností porevoluční doby.
Romantismus všudypřítomný a pokleslý
Oblíbenou představu o českém romantismu, totiž že je převoditelný pouze na jméno Máchovo a případně několik málo dalších (Sabina, později Erben), narušil zmíněným výborem již Slavík. Shromáždil jedenačtyřicet „básníků romantické noty“, a ukázal tak existenci širokého území české literatury, které je nějakým způsobem prodchnuto romantismem. Antologie Vaňkovy to jen stvrzují – antologie básní navíc rozšiřuje okruh autorů o několik dalších jmen, antologie povídek potvrzuje dané teze na materiálu jiného literárního druhu. Vaněk se zároveň vyrovnává s představou, že v dějinách české literatury existuje romantismus jako zřetelně pojmenovatelná a vyčlenitelná epocha. V předmluvě k antologii básní v přímé polemice s jinými badateli (například s Alešem Hamanem) dovozuje, že česká literatura na jedné straně sice z romantismu vychází, je jím bytostně prostoupena a žije z něj dodnes pravděpodobně více, než si je schopna připustit, na druhé straně však v Čechách nikdy nevzniklo „zřetelné romantické uskupení“; a že podněty evropského romantismu přijímá literatura česká ve „zploštělé a pokleslé podobě“. Českou romantiku Vaněk pojímá jako difuzní jev, nekonkrétní a spojovaný především důrazem na citovost – ať již z ní vychází láska, hrůza či (nenaplnitelná) touha.
Sladká láska, hrůzná smrt
Romantické básnictví podle Vaňka stojí na dvou tématech: láska a smrt (výbor to navíc zdůrazňuje vypuštěním básní s historizujícími náměty a „konvenční vlastenecké lyriky“). Toto tvrzení bezpochyby platí, ale přece je nutné zpřesnit je poukazem na množství kulis, v nichž se tato dvě témata realizují, přičemž pokaždé nutně poněkud mění význam – jiná je baladická láska a smrt u Šebestiána Hněvkovského, jiná, revenantská, u Miloty Zdirada Poláka, opět jiná je elegie u Siegfrieda Kappera – tak bychom mohli pokračovat dál, až by se zprvu jasné kontury dvou tematických těžišť začaly téměř zcela rozplývat ve valérech žánrových, dějových, významových…
Zakotvení v dichotomickém světě lásky a smrti platí i pro povídky, ale tendence k jeho tematickému přesahu naznačená už u poezie je tu mnohem výraznější. K základním vývojovým procesům, jež naznačuje editorovo dělení do tří oddílů, se přidává žánrový rozptyl (pověst, soudnička, psychologizující náměty) a pnutí mezi bizarností až naturalistickou (hrobové scény, krvavé scény) na jedné a téměř rokokovým filigránstvím či názvuky biedermeieru na druhé straně. Naopak jednotící je obliba prvků hrůzy u nejstarších i nejmladších autorů, záliba v rámcové kompozici a výrazná, ba frenetická dějovost. Ta se zcela nekryje s Vaňkovou tezí, že pro texty není určující děj, ale „malebné obrazy, výjevy a zjevení“ (odtud název Mrtví tanečníci, metafora pro scény utkvělé v čase, na nichž je podle Vaňka český romantismus založen).
Čtenářská vděčnost povídek, směsi bizarností, hrůzy a sladkosti něžné lásky, asi není překvapivá; že i básně této doby jsou živé, ukázal už Slavík. Oběma Vaňkovým knihám patří dík za zpřístupnění textů, které již byly téměř pohřbeny v zapomnění, ale které se velmi snadno mohou probrat k dalšímu životu.
Autor je bohemista.
Václav Vaněk (ed.): Rozkošný hrob. Antologie české romantické poezie. Pistorius & Olšanská, Příbram 2009, 192 stran.
Václav Vaněk (ed.): Mrtví tanečníci. Antologie české romantické prózy. Pistorius & Olšanská, Příbram 2010, 232 stran.