Jméno Jana Straněnského (asi 1517 – po 1595) již dávno vypadlo i z podrobnějších dějin české literatury, leč neprávem. Důvodem tohoto opomíjení, který se bezmyšlenkovitě opakuje v oněch několika pracích, jež autora zmiňují, je jeho označení za vydavatele a překladatele z latiny a němčiny „bez plánu a bez rozdílu“. Době pozitivistických kompendií české literatury, ovlivněných palacko-masarykovskou představou o smyslu českých dějin, nahlížejících dobu 16. století jako konfesijně striktně rozdělenou na reakční katolicismus, progresivní protestantství a bezcharakterní utrakvismus, se musela osoba Jana Straněnského, který vydával a překládal autory napříč věroučným spektrem, zákonitě jevit jako bizarní. Ve jménu jednoznačných škatulek totiž unikl pozornosti fenomén „doby vymknuté z kloubů“, doby reformace, náboženských válek, bartolomějských nocí a prvních ateistů – totiž křesťanský humanismus, nadkonfesijní intelektuální hnutí usilující o spojení klasické antické vzdělanosti s ryzím křesťanstvím, hnutí hlásící se k Erasmu Rotterdamskému a jeho střední cestě, která se vyhýbá extrémům a násilí radikalizujících se konfesí.
Nahlížíme-li Straněnského život a názory pod tímto zorným úhlem, z tvorby „bez ladu a skladu“ se stává celoživotní promyšlené dílo zaměřené k duchovnímu prospěchu všech lidí.
Jan Straněnský nebyl ani šlechtic, ani kněz, ani voják. Byl měšťanem a posléze rychtářem v Počátkách, malém městě na pomezí jižních Čech a Vrchoviny. Nezdá se, že by kdy studoval na univerzitě. Tehdejší střední latinské školství jej však dostatečně vybavilo nejen pro kariéru úspěšného a bohatého měšťana a poddaného jindřichohradeckých pánů a krumlovských Rožmberků, ale i vyhledávaného překladatele z latiny a němčiny a redaktora českých knih. Právě těmto činnostem věnoval nepochybně všechen volný čas a díky nim se dostal do intenzivních kontaktů s dobovými publikačními centry.
Na Moravě to byla především oficína Jana Günthera, tiskaře původem z Norimberka, který nejprve v Prostějově a později v Olomouci rozvinul první skutečný vydavatelský program. Díky Güntherovi a jeho přehledu o aktuálním vydavatelském dění v říši se do Čech dostalo mnoho titulů, na nichž se Straněnský překladatelsky podílel. S jeho jménem jsou spojeny překlady mimořádně populární obsáhlé postily luterána Johanna Spangenberga, stejně jako knihy kázání katolíka Johanna Hoffmeistera; převedl vyhledávané modlitební knihy protestantských autorů Georga Rhaua či Linharta Jakobiho.
Straněnský se ale zároveň seznamuje s nejvýznamnějším českým katolickým kazatelem Tomášem Bavorovským, který jej uctivě nazývá svým velkým přítelem a kterému rediguje jeho velkolepou Postilu českou z roku 1557 a iniciuje vydání jiných dvou jeho knih u Günthera. Udržuje přátelské styky i s Jiřím Melantrichem z Aventina, v jeho pražské tiskárně připravuje s jihočeským slovníkářem Tomášem Rešelem několik různých vydání velmi populární starozákonní Knihy Jezu Siracha a sám z rukopisu edituje staročeskou Kníhu o žalostivém kvílení a hořekování otcův svatých, která zůstane jako knížka lidového čtení evergreenem až do 18. století. Vedle vlivného luterána Habermanna překládá kázání katolíka Fera, vedle antického satirika Luciana podporuje vydání postily vídeňského biskupa Nausey. Navíc píše vlastní duchovní meditace, a nadto ještě astrologické Minucí a pranostiky. K tomu vlastní několik domů, rybníků a mlýn, dodává na stůl hradeckých pánů tetřevy a v Jindřichově Hradci zakládá nadaci na podporu kněze podobojí. Fascinující šíře zájmů a činností, a především na tři desítky knižních titulů, s nimiž je v různých úlohách spojeno jeho jméno a s mnohými z nichž se setkáme v opakovaných reedicích až do 18. století, z něj zdánlivě dělají nepřehlédnutelnou postavu české kultury „zlaté doby českého písemnictví“. Leč dějiny nakonec píší jiní…
Dvorní kazatel na dvoře Viléma z Rožmberka Tomáš Bavorovský nepřímo komentuje činnost laika Straněnského: „Jiní pak, ač vůli dobrou mají pracovati, ale že nejsou tak vyučení a dary takovými ozdobení, proto nezahálejí, ale užívajíc v tom práce jiných, vedle možnosti své pracují, žádajíc toho, aby všem k spasení, což na ních jest, prospěti mohli. Nebo k stavení chrámu toho nebeského a svatého jest potřebí netoliko zlata, stříbra, drahého kamení, ale také dříví, vápna, písku i jiných věcí laciných.“ Vystihuje tak podstatu Straněnského životní a pracovní filosofie. V duchu dobového „obratu k člověku“ chápe Straněnský tento svět jako místo, kde dochází k zásadnímu rozhodnutí ve věci spásy, a proto musí každý člověk usilovat o spásu ostatních. Cestou je pro něj jednoznačně humanisticky chápané vzdělání ve víře, ke kterému vede především četba Písma, ale též dalších duchovních knih. Nerozlišuje mezi příslušníky té které konfese – jde mu o to, zda mají co nového říci, čím poučit.
Straněnský své vydavatelské a překladatelské pohnutky explicitně vyjádřil hned ve svém prvním překladu z roku 1541: „kterúž sem z té příčiny vykonal [práci s překladem – pozn. autora], aby to, což Němcům k naučení spasitedlnému sepsáno jest, také Čechům vědomé bylo“.
Díky Straněnského překladům se jazykově čeští čtenáři 2. poloviny 16. století seznamovali s velmi malým zpožděním s tím podstatným, co se v tehdejším duchovním světě dělo. Straněnského humanistické cítění nebylo elitářské ani zahleděně jazykově-nacionální, ale skutečně skloněné k člověku, a skrze to obdivuhodně otevřené. Následující doba, radikalizující se ve svých postojích, však tomu nepřála a Straněnského vymazala z povědomí. Nezbývá než jej znovu docenit.
Autor je bohemista a komparatista.