Na počátku devadesátých let minulého století vypukl v Československu „boom“ rasistické odnože hnutí skinheads. Prvotní ideologie českých skinheadů byla formulována a šířena kapelami, jako byly Orlík, Braník, My-Lai 90, Vlašská Liga a Krátký proces, Buldok, Diktátor (později Excalibur), Vlajka, Útok a Zášť 88. Velmi brzy se však ukázalo, že samotná hudební vystoupení nemohou ukojit hlad nově vznikající subkultury po informacích. Výsledkem byl prudký rozvoj skinheadských fanzinů, jenž ale netrval příliš dlouho.
V letech 1994–1999 byly myšlenky ultrapravicových skinheadů propagovány zejména prostřednictvím takzvaných fanzinů, tedy samotnými skinheady podomácku vyráběnými samizdaty, orientovanými zejména na skinheadskou hudbu (tzv. white power music).
Teno typ časopisů začal hrát hlavní roli v postupu sjednocování neonacistického hnutí. Hudeb-ní skupiny byly i nadále nesmírně důležité, ale fanziny – jakožto nové médium – získaly výraznou podporu a řadu příznivců. Koncerty neonacistických skupin nebyly totiž příliš časté a pro většinu z návštěvníků ani levné (cena vstupného se mnohdy blížila 400 korunám). Fanziny byly oproti tomu laciné a navíc je bylo možné získat pomocí sítě relativně anonymních P. O. boxů. Proto se značná část nových ideologických vzorů začala formovat právě tam.
Otevřený neonacismus
Právě z těchto věstníků svého druhu, které paradoxně (byť se jmenovaly třeba Patriot) postrádaly jakýkoliv vztah k rodné řeči, se informovalo o vzniku české pobočky mezinárodní organizace Hammer Skinheads – BHS (Bohemia Hammer Skinheads), jejíž vznik definitivně obrátil jejich směřování od původního „orlíkovského“ rasismu k otevřenému neonacismu.
HammerSkins jsou organizací N.S. Skinheads kteří usilují o sjednocení všech bílých lidí na světě. Bílá jednota – bílé vítězství. Chceme bílou revoluci a boj za deset slov : „My musíme ochraňovat existenci našich lidí a budoucnost bílých dětí“ – David Lane – The Order (Patriot č. 4/1993, Hammer Skins bohemia, s. 4)
Dalším příkladem může být „nová“ NOF (Národní obec fašistická). Poprvé bylo toto označení použito v roce 1991 organizátory skinheadské demonstrace na Letné. V té době se ovšem zřejmě jednalo spíš o „reklamní trik“, kterým chtěli organizátoři přilákat podobně smýšlející skinheady a dodat celé akci ideologické pozadí. Nicméně v období let 1993-1994 se skutečně v Praze ustavila skupina skinheadů, která začala toto staronové jméno používat a dokonce vydávat vlastní časopis Stráž Říše.
Převzali jsme tradice staré Gajdovi NOF, až na to, že my pracujeme v hluboké ilegalitě. (…) Jsme přesvědčeni o tom, že jednoho dne zvítězíme nad Židomarxisty, kteří se chopili moci nad naší Českou zemí a nastolíme zde nový řád. NIC NEŽ NÁROD! (Stráž Říše, Nová NOF, s. 4)
I zde vidíme odklon od tradičních rasistických témat, definovaných na našem území zejména na základě odporu k romskému etniku, směrem k neonacistickému přístupu. Protiromský rasismus ale nikdy nezmizel z neonacistické ideologické výbavy úplně, jak je možné dokumentovat na dalším fanzinu.
Snad každý den odpovídá někdo z Vás na dotazy týkající se skins a jejich chování „Dokázal by si zabít cikána?“, „Jak by si mohl ublížit cikánské ženě nebo dítěti vždyť jsou to taky lidi.“ Jenže my víme že to lidé nejsou – a to musí pochopit i lidé kolem nás. Kde by byli pokud by jim nevládla Bílá Rasa? Svou mentalitou se nám nikdy nevyrovnali a nevyrovnají. I svým pachem připomínají zvířata – copak lidé páchnou pižmem? NE (Braň se! č. 2, nedatováno, po roce 1994, Skinheads – boj za bílou rasu, str. 5)
Skinheadské či přesněji neonacistické fanziny měly kromě společného gramatického diletantství velmi různou kvalitu. Od skutečně „na koleně“ slepených stránek s okopírovaným textem po poměrně slušně vypadající sešitky s odpovídající grafikou. Hlavní obsah tvořily úvahy jejich autorů o současné společnosti (zejména o problému Romů, přistěhovalců a ideologických nepřátel), články o historii a mytologii (obvykle převzaté z oficiálních časopisů) a rozhovory s kapelami. Právě rozhovory se brzy staly díky své rigidní podobě poznávacím znamením všech neonacistických fanzinů. Standardní otázky „Co si myslíš o přistěhovalcích, cikánech, komunistech...“ (případně jejich pozitivní varianta „Co si myslíš o skinheads, BHS, nacionálním socialismu...“) byly takřka povinnou součástí každého rozhovoru. Podobné „časopisy“ nebylo těžké tvořit, stačilo zaujetí pro věc a minimální výbava. Díky tomu se jich na našem území v první polovině devadesátých let objevilo několik desítek. Již jejich jména hovořila jasně – Stráž říše, Árijský boj, Skinformátor, Impérium, Patriot, Národní boj.
Kališníci a nacionalisté
Vedle těchto otevřeně neonacistických výtvorů však existovaly i fanziny kališnických skinheadů (Práče, Český štít), jež navazovaly na původní projevy hololebců typu Daniela Landy a skupiny Orlík, kteří usilovali o navázání na specificky chápanou husitskou tradici. Akcentován byl zejména vlastenecký a protiněmecký postoj, naopak návaznost na věroučné otázky byla nulová. Záhy se ovšem dostaly do ostrého sporu se sílícím neonacistickým proudem uvnitř skinheadského hnutí a v druhé polovině devade sátých let zanikaly.
Po několika rasově motivovaných útocích skinheadů, z nichž některé skončily smrtí napadeného, začala kolem roku 1995 Policie České republiky razantněji vystupovat proti neonacistickým skupinám. V průběhu devadesátých let byly aktivity BHS monitorovány a následně rušeny policií, policie tehdy také rozbila síť P. O. boxů. Část vedoucích aktivistů byla poslána do vězení, jiní se stáhli do pozadí a začali „normální“ život. Okolo roku 1996 byla organizace BHS již v postatě neaktivní.
Prázdný prostor na neonacistické scéně byl ovšem brzy vyplněn novou organizací – českou pobočkou další mezinárodní neonacistické organizace Blood and Honor (BaH). Ta v podstatě bez přechodného období dokázala nahradit BHS a v prvním okamžiku přetáhnout na svou stranu většinu mladších aktivistů. BaH organizovala koncerty neonacistických skinheadských hudebních skupin a začala taktéž vydávat vlastní časopis Fénix, který se svou kvalitou již skoro blížil oficiálním tiskovinám.
V novém tisíciletí se počet vycházejících časopisů prudce snížil, avšak vzrostla jejich kvalita. Projevil se zde jak přenos know-how ze zahraničí, tak i vzrůstající finanční zázemí, které měly špičky neonacistické scény k dispozici.
Ve stejné době se objevily i časopisy vycházející z prostředí radikální pravice, odštěpené od původních neonacistických skupin. Jedním z nich byl fanzin Vlast, na kterém se podílely umírněné kádry Vlastenecké Fronty. Zde už šlo po grafické stránce o plně profesionální časopis. Vyšlo ovšem jen pár čísel. Podobný osud potkal i časopis Akce, který začal vydávat Filip Vávra z Nacionálně sociálního bloku, politické strany, do které pronikli přední neonacističtí aktivisté v roce 2000. I tento časopis měl profesionální vzhled, avšak vyšla pouze dvě čísla. O něco úspěšnější byla Nacionálně sociální výzva, kterou vydávala Národní Aliance a jíž vyšlo asi šest čísel. Jejich udržování již bylo finančně i organizačně náročné, a tak všechny tyto pokusy skončily spolu s organizacemi, které je vydávaly.
Internet
Zatím poslední stadium vývoje neonacistické publicistické činnosti představuje internet. S tím, jak se zmenšoval počet aktivních neonacistických skupin a snižoval věk aktivistů, se psané slovo v podstatě zcela ztratilo z obzoru neonacistického hnutí. Ukázalo se, že tvorba webových prezentací je stejně náročná jako tvorba fanzinu, avšak podstatně levnější a bez přidaných problémů s distribucí. Proto se v poslední době veškeré neonacistické myšlenky šíří v Česku téměř výhradně po internetu. První se tímto způsobem prezentovaly skupiny Bohemia White Power, Aryan Intelignece, Nordfront a Rytíři slunečního kruhu. Šlo ale převážně o aktivity jednotlivců či malých sdružení. Později vznikly internetové stránky Národního odporu, poslední významné aktivní neonacistické skupiny u nás, které slouží jako hlavní informační portál dodnes. Myšlenkový svět se ovšem od dob prvních fanzinů příliš nezměnil, jiné jsou snad pouze sofistikovanější propagandistické postupy.
Autor je politolog.