Jak ospravedlnit český fašismus

Kniha Český fašismus je rozdělena do osmi hlavních kapitol. V první se autor věnuje obecně ideologii italského fašismu a okolnostem jejího vzniku. V dalších čtyřech pak popisuje vývoj skupin hlásících se k fašismu na českém území zhruba od roku 1920 do konce druhé světové války. V kapitole nazvané příznačně Soud jsou vylíčeny poválečné osudy protagonistů českého fašismu. Sedmá kapitola je věnována osobě Radoly Gajdy, nejvýznamnějšího z českých fašistických vůdců. Poslední obsahuje rozbor české mutace fašistické ideologie.

Opakování a zmatenost

Významná je nepochybně kapitola první, ve které autor analyzuje kořeny fašismu. Klade je do období italského Risorgimenta a za jeho kořeny pokládá antimaterialistický idealismus, nacionalismus (povinnost k národu) a revoltu vůči měšťákům. Za klíčové pojmy pro italský fašismus pak označuje triumvirát antiliberalismus – nacionalismus – akce a upozorňuje na nepřítomnost myšlenek rasismu a antisemitismu, které pro fašismus (na rozdíl od nacismu) nejsou typické. Vzhledem k tomu, jak problematická je otázka definice fašismu a uchopení jeho kořenů, jde rozhodně o hodnotný příspěvek ke zkoumání povahy tohoto myšlenkového směru.

V dalších kapitolách se pak ale tento moment poněkud vytrácí. Nejde ani tak o to, že by se Nakonečný nedokázal s daným tématem vypořádat. Je zřejmé, že ve své práci vycházel z široké základny pramenných zdrojů a kniha obsahuje řadu konkrétních údajů. Odbornou erudici autora tedy nezpochybňuji. Problém je spíše v celkové šíři zkoumané problematiky, kterou v minulosti rozsáhle a do nebývalé hloubky zpracoval historik Tomáš Pasák. Pokud by Nakonečný přišel s radikálně odlišnou definicí fašismu, nebo se zaměřil na témata, která Pasák pominul, šlo by o velmi zajímavý moment. To se však nestalo a místo toho autor v podstatě kopíruje již řečené a pouze doplňuje některé své postřehy.

Kromě toho obsahuje Nakonečného práce řadu sporných momentů. V první řadě je to styl výkladu, který často nerespektuje chronologickou linii a má tendenci vytvářet časové smyčky (uvozené oblíbenou frází „vraťme se nyní ještě do období před...“). Kvůli tomu se autor také poměrně často opakuje.

Druhý problematický moment vyplývá z charakteru zkoumaného subjektu. Nakonečný často v textu uvádí kompletní složení vedení různých fašistických či fašizujících skupin, přičemž řada jmen se objevuje vícekrát. Pokud čtenář neví, že pro fašistické organizace za první republiky byla typická fluktuace jejich členů, včetně vedoucích kádrů, bude nutně zmaten.

Vysoce problematická je práce s pramennou základnou. Na několika místech v textu Nakonečný nijak nedokládá zdroje, ze kterých čerpá. V řadě jiných případů mu pak za zdroj slouží samotný fašistický tisk, který ale sám opakovaně kritizuje za jeho tendenčnost a nadsazování.

Ztotožnění s fašistickou kritikou

Celou knihou se navíc táhne Nakonečného neskrývaný odpor ke komunismu, komunistické ideologii a komunistické straně, který autor permanentně používá k jakémusi ospravedlňování fašismu a jeho postupů. Příkladem budiž citace: „Fašistický tisk psal nepochybně spíše jazykem hospod, prohlašuje to za lidově srozumitelnou řeč, ale morálně o nic lepší nebyly sofistikované lži podávané jazykem vytříbeným těmi kategoriemi ,zrady vzdělanců’, které reprezentovali ve ctižádosti neukojení, peněz lační a marxismem-leninismem zmatení intelektuálové...“ Tento názor je jistě legitimní, avšak nalezl by své uplatnění spíše v práci, která se zabývá komparací fašismu a komunismu. V textu zaměřeném pouze na zkoumání fašismu je jeho použití sporné. Pokud se navíc tento motiv neustále opakuje, není těžké začít autora podezřívat, že neustálým poukazováním na „srovnatelně špatný komunismus“ se snaží český fašismus představit v poněkud lepším světle, než jaké si zaslouží.

Kromě komunismu Nakonečný často kritizuje také intelektuály, přičemž běžně přestupuje hranici, kterou by měl ve snaze o udržení objektivity respektovat, a tato tendence v průběhu knihy pozvolna graduje. V epilogu pak autor používá na čtenáře nejtěžší kalibr, když v osobním hodnocení současné demokracie uvádí: „Tak pseudoliberalismus ruku v ruce s pseudohumanismem dospěl ke kýčovitým idejím ,kulturního pluralismu‘ a ,občanské společnosti‘. K idejím, které jsou bohužel potvrzením staleté zaslepenosti západního intelektualismu, neseného ,zradou vzdělanců‘ do hnijících vod současného duchovního marasmu v životě Západu. Jeho kultura se polarizovala na mentální primitivismus (fyzická brutalita supermanů, diskotéková narkomanie atd.) na jedné a sofistikovanou patologii a estétské gurmánství na druhé straně.“ Tady se již nesetkáváme jen s odporem vůči intelektuálům, ale s odsouzením celé západní kultury, která jako by vypadla z oka textům, jež nacházíme právě v rámci krajní pravice. Jak již bylo řečeno, Milan Nakonečný možná není svým niterným založením fylofašista, ale rozhodně se ztotožňuje s fašistickou kritikou liberalismu, individualismu a demokracie, díky čemuž dostává jeho zkoumání fašistické ideologie poněkud neupřímný nádech.

Na jedné straně četné postřehy, na straně druhé neskrývaná osobní zášť, často nabývající velmi odpudivé podoby, deformující předkládaná fakta. Kniha tedy ve srovnání s pracemi Tomáše Pasáka nutně prohrává.

Autor je politolog.