Patafyzické kolegium Teplice, autorské společenství čerpající z tradic jarryovské patafyziky, dadaismu a surrealismu, vyhlásilo nedávno obnovení své činnosti a zároveň vydávání časopisu Pako. Literáti, výtvarníci, fotografové nebo intermediální umělci jako Eduard Vacek, Svatava Antošová, Pavel Kreml či Petr Kuranda mají na co navazovat: v období 80. let minulého století, kdy zformovali jakousi severočeskou obdobu guerillových frakcí pražského undergroundu, vydali celkem 10 čísel Paka a k tomu několik samostatných sborníků. Pako má i dnes několik atributů samizdatu, nicméně kvůli změně klimatu mu jiné zákonitě chybějí: vychází sice mimo českou oficiální scénu periodik, tedy bez identifikačního kódu, a distribuuje se jen při osobním kontaktu s vydavateli, grafická úprava je ale již na undergroundový fanzin na „zbytečně“ vysoké úrovni. Opustíme-li formální znaky, shledáme, že obsah Paka je s ohledem na hodnoty většinové společnosti sice poměrně kacířský, nicméně za něj vydavatelům nehrozí žádný postih, jak tomu bylo před revolucí, tedy v éře klasického samizdatu.
Obnovené Pako ovšem není zdaleka jedinou tiskovinou na Ústecku, o níž se dá uvažovat jako o samizdatu. Vzhledem k jisté perifernosti, kterou Ústí nad Labem, Teplice, Děčín a jejich okolí zaujímají vůči centru Čech – Praze, se zde koneckonců o veškeré publikační aktivitě dá mluvit jako o tak trochu samizdatové. Na následující ploše bude proto referováno pouze o těch počinech, které se vymykají oficialitám a pravidlům spojeným s publikací, distribucí, grafickou úpravou anebo obsahem, a proto je lze považovat za pokračovatele klasického samizdatu.
Scene Report
Několik atributů samizdatu lze vysledovat u porevolučního nezávislého hudebního časopisu Scene Report, který v srpnu 1990 začala vydávat narychlo ustavená společnost PROART, v.o.s., a distribuovat PNS. Jednalo se o jednou měsíčně vycházející hudební fanzin pro přívržence tvrdší muziky, ovšem se společensko-kulturními přesahy. Časopis měl grafiku navazující na předlistopadové Vokno a další samizdatová periodika: i těsně polistopadová situace byla v oblasti tisku doposud obtížná, a tak se vydavatelé a redakce ve spolupráci s tiskárnou rozhodli udělat z nouze ctnost: články napsané na stroji například rozstříhávali a jednotlivé fragmenty pokládali na pozadí seskládané z výtvarných a fotografických prvků; tento celek byl posléze přefotografován a vytištěn na jednotlivé stránky. Výsledkem byla hybridní pseudolettristická slovesně-výtvarná koláž. Kromě recenzí, reportáží, rozhovorů a profilů československých, zvláště
pak labskoústeckých a severočeských hudebních skupin představoval Scene Report často také zahraniční kapely, a to prostřednictvím převzatých a přeložených materiálů nebo rozhovoru. V časopise bylo i místo pro inzerci (mezi nejčastějšími inzeráty byla nabídka na prodej nebo výměnu desek, případně na nahrání hudebních alb na kazetu), anotaci programů kulturních zařízení na Ústecku a částečně i ve zbytku republiky, avíza na hudební fanziny a v té době nově vznikající literární nebo kulturně-společenské časopisy. V článcích a diskusích na stranách Scene Reportu lze vysledovat několik základních problémů, kterými se tehdy ve scéně nezávislé hudby žilo. V prvé řadě se účtovalo s minulostí. Nový režim ale přinesl nové problémy – svoboda, ale přesto ještě pořád nedostatek informací ze zahraničí daly vzniknout například nedostatečně definovanému rozdílu mezi skinem a punkerem. Koncertů nebylo po pádu železné opony příliš, a tak příznivci obou
subkultur chodily zpočátku na stejné akce a vznikaly problémy. Ve Scene Reportu se také postupně objevilo několik nářků nad tím, jak někteří participanti scény,
„víkendoví pankáči“, své pankáčství pouze předstírají. Dalším okruhem byly lamentace, že nejsou „zřizovány“ kluby. To bylo možná jedno z největších nedorozumění příslušníků alternativní kultury, kteří sice smetli režim, jenž vše diktoval shora, ale zároveň čekali, že jim bude někdo něco „zřizovat“. Ve Scene Reportu se tedy otiskovaly petice za zřízení klubů tu a onde, osočovaly se zásahy policie atd. Nutno podotknout, že kritická úroveň této demokratické agory byla ve Scene Reportu na slušné úrovni.
Ostatní neosamizdatové iniciativy
Scene Report má z hlediska otázky po možnosti existence neosamizdatu na sledovaném území výsadní postavení. Dokázal totiž formát klasického samizdatu přetáhnout do nové doby a vlastně i zlegalizovat a poměrně dlouhou dobu se udržel. Ostatní samizdatové iniciativy, které je zde po roce 1989 možné sledovat, vznikly později a na klasický samizdat již přímo nenavazovaly. Byly jednoduše výsledkem potřeby nebo touhy jedince, případně skupiny jednotlivců nějak se projevit. Vydavatelé již nebyli vystaveni nebezpečí zákazu činnosti, případně perzekuce, na druhé stranuě tak jejich aktivity nemohly být spojovány s příměsí romantiky a hrdinství. Romantické a hrdinné ovšem je, že přes dostatečnou a mnohostrannou nabídku rozvíjejícího se českého kulturního průmyslu měl a má někdo chuť aktivně se podílet na budování kultury zezdola. Byť jen s tím dosahem, že zkultivuje pouze sám sebe nebo svůj okruh známých.
Mimořádně plodné na takové umělecké a kulturní iniciativy zezdola jsou v návaznosti na Patafyzické kolegium, ale i na punkovou scénu 80. let Teplice. Od druhé půle 90. let zde pod vedením Patrika Linharta a Anny Marie Pecháčkové (pseudonym Radima Husáka), resp. skupiny Půnebí, vycházela obsahově kvalitní, nabitá a originální retro-dekadentní literární revue Dekadent Geniální, která otiskovala texty autorů z celé republiky. Měla formát brožury a jednoduchou grafickou úpravu, jistou dobu existovala také v internetové podobě.
V Teplicích také z popudu iniciativy Teplický Šlauch 2000 výtvarníka Martina Tomáška vychází každoročně Almanach Šlauch autorů, kteří se scházejí na spolkových autorských čteních. Tyto publikace mají vždy neobvyklý formát podlouhlé skládanky a experimentální grafiku. Samizdatu se v Teplicích opravdu daří a lze vyjmenovat alespoň dva další příklady. V roce 2002 vydal teplický autor Vladimír Ondys (nar. 1951 v Rumburku) vlastním nákladem svou knihu Příchod vodnáře s pelcovským bildungsromanem z období normalizace a krátkými povídkami tepajícími do nešvarů současné společnosti. Vyučený soustružník, amatérský herec a naivní básník Radek Hásek je jiný případ. Zhruba od roku 2000 objíždí hudební koncerty a festivaly, poutě a další akce s vlastními nakopírovanými básněmi, které na místě stříhá a věnuje zájemcům. Čas od času některý nadšenec jeho básně zkompletuje a vydá jako brožuru. Háskovo umění čistého srdce překvapivě neutrpělo ani bulvární medializací jeho osoby a každé setkání s ním je uspokojivé pro ty, kteří hledají možnost tvorby mimo oficiální struktury.
Jiná než v Teplicích je po zániku Scene Reportu v roce 1994 situace v Ústí nad Labem. Vzhledem k tomu, že jde o univerzitní město, koncentrují se samizdatové aktivity více než „na ulicích“ či v hospodách na akademické půdě. Studenti sdružení okolo spolku PUJEM (Paralelní univerzita Johna Everetta Murphyho), který pořádal mj. hospodské sedánky, na nichž si po vzoru dynamicky se rozvíjející Univerzity J. E. Purkyně vymýšlel katedry a přiděloval svým členům stále vyšší funkce a tituly, pravidelné výstupy na horu Říp s povinným alkoholovým dopingem nebo soutěž v doletu papírových létadel, zde v druhé polovině 90. let vydával časopis UŠRUM, pojmenovaný podle utamtánské kletby z jednoho příběhu Čtyřlístku. Do roku 1998 vyšel v počtu devíti čísel. Byla to do značné míry soukromá revue, pro lidi mimo okruh PUJEM prakticky nesrozumitelná. Časopis se vyráběl podobně jako Scene Report papírkovou montáží: texty napsané na stroji, obrázky a fotky se rozstříhaly, nalepily na papír a hotové stránky se xeroxovaly.
Mezi neosamizdatové nepočítám aktivity, které iniciovali studenti, absolventi či pedagogové spojení s katedrou bohemistiky na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně, byť radiace některých těchto počinů „samizdatová“ byla (literární časopisy Spirála, Okruh, Pandora a publikace vycházející péčí Ivo Haráka při Centru křesťanské kultury sv. Vojtěcha).
Malíř, grafik a pedagog Jiří Bartůněk pod hlavičkou Severská společnost vydal v roce 2002 dvě sbírky poezie, vlastní retrospektivu 15–51...1961–1997 a Alej na cestě k ničemu Jaroslava Jenčíka. Obě sbírky přinesly básně především z 60. let, kdy byli oba autoři oslnění beatnickou poezií a jazzem. Jejich design zcela odpovídá samizdatovým „nárokům“, díky Bartůňkově grafické péči ovšem ukazují, jak hodně se dá udělat z mála. Reprezentativní kolekci slovesných výbojů výtvarníků ústeckého okruhu přinesl literárně-výtvarný sborník Fajnšmekři, který vyšel jako příloha studentského časopisu Filé3 v roce 2003. Jeho editoři Vendula Fremlová a Martin Kolář se nechali inspirovat Vianovou Pařížskou rukojetí, průvodcem po pařížské bohémské čtvrti Saint-Germain-des-Prés, a pokusili se zmapovat bohémské prostředí zdejší výtvarné školy. Zastoupené texty jsou tak spíše kuriozitami, zábavnými kusy a nechybí mystifikace, vtipy nebo kulinářské recepty. Z trochu jiného soudku než akademické počiny je samizdatový komiksový fanzin Sorrel, který vydává mladá labskoústecká tvůrčí dvojice Daniel Binko – Daniel Černý. Jedná se o černobílou brožuru formátu A5, jíž od roku 2001 vyšlo 8 čísel. Sorrel je v rámci české komiksové scény respektovaným periodikem. To je dáno také tím, že tato komunita není velká, a podobných časopisů, když nepočítáme již zapsaná a oficiálnější periodika jako Aargh či Crew, vychází velice málo: Pot, Bedeman či Zkrat jsou nejznámější z nich a Sorrel je s nimi určitě srovnatelný.
V Děčíně vycházejí samizdatové publikace od roku 1998 díky aktivitě básníka a hudebníka Františka Řezníčka a básníka J. H. Kalifa a jejich spolku Houby s woctem pod značkou Vesele mrtvý domeček. Jedná se jak o samostatné sbírky poezie nebo krátké prózy, tak skupinové sborníčky. Kromě samotných organizátorů se v rámci Vesele mrtvého domečku prezentovali např. Jakub König alias Canny, zpěvák a kytarista skupiny Obří broskev, nebo Viki Shock.