Jak mají česká média informovat o pravicových radikálech a jejich názorech? Tato otázka zní naléhavě zejména po zveřejnění rozhovoru s ideologem krajní pravice Filipem Vávrou v deníku MF Dnes.
„Nejsem nějaký fanatický vyznavač Hitlera,“ prohlásil Filip Vávra v rozhovoru v sobotním vydání MF Dnes z 2. května s názvem Chci bílou Evropu bez přistěhovalců. Souhlasí ovšem prý s ideou vytvoření árijské Evropy, tentokrát ovšem „nenásilně“. Je pravicový násilník Filip Vávra, spoluzakladatel pražské pobočky anglické neonacistické organizace Blood and Honour a hnutí Národní Odpor, skutečně postavou, které patří exkluzivní místo na stránce vyhrazené osobnostem veřejného života? Nebo svoboda slova v Česku čelí zkoušce, v níž otevřeně dochází k pokusu posunout její hranice tolerance k pravicovému extremismu kamsi do neznáma?
Prostor pro propagaci
Příklad Vávry není ojedinělý. Kupříkladu soudní přelíčení týkající se zákazu extrémně pravicové Dělnické strany z 18. února letošního roku vysílala ČT 24 v přímém přenosu. Její předseda Tomáš Vandas zde mohl před zraky veřejnosti dělat volební kampaň a pronášet výroky typu: „Především nám jde o to, že tento systém preferuje imigranty, lidi, kteří jsou nepřizpůsobiví, zatímco slušný člověk je zahnán do kouta.“
Lidé jako Vandas nebo Vávra již nyní mají k dispozici v médiích velký prostor. A Vandas měl přitom našlápnuto ještě dál – měl být pozván do pravidelného diskusního pořadu České televize Máte slovo, který moderuje Michaela Jílková. Proti tomu se ovšem ohradili někteří členové nevládních organizací, například Romey, Českého helsinského výboru nebo Tolerance a občanské společnosti. Nesouhlas veřejně projevil i ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb v pořadu Otázky Václava Moravce 26. dubna a televize na poslední chvíli účast předsedy Dělnické strany zamítla.
„Míra informovanosti by měla vycházet z jisté míry závažnosti a relevance dalších stran,“ komentuje situaci politoložka Vladimíra Dvořáková, jež se chystá vystoupit 29. května v pražských Jinonicích na workshopu s názvem Pomáhají česká média nárůstu vlivu extremismu?. „Jestliže straně, která má ve volbách podporu 0,1 %, věnuji takřka dvoustránku, tak jim dělám reklamu, která je k nezaplacení. Soud týkající se případného zákazu činnosti je pro tyto strany také vítaný – s mediální pozorností ze sebe dokážou udělat oběti tohoto systému. Proč ČT 24 vysílala bez přerušení soud s Dělnickou stranou a pozvaní experti seděli ve studiu, a teprve když to skončilo, tak mohli něco říci?“ ptá se Dvořáková.
Bez konfliktů a incidentů
Radikálové samozřejmě nevynechají jedinou příležitost k tomu, aby na sebe upozornili. Pochody, demonstrace, veřejná prohlášení, uctívání obětí druhé světové války, to všechno má za následek kontroverzní reakce, což představuje pro média šťavnaté sousto. Jenže jde o to, jak jej sežvýkají. Když došlo 18. dubna k „pietě za oběti bombardování Ústí nad Labem“, na serveru Lidových novin vyšel téhož dne článek s titulkem Pochod radikálů Ústím se obešel bez konfliktů. Obdobně se na serveru ČT 24 dne 19. 4. psalo: „Obávaný a ostře sledovaný pochod zhruba tří stovek českých a německých pravicových radikálů v Ústí nad Labem skončil bez vážnějších incidentů.“ Barbora Osvaldová, vedoucí katedry žurnalistiky na Fakultě sociálních věd v Praze, k tomu říká: „Média mají povinnost informovat, ale svou informací mohou přispět k propagaci extremismu. Dělají chybu v tom, že informují stylem: k žádným potyčkám nedošlo. To není podstata zprávy. Daleko důležitější je říci, jak to, že pochod byl vůbec povolen, podle jakého paragrafu, a pokud si na takovou akci někdo stěžuje, jak to, že neuspěl. Aby se mohl příště vyvarovat chyb a nedostatků.“
Mapa nenávisti
Masmédia pochopitelně nemohou radikály ignorovat. Mimo jiné proto, že předvedením před zraky veřejnosti přestávají být anonymními postavami, které můžou kdykoli zaútočit. Známý americký psycholog Philip G. Zimbardo, jenž se zabýval výzkumem antisociálního chování, zdůraznil v eseji Psychologie moci a zla, že anonymita vždy usnadňovala projevy násilí a odlidštění, neboť u člověka potlačuje kontrolu nad morálními činy. Problém nastává, jestliže takoví lidé dostanou příležitost k tomu, aby sehráli roli zajímavých osobností, s nimiž lze diskutovat.
„Média mají mít pro informování o pravicovém extremismu promyšlenou strategii,“ říká sociolog Marek Skovajsa. „Měla by se vyhnout dvěma krajnostem: na jedné straně nesmějí informovat nekriticky a senzacechtivě. Tím dělají radikálům reklamu. Na straně druhé by neměla nositele extremistických názorů úplně vylučovat. To by jim mohlo propůjčit aureolu pronásledovaných obětí a usnadnilo by jim to práci při přesvědčování jejich stoupenců, že v médiích proti nim vzniklo spiknutí. Média potřebují žurnalisty schopné s představiteli extremismu hovořit, ale nedat jim šanci k sebepropagaci.“
Inspiraci můžeme najít v zahraničí. Kupříkladu ve Švédsku v roce 1999 zareagovaly čtyři největší deníky na nárůst pravicového radikalismu tak, že na titulních stranách naráz zveřejnily tzv. Mapu násilí a nenávisti. Společně otiskly editorial, v němž jejich šéfredaktoři odsoudili rasismus a neonacismus a zveřejnily tváře dvaašedesáti nejdůležitějších aktivistů krajní pravice a pachatelů trestných činů z nenávisti. O pravicových radikálech se psát a točit bude, není však nutné vyvolávat dojem, že pro nás mají nějaké poselství. Lepší je ukázat, že to nebudou mít jednoduché, a říci jim jasné NE.
Autor je historik.