Illustratosphere

Kapela Dana Bárty, s níž pravidelně sbírá Anděly a občas pro to nepotřebuje ani nic vydat, nahrála v pořadí třetí album. Jedná se o živý záznam z pražské Akropole, rozdělený na dvě CD. Obě předcházející desky představovaly milníky ve vývoji Bártovy jazzové polohy, na tomto dvojalbu však zpěvák částečně bilancuje, což nijak nevylučuje další hudební vývoj.

Retropicture tvoří vlastně průsečík tří nálad: soulfunkových groovů, popjazzových motivů ve snových baladách a typicky bártovských opusů s jeho specifickou poetikou. Netypicky akustické otevření v podobě Laneovy Killing time napovídá, že tato deska bude opět svébytně jiná. Přes jazzovější Brisbane, v níž je Bártův vokál vlastně jen melodickým nástrojem, graduje ke dvěma opusům z dob kapely Alice. Přechod není plynulý, do doznívající Brisbane rozezní prostor sálu údery darbuky. Posluchač je tak rázem zvedán ze židle mocným tahem Balzarovy baskytary a posléze i tepem bicí soupravy Jiřího Slavíčka. Do toho energické vyhrávky na piano, kde nechybí ani nepřebývá jediná nota. Alice byla rockovou kapelou – ona „rockovost“ však nespočívá v „nařvanosti“ kytar, ale v přímočarém, a přesto nápaditém vedení basové linky a doprovodu bicích. Další soulfunkovou skladbou je I wish Stevieho Wondera. Bárta nezapře příslušnost k funkovým J.A.R., dokonalá je souhra kapely, která dýchá a frázuje spolu a vytváří potřebný tah. Nelze nezmínit zvuk, který má na svědomí Bert Neven, domovský zvukař kapely. Všechny předchozí desky Illu­stratosphéry byly zvukově vynikající, avšak to, co Neven dokázal dostat ze živého záznamu, je na smeknutí pokrývky hlavy.

Vzdušná balada Some people z pera Romana Holého je logickým a samozřejmým pokračováním předchozího vývoje desky: vibrafonové sólo hrané v double timu opět vyzývá k jazzovým výletům. Bárta je ve svém projevu dynamický, od lehkých až šeptaných načrtnutí melodických linek po nosný a naléhavý zpěv, za nímž je slyšet expresivní síla, ale který se nikdy nemění v řev. Bárta je v porovnání s ostatními českými zpěváky nejen jiný, ale i šťastný, což potvrzuje i v následující skladbě Introduction to happiness. Nevím sice, jak přišel na konzumování vlastních morčat, krmených speciální slaninou, o němž se v rámci své teorie využití potenciálu před touto skladbou zmiňuje, ale je to vlastně jedno. Jeho průvodní slovo je vtipné a nezáleží na tom, zda mu ke vzdálenějším asociacím (což platí samozřejmě i o textech) pomohla konzumace něčeho na povzbuzení, nebo intenzivní studium filosofických nauk. Jestliže doteď převládaly skladby převzaté či z rané tvorby, zbytek dvojalba patří opusům Illustratosphéry: do Táborů šestek se vkradlo hymnicky naléhavé kytarové sólo, naopak melancholická Živý se od studiové verze prakticky neliší.

Druhé CD otevírá „etno-balkánská“ Za poryvů. Díky odlišnému nazvučení vyniknou jiné nástrojové stopy než na studiové verzi, zejména na druhou osminu pulsující piá­no. Inter­view se opět hodně podobá původní albo­vé verzi, na rozdíl od skladby Městem, která se z jazzrockového groovu, jímž byla na studiové desce, přetransformovala do opusu postaveného na hutném ostinátním kontrabasovém rifu, který je podpořen opět darbukou. Výborná je i rytmizace Jiřího Slavíčka. S Balzarem a Stanislavem Máchou tvoří nerozlučnou rytmickou úderku (Robert Balzar trio). Slavíček nejen zvukem, ale i citlivým hraním asociuje univerzalitu Vinnieho Colaiu­ty. Všichni muzikanti slouží celku a v pravou chvíli dovedou zazářit. Po procházce Městem lze se Stmíváním ulehnout do postele a přemýšlet třeba o cestě na druhý břeh. Nebo na hory, protože následuje „lyžařská“ verze hitu On my head. V této „heavy funky groovy“ úpravě neztratila písnička rockovou údernost, naopak získala na aranžérské nápaditosti a energii. Jedno z nejpříjemnějších překvapení desky. Pro zachování funkové kontinuity dělá maximum Chyškova Foot in another Land. Od této skladby se album bude ubírat už jen a jen jazzovými směry. Bártův rozbor planetárních vlivů na rozvoj osobnosti člověka funguje spolehlivě, a představuje tak efektní (a efektivní) úvod písně Planetám, která je i „představovačkou kapely“, v níž do sférických ploch občas zabrblá Balzarova basa. Deska však ještě nekončí, po písni Etnika et Nikola a návratu k základnímu kamenu první desky kapely, písni Na i v ní, následuje sólo Roberta Balzara, které je další barvou v paletě alba. Sólo není technickou exhibicí, jeho stavba obstojí i v hodnocení muzikality. Balzar nezapře (a evidentně ani nechce) jazzová východiska, v jejichž rámci se pohybuje. Sólo je vlastně delším instrumentálním úvodem éterické písně Kontrabásník, jež je vítězným obloukem, jímž kapela na závěr své daleké koncertní poutě prochází. Po cestě si mohou třeba nechat zdát o krizi populární hudby, jíž jsou na hony vzdáleni.

Autor je hudební publicista.