J.A.R. má po čtyřech letech nové album.
Armáda špásu, aktuální, v půlce léta vydaná deska české Jednotky akademického rapu, je bezesporu naplněním nomen omen. Desetičlenná funková kapela je na tuzemské scéně unikátní formací: v které jiné domácí kapele potkáte přední jazzové hráče, jako jsou basista Robert Balzar, bubeník Bady Zbořil, saxofonista František Kop, pozounista Filip Jelínek nebo fenomenální zpěvák Dan Bárta? K tomu připočtěme klávesy Romana Holého, kytaru Mirka Chyšky, altku Radky Kašpar a samozřejmě rap Oto Klempíře a Michaela Viktoříka.
Album se otevírá písní Začni za tmy, třeskutě jazzrockovým groovem rytmického tandemu Balzar-Zbořil, do jejichž tepu neuroticky vstupují dechy, s čímž kontrastují pomalé akordové rozklady na nezkreslenou kytaru. Kontrasty jsou na desce vůbec velmi efektivně využívány: onen neurotický puls a svižný rap s agresivními vpády dechů či zefektované kytary se působivě snoubí s prolínajícími se plochami kláves, čistých kytarových tónů a Bártova osobitého vokálu. Hned druhou skladbou v pořadí je lascivně obscénní Superpéro, právě pro tyto vlastnosti mohutně inzerované, a tedy samozřejmě posluchačsky úspěšné. Nutno dodat, že právem, neboť krom toho, že jde o velmi dobře šlapající funkový opus, je toto „téma“ zpracováno poměrně vkusně. Následující Dělnická, uvedená miniaturou Zlaté struny v interpretaci „Zlatého slavíka a boha popu širokých lidových vrstev“ (ano, nápadně to připomíná Karla Gotta), však v kontextu ostatních skladeb postrádá onu pestrou barevnost. Na Made in Love je poznat typický Holého rukopis, po ní se však také deska láme, pokud jde o úlohu textů: zatímco v předchozích skladbách měly zejména vysokou schopnost tvořit obrazy, v Nevidomém národě jsou už takřka politickou výpovědí: „Nevidomý je národ, co vlajkama tu mává, my si ho tam neposadíme – bolševika – váhá. Čech je darebák líná, trocha vína, a pivo, to je mač! – Brusel zatykač...“
Do alba jsou vraženy dva několikavteřinové „psychoklíny“: prvním z nich je Paměť, která však jako dobrý vtip funguje jednou, maximálně dvakrát. Druhým je závěrečná miniatura Zajíc s friselovsky psychedelickým pojetím kytary. Hutný groove Jak ti je s názvuky mocně naboostrované kytary obsahuje klíčovou výpověď jednoho člena jednotky: „Piky piky na babu, mám papíry na hlavu.“ S trochou pozitivní nadsázky lze říci, že jde o zřejmě nejpřiléhavější charakteristiku celého alba. Potomek Prahy je opět poněkud ostřejší, realističtější výpovědí. Rýmy typu „Máma – říkaj týhle svini“ a „vejdi do taxi a zaplať maxi, nebo tě tam nedovezou, maj v tom praxi“ ukazují, že evidentně nepůjde o servilní poklonkování, což muzikantská družina stvrzuje i tezí o tom, že z výšky sice matička vypadá jako nekonvexní mnohoúhelník, s větším odstupem se však mění v pouhý čtvereček. Navazující Doufám je osobní, skrytě cestopisnou črtou napříč stavy po konzumaci marihuany a není divu, že po ní následuje skladba Léky. Divoký tempa mohou být stejně tak jen slovní vizualizací jako nekonvenční zpovědí porotce Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech („Chci mít právo zpívat každý pátek na half playback v lázních“, „Já omlouvám se vám za divoký tempa českých filmů...“). Předposlední píseň Tvrďák Socialistickej opět poněkud (opět především barvou zvuku) pokulhává, byť se interesantně překlápí do snových pasáží s Bártovým zpěvem.
Stylový záběr novinkového alba je tedy široce rozmáchlý, leč ucelený a dramaturgicky dobře komponovaný. Aranžmá velmi propracovaná, celek nadprůměrně pestrý. A navíc na tuzemské poměry značně osobitý, což z J.A.R. pro mnohé dělá jedinou českou kapelu, jejíž rap hned tak neomrzí a jehož póza je podána s originální nadsázkou.
Autor je šéfredaktor serveru nomenomen.cz.
J.A.R.: Armáda špásu. Sony BMG; 2006.