Zhruba sto zmrzlých cyklistů odjíždělo za tmy ze zasněženého náměstí Jiřího z Poděbrad. V zimním soumraku za blikání odrazových světel odbočili na Vinohradskou. „Pojeď s námi,“ volala jedna z dívek v jinak tichém peletonu na poslíčka na kole, který přihlížel z protisměru. „Nemůžu,“ odpověděl zachmuřeně.
Pravidelná cyklojízda, na které se každý třetí čtvrtek v měsíci scházejí příznivci rozvoje dopravy na kolech ve městě, vypadala 19. ledna trochu jinak než obvykle. I přes ledové počasí se sjelo víc jezdců než na jízdách předchozích. Akce měla i jinou trasu, a především atmosféru. Tentokrát šlo o smuteční jízdu za jednoho z organizátorů jízd, předsedy občanského sdružení Oživení a koordinátora AutoMatu Jana Bouchala (rozhovor s ním přinesl týdeník A2 v čísle 2/2006). Z Vinohradské třídy směřovala na křižovatku nábřeží Kapitána Jaroše a Dukelských hrdinů, kde Jana Bouchala 6. ledna srazilo a smrtelně zranilo projíždějící auto.
Na místě nehody už na cyklisty čekali lidé z pražských ekologických organizací, Bouchalovi přátelé a známí a novináři. A samozřejmě i pár policistů, kteří dohlíželi na srocení lidí na neobvyklém místě – chodníkovém ostrůvku uprostřed křižovatky. Skupina přijíždějících cyklistů spořádaně uposlechla pokynů pořadatelů, odložila kola u zábradlí na břehu řeky a v automobilovém provozu prokličkovala k místu, kde měla být uctěna oběť nehody. Zatímco přes místa, kde byla dosud na vozovce nakreslena situace nehody, dále projížděla auta, umístili na ostrůvku Bouchalovi spolupracovníci z organizace Greenways improvizovaný pomníček z rozbitého kola, ke kterému přítomní kladli květiny a svíčky. Po krátkém slovu pořadatelky Petry Kolínské se většina cyklistů i pěších vydala do blízkého divadla Alfréd ve dvoře, kde se měla konat diskuse se zástupci města o cyklistické dopravě v Praze a o opatřeních, která by bylo potřeba přijmout, aby na ulicích hlavního města zbytečně neumírali další jezdci na kole.
Zcela zaplněné divadlo se však skutečné městské reprezentace, natožpak odpovědí na své otázky nedočkalo. Organizátoři přizvali do panelu primátora Béma, radního Radovana Šteinera z ODS, který má na starosti dopravu ve městě, šéfa dopravního výboru pražského zastupitelstva Františka Laudáta (ODS) a ředitele odboru dopravy pražského magistrátu ing. Jana Heroudka.
Bém a Steiner se ani neomluvili, Laudát se jen omluvil a Heroudek poslal náhradníka. Místo nich přišli v roli zástupců úřadů a orgánů plk. ing. Zdeněk Bambus, ředitel služby dopravní policie na Policejním prezidiu, Libor Šíma za magistrát a radní na Praze 7 Ari Liebermann. Poslední jmenovaný si ve svém vystoupení pochvaloval, že na území Prahy 7, kde došlo k Bouchalově nehodě, je statisticky nízká nehodovost. Ocenil také svou snahu zavádět zpomalovací pruhy pro auta a pro cyklisty obousměrně průjezdné jednosměrky. Šéf dopravních policistů zase varoval přítomné, že nemají jezdit po ulici bez osvětlení a bez odrazek a přileb. Nabídl také svůj e-mail, aby mu na něj posílali digitální fotografie hříšníků mezi policisty, kteří parkují tam, kde nemají.
Druhá polovina stolu debatních panelistů, k nimž se přidal krátkým vystoupením i režisér Martin Mareček (rozhovor v A2 číslo 1/2006), který s Janem Bouchalem úzce spolupracoval na projektu AutoMat, otevírala ve svých vyjádřeních podobná témata. „Na kolech jezdí 2,4 procenta Pražanů, ale v dopravní výstavbě jde na úpravu cest pro cyklisty jen promile celkových výdajů na dopravní řešení, které tvoří desítky miliard. Loni se v Praze postavilo jen 3,4 kilometru cyklostezek, a to spíše na okraji města. V centru se pro cyklisty neudělalo nic. Nikdo nestaví stojany pro kola. Policie neodtahuje auta, která parkují na místech, kde nemají. Když se upravují ulice, ukrajují se značením velké plochy pro parkování aut. Pro kola nikde nezbývá místo. V centru města se cyklostezky nejen nestavějí, ale ty již vyznačené se dokonce ruší.“ Atd.
Především z publika pak vzešly také podněty, které šly i za rámec toho, na co si cyklističtí příznivci v Praze stěžují již více než deset let. Například Karel Jech z Ministerstva životního prostředí přišel s tím, že od poloviny roku 2006 má začít platit nový zákon o provozu na pozemních komunikacích. V něm a souvisejících vyhláškách se však na cyklisty řádně nepamatuje. Součástí výcviku a přezkušování řidičů by měla být povinná 50kilometrová jízda na kole s instruktorem, navrhuje Jech. Podobné cyklistické povinnosti by podle něj měly být stanoveny i pro profesionální řidiče, včetně řidičů MHD. Zatím je však v předpisech cyklista vnímán spíše jen jako překážka než jako ten, komu silnice také právem patří, tvrdí Jech. Jiný z diváků zase upozornil na to, že v některých zahraničních a dokonce i českých městech, jako například v Pardubicích, se místní úřady o bezpečnost cyklistů starají daleko více. Jejich zkušenosti přitom prokazují, že spolu s nezbytnými úpravami prudce roste počet lidí, kteří využívají kolo v dopravě po městě a ulehčují tak jeho obyvatelům od následků dopravy automobilové.
Účastníci večera se do diskuse zapojovali s více či lépe ovládaným napětím a někdy emotivně. Jenže vlastně nešlo o diskusi, ale o opakování stále stejných, mnohdy velmi skromných požadavků, na které na druhé straně nikdo neodpovídá. Zřejmě si pražští politici myslí, že není proč. Smrt jednoho cyklisty s nimi nezahýbá. A zřejmě ani stovka aktivních, ale možná příliš spořádaných pražských cyklistů, kteří se po smutné cyklojízdě rozjeli domů. Mimochodem, zhruba stejný počet jich každý rok zahyne u nás na silnicích.