Václav Havel slavil minulý týden sedmdesátiny a jeho jubileum různým, někdy až nenarozeninovým způsobem připomínala i česká tištěná média. Hlavně ve čtvrtek, tedy den po oslavě, jež se odehrála v Anenském klášteře.
V bulvárním Aha šlo jako vždy o drby a peníze. Ty jdou ruku v ruce, což v Aha dobře vědí, a tak informovali o částce, na kterou oslava vyšla, o Zemanovi, jenž prý přebral, a o slavnostním menu. Nic důležitějšího nezaznamenali. Jsou na to asi příliš mladí.
V bratrském Blesku stála za přečtení jen jedna věta, tak absurdní, ale podle všeho pravdivá ve svém sdělení, že jistě předčila i mnohé seriózní deníky: „Jiří Paroubek ke koňaku přidal i cédéčka s Plastic People.“ Sami Plastici byli dle Práva také přítomni a „s pobavením“ sledovali příchod Karla Gotta. Možná kdyby viděli Paroubka, jak Havlovi k narozeninám předává jejich hudbu, smích by je rychle přešel. Nebo by se smáli ještě více. Těžko říct.
Pěkně v intencích chování bývalé StB a bohužel i dnešní KSČM zúčtovali s Havlem v Haló novinách, když jim jubileum posloužilo k útokům na jeho osobní život, oblečení a výšku prezidentského důchodu.
Zatímco u výše zmíněných periodik se není čemu divit, nemilé překvapení přichystalo Právo, které snad články o prezidentovi bývalém chtělo potěšit toho současného. Havlovy sedmdesátiny mu byly dobré především k připomenutí rivality mezi oběma prezidenty, což prokázalo nejdříve v textu Lukáše Beka, ale především v rozhovoru s bývalým prezidentským mluvčím Ladislavem Špačkem. Ten se, kdovíproč, ocitl v roli člověka, jenž sděluje čtenářům Havlova osobní traumata z tehdejšího premiéra Klause. Celý rozhovor vlastně není o ničem jiném. „Každé jejich setkání znamenalo pro Havla jakousi formu ponížení,“ odpovídá na jeden z dotazů Špaček, který jako by zapomněl, kým byl, a že o některých věcech se prostě nemluví. Další věty o tom, jak Havel nemohl před setkáním s Klausem spát, nebo o tom, „jak ztratil vůli bojovat“ a jak diskuse s ním prohrával, snad není třeba komentovat. Můžeme se jen dohadovat, proč Právo a proč zrovna Špaček přišli právě s takovýmto „darem“. Zvláštní druh gratulace adresoval formou komentáře (Havel zůstal srdcem socialistou, Právo 5. 10.) svému příteli v disentu i Petr Uhl. Analyzuje Havlovo myšlenkové vnímání světa a nutno říci, že se vcelku chytře snaží dokázat, že Havel byl a stále svým způsobem i je socialistou. Ale proč právě teď?
Ojedinělý a hluboce promyšlený pohled na jednu z nejdůležitějších postav naší novodobé historie přinesly Literární noviny v textu Jaroslava Šabaty (Evropský politik, LtN 40/2006), který je ale jen upravenou verzí statě, jež vyjde v knižní podobě. V Respektu zase bystře připomněli, že jedinečný jak odvahou, tak myšlením byl Havel především v letech normalizace, nikoliv v době prezidentování, kvůli níž bývá vše předešlé zapomenuto.