Helmut Roewer, Stefan Schäfer, Mathhias Uhl
Encyklopedie tajných služeb ve 20. století
Přeložili Petr Dvořáček, Petra Köpplová
Knižní klub 2006, 544 s.
Z frekvence čekistů (a tedy i příslušníků NKVD, KGB atd.) u jmenných hesel lze snadno nabýt dojmu, že mezi tajnými agenty, špiony a aktéry diverzních akcí silně převažovali ti, kteří sloužili někdejšímu Sovětskému svazu, nad těmi, kdo nasazovali svůj život pro západní demokracie. Vedle jmenných hesel jsou do encyklopedie zařazena jména tajných operací i špionážní hantýrka, jež by sama o sobě vydala na lingvistickou studii. Například různá sovětská akronyma svědčí o podivuhodných torturách, při nichž byl jazyk podroben podobným deformacím jako lidé. Skutečnost, že řada špičkových agentů působících ve službách KGB i StB není bez vlivu na naši současnou politickou scénu, jen svědčí o pozoruhodně malé diskontinuitě mezi hluboce destruktivním komunismem a naší současnou embryonální demokracií. Zdánlivou podrobnost encyklopedie však podkopává absence některých špionážních es, jež neměli sestavovatelé hesláře vůbec opomenout, závažnější je však disproporcionalita hesel. Heslo věnované zakladateli Čeky Felixi Edmundoviči Dzeržinskému by rozhodně mělo mít větší rozsah než hesla věnovaná čekistickým „pěšákům“. Odhlédnuto od vážných věcných nedostatků je váha této encyklopedie značná, protože už samotné téma ukazuje na skutečnost, kolik politického rozhodování se dálo a děje pod povrchem běžné politické reality.
Michal Janata
Tania Morrison
Když nepomůže ani jed...
Přeložila Hana Kořínková
BB art 2005, 271 s.
I když se to na první pohled třeba nezdá, napsala Tania Morrisonová velmi podařený detektivní román: není ani zcela tradiční, protože její postavy jsou velmi rázovité a zaujmou i svou apartní okrajovostí, ale není to ani jeden z bezpočtu klonů jednotvárných, ráz na ráz poskládaných banálně epizodických dramat. Její detektiv Leo März byl z kriminálky vyhozen ještě dřív, než se mohl stát komisařem, a jeho život je příliš pestrý, než aby se mohl nerušeně oddávat veřejné službě. Jenže právě na tom je příběh postaven: nejen on, ale i ostatní osoby stejně jako prostředí jsou na hranici skurilnosti, jež vyvažuje jinak až příliš temné kouty lidské duše, kterou skvěle reprezentují dva chamtiví starci, z nichž jeden propadl gamblerské posedlosti. Zápletka je dobře vymyšlená a rozvíjí se beze švů, tím spíš, že za zábavnými výstřelky svých postav a jejich osudů se autorka, aniž se vnucuje, zlehka dotýká až příliš lidských záští anebo tragického stařectví. Lidská krutost je zasazena příliš hluboko, jako by svou knihou chtěla říci, ale právě to je vlastně skrytým pozadím každé detektivky. Všechno je nejen nesmírně čtivé, nýbrž především přesvědčivé a i překvapivé zvraty jsou nakonec velmi logické – alespoň pokud jde o logiku srdce, a nikoli tu matematickou.
Miroslav Petříček
P. G. Wodehouse
Jen tak dál, Jeevesi
Paseka 2006, 232 s.
Příběhy mladého aristokratického povaleče Bertieho a jeho sluhy Jeevese jsou u nás poněkud zastíněny českou verzí stejného tématu, kterou představuje Jirotkův Saturnin. Ostatně důkazy toho, že Saturnin je Jeevesem víc než inspirován, pozorný čtenář u Wodehouse najde poměrně snadno. Tak kupříkladu si jistě vzpomenete na koblihy u následující pasáže: „Každý má asi tu a tam takový ten strašlivý pocit – no že ho nějaká nepřemožitelná síla nutí udělat něco vyloženě praštěného. To třeba sedíte v nabitém divadle, a něco jako by vás popichovalo, abyste vykřikli ,Hoří!’ a koukali, co se stane. Nebo s někým mluvíte a najednou vás napadne: co kdybych toho chlapa znenadání bacil do oka?“ Lze říci, že Jirotka měl při psaní Saturnina šťastnou ruku a mnohé použité nápady koncentroval do silného vývaru, kvalita Wodehouseových povídek je však subtilnější. Zvyknete-li si, že konstrukce některých příběhů je dosti chatrná a „geniálnímu“ Jeevesovi pomáhá k úspěchu náhoda víc, než je zdrávo, oceníte především zdánlivě nedůležité dialogy mezi Bertiem a jeho sluhou. Anebo Wodehouseovu schopnost popsat mnoha různými způsoby Jeevesovo „vplouvání“ do místnosti. Škoda, že jeevesovské příběhy dostáváme ve čtyřech svazcích, praktičtější by bylo mít je všechny v jedné knize. Právě vycházející soubory jsou sice vydání prvého, v jiném řazení už ale všechny povídky vyšly před deseti lety u Iva Železného.
Kazimír Turek
Paul Christopher
Michelangelův zápisník
Přeložil Pavel Kaas
Argo 2006, 272 s.
Po epochálním úspěchu Brownova románu Šifra mistra Leonarda byla knihkupectví zavalena stohy dovysvětlujících příruček (absurdní situace – tuny sekundární literatury k braku) stejně jako epigonskými pokusy svézt se na módní vlně daného žánru. Americký univerzitní profesor Paul Christopher, zabývající se chaotickým obdobím druhé světové války, během nějž byly zfalšovány či ztraceny tisíce uměleckých děl, se zřejmě rozhodl vylepšit rodinný rozpočet, využil svých odborných znalostí a bleskurychle sepsal vlastní variaci. Do románu implantoval všechny spolehlivé prvky fungující již u Browna – ústřední pátrající pár, kryptologické analýzy, tajné společnosti, vatikánské spiknutí, umělecké dílo známého (a ve velké míře stále tajemného) renesančního malíře. Po Da Vincim a Raffaelovi (Pearsův Případ Raffael) se tak dočkal i Michelangelo. Christopher kopíruje Browna i v rovině výstavby románu – sází na krátké kapitoly a klipovou naraci, přesto zůstává výsledek jeho snažení daleko za svým vzorem. Michelangelův zápisník je k neunesení zahlcen postavami a vedlejšími příběhy; text je chaotický a točí se kolem dokola v bludném kruhu nudy a nelogičnosti. Popisované krádeže starých mistrů jsou jistě výtečným byznysem, na přežvykování a recyklování již napsaného se dá vydělat také slušně. Těšme se na Caravaggiův štěteček, Goyovo tajemství nebo nedej bože Ucho mistra Vincenta.
Jan Jílek
Vladimír Solovjov
Teoretická filosofie
Přeložil Alan Černohous
Refugium Velehrad-Roma 2006, 120 s.
Každý přelom století v sobě nese určitou nejistotu, mystický nádech, tedy i osobitý náboj, který se stává důležitým podnětem pro mnohé myslitele či umělce. Budeme-li vycházet ze situace mezi ruskými intelektuály na přelomu 19. a 20. století, nemůžeme opominout jméno Vladimíra Solovjova (syna zapadnika Sergeje S.), filosofa a spisovatele, jehož dílo ovlivnilo hlavně druhou vlnu takzvaných mladosymbolistů (D. Merežkovskij, A. Blok, A. Bělyj). Solovjov, který se obával atomizovaného, temného světa a také panmongolismu, a který je znám ideou bohočlověka – nejvyšší dokonalé jednoty či sofiánskou koncepcí Věčného ženství, prokázal ve svých textech také vizionářské schopnosti: v Legendě o Antikristu promítá do obav z neklidného stávajícího stavu i některé události z pozdějších desetiletí. Kniha Teoretická filosofie navazuje na solovjovovskou řadu nakladatelství a jsou v ní publikovány tři stati nedokončené autorovy práce o teorii poznání z let 1897–1899. Kniha doplňuje ediční řadu Studie ruského myšlení, v níž vyšly knihy dalších ruských významných myslitelů, jako např. N. Berďajeva, P. Florenského, S. Bulgakova…
Bára Gregorová
Ladislava Chateau
Portrét pro Lou, Sabinu a Marii
Psychoanalytické nakladatelství 2006, 190 s.
Tato kniha se snaží napravit málo známý fakt, že u zrodu a rozšíření psychoanalýzy stály také tři pozoruhodné ženy, z nichž je u nás asi nejznámější Lou Andreas-Salomé, proslavená styky s Nietzschem a Rilkem. Neméně zajímavými osobnostmi však byly i „pacientka doktora Junga“ Sabina Spielreinová a zakladatelka francouzské psychoanalýzy Marie Bonapartová, Napoleonova praneteř, provdaná za řeckého prince George I. Všechny spojuje nejen psychoanalýza a jméno Freudovo či Jungovo, ale také to, že si psaly deníky a zanechaly rozsáhlou korespondenci. Autorka, nakladatelská redaktorka a publicistka, provdaná do Francie, rozkrývá jejich život a vztahy se slavnými muži. Všechny tři jsou nevšední ženy, nejen mýty opředená Lou, která se již mnohokrát objevila i v literatuře či filmu. V úvodu je psáno, že kniha vznikla proto, „aby se na žádnou z nich docela nezapomnělo, neboť všechny tři měly více odvahy než lecjaký antický hrdina“. S tím nelze než souhlasit, a přes všechny rozpory – jež text nezastírá –, je musí čtenář i obdivovat. Ačkoli si práce neklade nároky na úplnost a slovo „portrét“ je v názvu víc než na místě, podařilo se jí dotknout méně známých skutečností a vytvořit trojportrét osudů, odehrávajících se navíc na pozadí tragických událostí doby. Hodnotný je i rozsáhlý doslov Josefa Vojvodíka.
Milan Valden
Revolver Revue č. 64
Současná Revolver Revue připomíná člověka, který se rozhodl změnit svůj život, ale ještě neví jak. Tápe, hledá nový smysl, některá jeho rozhodnutí se mohou zdát pošetilými, jiná lze považovat za prozíravá. Jeho šatstvo už není tak švihácké jako kdysi, tu je umazané, tu nějaká záplata, košile pod sakem je však stále sněhobílá, snad jako pozůstatek starých časů, k nimž má někdy tendenci se vrátit. Přes všechnu tu nerozhodnost je ale mnohem sympatičtější než ten arogantní, sebevědomý a nafintěný hejsek, do něhož se časopis stylizoval posledních pár let. V 64. čísle zaujme především několik textů věnovaných Ezru Poundovi a jeho dceři Marii de Rachewiltzové. Z ukázky z jejích vzpomínek se zdá, že přes znatelný Poundův vliv má pravdu autor jedné ze studií, Jakub Guziur, když říká, že jde o dílo vynikající svými uměleckými kvalitami nad obvyklou vzpomínkovou literaturou. Škoda jen, že soubor textů trpí chorobou v našich literárních časopisech rozšířenou: redaktoři, kteří koncipují nějaké téma, k němu shromáždí množství materiálů, položí je vedle sebe a spoléhají na jejich výpovědní hodnotu. Ve skutečnosti tak bohužel některé souvislosti spíše zatemňují, než by je osvětlili. Čtenář je lačný jakékoliv poznámky, zasvěcená studie mu však nabídnuta nebývá. Za přečtení stojí také články věnované polským hippies doby totality a rozhovor s grafikem Karlem Halounem. Povídka Antonína Kostlána snad raději měla zůstat v šuplíku.
–kt–
Alexander Ahndoril
Regissören
Albert Bonniers Förlag 2006, 238 s.
„Nechtěl jsem, aby můj román o Bergmanovi připomínal Bergmanovy filmy,“ prohlásil o své nejnovější próze Alexander Ahndoril (1967). Režisér Ingmar Bergman rozvířil kolem Ahndorilova „indiskrétního“ Režiséra vlnu ostré kontroverze a vzdorovitě o něm do médií prohlásil, že je „naprosto nezajímavý a navíc ponižující“. Patrně už zapomněl, že s vynášením a falšováním vlastního soukromí začal on sám a že umění se beztak řídí vlastními zákonitostmi. Možná je Ahndorilův impresionistický román pro Bergmana ponižující, ale nezajímavý není. Píše se rok 1961 a Bergman začíná uprostřed jedné ze svých osobních krizí natáčet snímek Hosté večeře Páně. Žije v komplikovaném manželství s pianistkou Käbi Lareteiovou a ve svých třiačtyřiceti letech stále ještě nedokáže netrpět odmítavým postojem otce. Právě slavný film, v nějž při natáčení nikdo nevěřil, prezentuje Ahndoril jako zoufalý pokus vyrovnat se s otcovou neláskou. Ústřední postava filmu, pochybující venkovský kněz, tu v mírně surreálné literární optice ztělesňuje jak Bergmanovu skepsi, tak skutečnou životní roli jeho otce: Erik Bergman totiž svému synu Ingmarovi nikdy neodpustil, že se nestal knězem jako on. K žádným urážlivě intimním scénám se autor nesnížil, jen se pokusil interpretovat frapantní rozpory mezi dobovými autobiografickými záznamy zúčastněných. A napsal při tom další literární příběh o tom, jak kruté je mlčení otce.
Anežka Kuzmičová