Jak píše Jaroslav Kňap uvnitř listu, letošní Forum 2000 bylo o mnohém, dalo by se říct téměř o všem. Také by se ovšem dalo říct, že si každý (podmínky akreditace byly docela volné a využilo jich hodně lidí, především mladých) mohl vybrat problém, který sám považuje za nejdůležitější, a poslechnout si, co si o něm myslí globální myslitelé či (ex)politici. Nejsilněji ale podle mě zazněly na konferenci obavy ze situace v Rusku, podnícené zavražděním Anny Politkovské. Byla tu však i další témata, mj. řešení problému vody na Blízkém východě. Skupina expertů zvláštního panelu v této souvislosti vydala sadu doporučení. Například že by se správa vodních zdrojů měla řídit principy „dobré správy a participace“ a vodní zdroje by neměly být „znečišťovány a vyčerpávány“. Poněkud absurdně ale působila skutečnost, že tato rozumná doporučení přednášeli experti sedící za stolem, vedle něhož se skvělo logo sponzora panelu – velká červená láhev Coca-Coly. Nebyla to náhodou stejná firma, proti které v Indii protestovali v roce 2004 vesničané u Rádžastánského Jaipuru, protože zde kvůli její bezohledné těžbě vody vyschly studny ve více než padesáti vesnicích? Nebojují ze stejného důvodu proti této firmě už od roku 2002 vesničané ve státě Kerala? A také ve státě Uttarpradéš? Postup limonádové společnosti v těchto oblastech lze rozhodně těžko označit za podporu „dobré správy a participace“. Možná si tento přístup Coca-Cola vyhrazuje jen pro mezinárodní konference.
Filip Pospíšil
Bookerova cena, nejvýznamnější britské literární ocenění, přinesla za léta své existence hodně překvapení. Mnoho favoritů nakonec odešlo s prázdnou a často zvítězili méně veřejně osvětlení autoři. Ale že letos porota vybere Kiran Desaiovou a její román The Inheritance of Loss (Dědictví ztráty), nečekal asi nikdo. Desaiová vypálila rybník Peteru Careymu či Nadine Gordimerové v širším výběru, ale především Sarah Watersové a její The Night Watch (Noční hlídce). Tu předem pasovali odborníci i bookmakeři na jasného vítěze a Desaiovou ohodnotili nejhorším možným kursem 7 : 1. Kdo je autorka, jíž se druhým románem povedlo to, oč jiní usilují celý život? Nejmladší žena, která kdy tuto cenu získala – je jí 35 let –, dcera spisovatelky Anity Desaiové, jež sama po tomto ocenění třikrát marně sahala (naposledy v roce 1999), prozaička indického původu. Vyrostla v Británii (žije v New Yorku) a spadá do skupiny autorů, jimž se dostalo poněkud zavádějícího označení postkoloniální. Je velmi pravděpodobné, že právě tento fakt sehrál výraznou roli při konečném rozhodování poroty. Když zkoumáme seznam nominovaných z posledních let, nemůže nás překvapit, že vyhrála spisovatelka narozená mimo Británii. Spolu se stálicemi typu Salmana Rushdieho, Hanifa Kureishiho či Hariho Kunzrua se mezi oceňované čím dál tím víc derou mladí anglicky píšící autoři z nejrůznějších končin světa, především z bývalých britských kolonií, ale také příslušníci tzv. druhé generace: potomci přistěhovalců (Monica Ali, Zadie Smithová). Tvůrci, dlouhá léta odsouvaní na vedlejší kolej, nazývanou „literatura Commonwealthu“, teď o sobě dávají důrazně vědět. Třebaže se ozývají hlasy, které s verdiktem poroty nesouhlasí, jasné je jedno. Vyhrála výborná kniha, byť pro mnohé těžko stravitelná. Její autorka dostane prémii ve výši 50 000 liber a prodej jejího románu se v následujících měsících závratně zvýší. Hlavní je ale zpráva, že vyhrát lze i bez zvučného jména, když literární móda trochu napomůže.
Markéta Musilová
V polské Vratislavi se na začátku října hlasitě slavilo čtvrtstoletí vzniku Polsko-československé solidarity. Mezi účastníky hudebních koncertů, konference a dalších vzpomínkových pořadů byl také Aleksandr Gleichgewicht, který v září 1981 přijel jako představitel vratislavské opozice navázat kontakty s Annou Šabatovou, Václavem Malým a dalšími signatáři Charty 77. Nebyla to na československé straně příznivá doba pro rozvíjení opozičních kontaktů. Brežněvovi satrapové v Praze se na počátku osmdesátých let panicky obávali, že se „polská nákaza” rozšíří do Československa. Tlak na oponenty domácího režimu byl v tomto období velký – v plánu příslušné správy StB na rok 1982 je uvedeno, že cílem mělo být ukončení činnosti Charty 77. Přesto se nakonec podařilo disidentům z Polska a ČSSR uskutečnit mnoho společných akcí. Spolupráce vyvrcholila setkáním několika tisíc Čechů a Slováků z domova a exilu na počátku listopadu 1989 právě v dolnoslezské metropoli, které bylo jednou z předeher pádu komunistického režimu. Na letošním srazu se ale nevzpomínalo jen na minulost; zejména Poláci představili řadu nových projektů, z nichž některé jsou zaměřeny na pomoc nevládním organizacím v zemích bývalého sovětského bloku. Mluvilo se o společných kulturních akcích v českém a polském Těšíně. Současná politická nestabilita středoevropského prostoru a ohlasy nepovedeného setkání politiků visegrádské čtyřky se připomínaly spíše okrajově. Ve Vratislavi vedle sebe seděli lidé s různým politickým přesvědčením a většinou klidně diskutovali. Po roce 1989 uspořádali podobných akcí organizátoři z Polsko-československé solidarity nemálo, většinou se ovšem uskutečnily v Polsku. Čím to, že podobné akce nemohou proběhnout i u nás?
Petr Blažek