Extrémní pravice dosáhla v zářijových volbách ve spolkové zemi Mecklenburg-Vorpommern slušného úspěchu – 7,3 procenta. To znamená, že po Sasku je to už druhá země, v jejímž parlamentu bude zastoupena frakce NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands). Duo redaktorů Armin Fuher a Frank Hauke-Steller se v týdeníku Focus zamýšlelo nad důvody volebního úspěchu radikálních pravičáků.
Problém podle nich spočívá v tom, že mnozí občané „nových spolkových zemí“, tedy bývalé NDR, už nemají při odevzdání volebního lístku ve prospěch NPD morální zábrany. To souvisí v prvé řadě s tím, že na východě Německa si lidé nepříliš vysoko cení demokracie jako formy vládnutí – pouze 38 procent obyvatelstva ji považuje za ideální formu správy věcí veřejných. Pro některé občany se NPD stala podle autorů článku jednou z normálních demokratických stran, kterou je možné s klidným svědomím zvolit. Za to může radikální změna taktiky při oslovování voličů, k níž se pravicová strana rozhodla. V posledních letech se z neonacistů organizovaných ve straně NPD, kteří dříve v průměrném občanovi budili přinejmenším smíšené pocity, stali „starostliví spoluobčané“. Angažují se v komunální politice, v občanských iniciativách, pořádají oslavy pro děti, letní slavnosti a organizují fotbalové turnaje. Chtělo by se říct, že naplňují ideály občanské společnosti. Svými aktivitami u občanů pochopitelně bodují nebo minimálně ztrácejí image násilníků a neschopných kritiků poměrů. Na druhé straně se etablované „partaje“ jako CDU a SPD nemou zbavit nálepky ignorantů, které kromě stranických tahanic nezajímá vůbec nic. To vše je voda na mlýn NPD, jejíž infrastruktura se na východě Německa stále více stabilizuje.
O explozivním účinku svých vlastních neopatrných tvrzení o německých dějinách se poučil emeritní profesor Svobodné univerzity v Berlíně Arnulf Baring. Rozhovor s ním přinesl rovněž list Focus.
Baringa, jehož slovo má v SRN stále velkou váhu, pozvala v září hessenská CDU, aby se vyjádřil k nejpalčivějším problémům země. Rozpovídal se především o období nacismu a o integraci cizinců do německé společnosti. A oheň byl v tu ránu na střeše, když (údajně) označil národní socialismus za „politováníhodné klopýtnutí“ a přirovnal jej k „vlakovému neštěstí“. Po cizincích požadoval Baring zase „poněmčení“.
Pozdvižení po těchto výrocích vzniklo především v řadách Zelených. Ti se nechali slyšet, že by podobné výroky mohly stejně dobře zaznít na jakémkoliv setkání příznivců pravicově extremistické NPD, a odmítají, aby Baring promlouval na sněmech demokratické CDU.
Problém je ovšem v tom, že profesor Baring mluvil „spatra“ a neexistuje úplný záznam jeho řeči. Ty části, které jsou k dispozici, dokazují, že výroky, které Zelení kritizují, byly dost drasticky vytrženy z kontextu.
Baring v rozhovoru v listu Focus uvádí pro jistotu vše na pravou míru a podrobuje Zelené přísné kritice: „Je podivuhodné, jak se pokoušejí s pomocí falšování a krácení dostat člověka pod tlak.“ Varuje před tím, aby byla podle něj již dostatečně zpracovaná německá minulost instrumentalizována k mezistranickým půtkám, neboť tak by byla jen pozornost odvrácena od skutečných problémů, které zemi trápí. Baring jmenuje především demografické a finanční problémy, které jsou podle něj „dnes už naprosto hmatatelné“.
Redaktor Thomas Steinfeld se v listu Süddeutsche Zeitung zabýval frankfurtským knižním veletrhem, který se konal 4.–8. října. V článku Poslední drb (Das jüngste Gerücht), který svým názvem záměrně asociuje Poslední soud (Das jünste Gericht), analyzuje roli osobních vztahů, pomluv a „kamarádšoftů“ v německé literatuře. Obává se, že literární dílo stále více ustupuje do pozadí a na první místo se dostává kontext, ve kterém vzniklo – stává se „pouhým echem autorových osobních vztahů“. Důležité není dílo samo, ale recenze, která na něj byla napsána, přičemž je rozhodující, kdo recenzi napsal a z jakých pohnutek spatřila světlo světa. Stále důležitější roli v literárním provozu také hrají ceny a nejrůznější vyznamenání. Německá literatura začíná podle Steinfelda trpět zvláštím druhem paranoie. Každý podezírá každého, že se za jakýmkoliv „etickým a morálním soudem“ v literárním díle skrývá osobní potřeba si s někým vyřídit účty. Časy, kdy informace ze zákulisí pouze dodala literárním dílům trochu šťávu, jsou pryč. Steinfeld se obává, že nastanou doby, kdy se literární dílo promění pouze v „software“, fungující v „hardwaru“ drbů a pomluv.
Žádná kniha nebyla tolik překládána jako Bible. Překladatelé se často snaží přiblížit její text současnému čtenáři, tvrdíce, že archaickému jazyku několik staletí starých překladů už nelze rozumět. Na letošním frankfurtském knižním veletrhu představila skupina biblistů nový překlad Bible, který si klade za cíl nahradit překlad Lutherův, jenž je v Německu stále považován za standard. Heike Schmoll ve Frankfurter Allgemeine Zeitung podává zprávu o výsledku pětileté činnosti překladatelů. Spokojení by prý měli být všichni, uražen naopak nikdo – takový byl záměr vydavatelů. Na své by si měli přijít především ti, kteří se dosavadními překlady Bible cítili poškozeni: ženy, Židé nebo sociálně slabí. Těžkost spočívá v tom, že snaha o politickou korektnost je na mnoha místech tak křečovitá, že „normální čtenář“ známý text mnohdy ani nepozná. Tak se například z prologu k Janovu evangeliu „Na počátku bylo Slovo“, vyklubalo „Na počátku byla moudrost“. Tím má být údajně poukázáno na tradici moudrosti, která se skrývá za oním prologem.
Schmoll podotýká, že si ani mladší čtenáři příliš nepočtou. Spíše než „běžným jazykem“ se podle něj překladatelé řídili názory feministické teologie a levicové teologie osvobození. Výsledkem je proto jakýsi kompromis, který sice možná nikoho neurazí, ale s původním textem má již pramálo společného. Navíc, jak míní Schmoll, si biblické texty z nového překladu nebude nikdo moci zapamatovat, jelikož jim chybí zásadní součást předchozího překladu – rytmus.
Z německojazyčného tisku vybíral Martin Teplý.