Požár po Žáru

„Ať jsem nazván lhářem, jestliže po ohni město nelehne popelem a vaše kosti taky. Ach Londýne. Londýne!“ Může se zdát, že citát Waltera Costella, uveřejněný v jedné z kapitol slavné Ackroydovy Biografie Londýna, má jen málo společného s románovým debutem současného britského autora Chrise Cleavea. Spíše bychom očekávali, že se bude vztahovat k dílu některého z mnoha spisovatelů, kteří se podobně jako Ackroyd vracejí do minulosti a věnují se nějakému temnému období britských dějin. Co tedy spojuje Cleaveův román, situovaný do blízké budoucnosti, s tímto výrokem, komentujícím velký požár Londýna roku 1666? Jaká zkáza by mohla světové velkoměsto na počátku 21. století postihnout?

Jako odpověď může posloužit nejen prosté shrnutí děje románu, ale také výčet několika událostí, jež vydání Cleaveova díla provázely. Literární prvotina tohoto absolventa experimentální psychologie vyšla 7. 7. 2005, tedy právě v den, kdy se londýnské metro stalo terčem teroristických útoků. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdyby ovšem jistou souhrou náhod nepojednával román Žár také o teroristickém útoku, rovněž provedeném muslimskými extremisty se snahou zabít co nejvíce nevinných lidí.

Náhoda, nebo proroctví? Těžko říci. Faktem zůstává, že se Cleaveovi podařilo nechtěné. Svým dílem předpověděl, co se v Londýně stane. Své teroristy sice neposlal do systému londýnské veřejné dopravy, nechal je vyhodit do povětří východní tribunu nově otevřeného stadionu londýnského Arsenalu během klíčového utkání s Chelsea, ale pomineme-li tento „nepatrný“ rozdíl, musíme dojít k jedinému možnému zjištění: Cleaveova předpověď byla až hrůzně přesná.

Kvůli této nešťastné souhře okolností postihl román Žár osud, který jeho autor asi jen těžko předvídal. Hned v prvních dnech po útoku zastavilo knihkupectví Waterstone jeho propagaci, někteří lidé dokonce volali po zákazu prodeje knihy. Především však román získal pověst jakési senzační věštby, jež zastínila jeho další nesporné kvality. Byl zařazen po bok ostatních literárních děl, jež se během posledních pěti let vyjádřila k terorismu a dalším celosvětovým hrozbám (např. Soboty Iana McEwana či Příšerně nahlas a k nevíře blízko J. S. Foera), a nikoho už moc nezajímalo, že Cleaveovi jde o mnohem více než jen o zachycení hrůzy a strachu lidí, jichž se tento útok osobně dotkl.

Milý Usámo!

Celý román Žár je jedním dlouhým dopisem, který píše bezejmenná hrdinka nejhledanějšímu muži planety, Usámovi bin Ládinovi. Dopis nadepsaný „Milý Usámo,“ není jen jedním velikým obviněním, ale i zpovědí ženy, jež v jediné sekundě přišla o manžela, policejního pyrotechnika, a čtyřletého syna, kteří si nemohli nechat ujít zápas sezony Arsenalu proti Chelsea, a ocitli se tak mezi další tisícovkou lidí, jež přišla v tu chvíli o život. Tón jejích dopisů je v mnohém překvapivý, není zcela nenávistný, jak by se dalo očekávat, ale spíše zvídavý a prosebný. Na jedné straně se hrdinka snaží dobrat toho, proč se zrovna její rodina musela stát obětí strašlivého činu, žádá Usámu o vysvětlení, svěřuje se mu se svým žalem a prázdnotou, která ji obklopuje, na druhé straně u něho hledá pochopení, neboť i ona nese od onoho osudného odpoledne v sobě vinu – ve stejném okamžiku, kdy se těla jejích nejdražších rozlétla na všechny světové strany, si to ona v obýváku „rozdávala“ se svým milencem, poněkud rozháraným a snobským žurnalistou Jasperem Blackem.

Román Žár se od ostatních zmiňovaných děl zabývajících se celosvětovým traumatem z útoků na USA ze září 2001 odlišuje jednou zásadní věcí. Nejde v něm primárně o zodpovězení otázky proč?, ale spíše o načrtnutí toho, co by mohlo po takovém útoku následovat. Cleave předkládá čtenáři jeden z možných scénářů, jak by město velikosti Londýna a lidé takového založení, jako jsou Britové, mohli na podobně děsivou zkušenost zareagovat. Nesrší v žádném případě přehnaným optimismem: jeho Londýn po skoro 400 letech zachvátí opět žár, veliký zuřivý požár zvaný chaos. Nejsou to ani tak teroristické útoky – spíše lidská povaha, co způsobuje další tragédie. Cleaveovi Londýňané se nedokážou v tu pravou chvíli semknout, jako to učinily reálné oběti útoku z července loňského roku. V tom jediném se ovšem autor mýlil. Jeho děsivá, dystopická vize Londýna, města na prahu apokalypsy, zmítaného vnitřními boji, se naštěstí nenaplnila.

Jízlivý kritik

Byla by však chyba vnímat Žár pouze jako psychologickou studii jedné oběti. A stejná chyba by bylo vidět Cleaveův Londýn jenom jako místo vzpamatovávající se z posttraumatického šoku. Cleave se s touto jednostranností v žádném případě nespokojil. Proto je možné číst jeho dílo také jako satirický román, jenž nepostrádá typicky britský smysl pro humor a nadsázku. Jeho Londýn je v první řadě místem, kde existují ostré hranice mezi společenskými třídami, již z principu nepřekonatelné. Samotný milenecký vztah mezi zámožným novinářem z vyšší střední třídy a vypravěčkou, typickou ženou v domácnosti z nižší střední třídy, přímo vybízí k ne úplně lichotivým konfrontacím. Cleave poodkrývá propast mezi těmito dvěma světy, jež se den ode dne zvětšuje, nešetří však ani jeden z nich. Snobské vrstvy kolem Jaspera Blacka se stále více odtrhávají od reality a utápějí své malicherné životní problémy v závislostech nejrůznějšího druhu, ale také v sexuálních avantýrách, při kterých se snaží vymanit ze zlaté klece, v níž žijí. Na druhé straně lidé z pracující třídy podléhají diktátu okolí a masáži médií a snaží se své velké vzory napodobit stůj co stůj. Nevznikají z toho však jen nesčetné komické situace, ale především napětí a frustrace.

Cleave mohl jen těžko napsat román odehrávající se v současné Británii a nevložit do něj něco z britských reálií. Nešlo samozřejmě opomenout problematický postoj většiny populace k etnickým menšinám, především muslimského vyznání, stejně tak si neodpustil tradičně britské téma – královskou rodinu. Právě scéna, kdy se hrdinka vzpamatovává v nemocnici ze šoku po útoku a pozvrací následníka trůnu, prince Williama, jenž tam plní povinnost vyplývající z jeho funkce a navštěvuje oběti, patří k nejlepším. Autor rovněž neodolal pokušení a přidal se na stranu kritiků oficiálních míst, jimž je připisována ne-li přímo vina na útocích, tak alespoň jistá liknavost vůči potenciálním nebezpečím.

Silnou stránkou literárního debutu Chrise Cleavea jsou bezesporu vyhrocené scény. Autor umí zpracovat citlivé téma teroristických útoků velmi působivě a věrohodně, někdy tak přesvědčivě, až z toho mrazí. Stejně skvělý je i v případě analýzy britské společnosti, umí být tradičně britsky sžíravý, ale zároveň i vtipný a nad věcí. Jeho románu je však třeba vytknout jistou neukončenost. Jako by Cleaveovi po vyčerpání tématu „útok,“ „trauma“ a následný „chaos“ došel dech, jako by již nebylo o čem psát. Po velmi emotivní první části přichází jakési uvolnění, děj se postupně vytrácí a náboj slábne. Škoda.

Autorka je anglistka.