Letos podesáté udělená cena Nike spojila dvě postavy polské literární scény: prozaičku Dorotu Masłowskou, která se zbavila nálepky debutantky, a nositelku Nobelovy ceny z roku 1996, básnířku Wisławu Szymborskou.
Udělování oficiálních cen umělcům vyvolává v Polsku zájem médií i knihkupců, kteří podle výsledků uspořádají výlohy a pulty, a také hojné a vypjaté diskuse mezi kritiky, již se zamýšlejí, zda porota byla vůbec při smyslech. To se děje i nyní, při udělení Nike. Cena už získala velké renomé, na čemž nic nemění ani fakt, že ji dost výrazně sponzoruje takzvaný cizí kapitál, spjatý s deníkem Gazeta Wyborcza, a dokonce ani to, že se během slavnostního večera sem tam nějakou narážkou vyřídí pár politických účtů. Oprávněné pochybnosti o její prestiži budí jen skutečnost, že je udělována bez žánrového rozlišení: o místo na jednom pódiu soupeří básnické sbírky, romány a esejistické knihy, což způsobuje nerovnou konkurenci jednotlivých zúčastněných. Většinou totiž vyhraje celkem pochopitelně próza.
Letos ale laureátku nelze jednoduše žánrově zařadit. Hlavní cenu obdržela Dorota Masłowska, třiadvacetiletá spisovatelka, v Česku známá z překladu debutové prózy Červená a bílá. Ta měla v Polsku obrovský úspěch: přes sto tisíc prodaných výtisků je i v této docela velké zemi výrazný nadprůměr. Ale kniha, která autorce zajistila místo v plejádě nejúspěšnějších polských spisovatelů, Paw królowej (neboli Královnina šavle, čímž česká překladatelka navrhuje vyřešit potíž se slovem paw, označujícím nejen páva nebo vzácného motýla, ale také zvratky), je vlastně parodický básnický epos.
Lingvice – nemoc blábolu
Předseda poroty Henryk Bereza, dlouholetý redaktor měsíčníku Twórczość, který je mimochodem proslulý občasnými „objevy“ bizarních sezonních talentů, zdůvodňoval výběr tím, že autorka podává „důkazy takové virtuozity, že si už v jazyce může dovolit asi všechno. Narace v románové poemě čerpá z plné svobody, která vrací umění slova jeho přirozená práva.“ „Díky tomu jazyk a umění získávají u Masłowské zpátky svůj opravdový život a umožňují výsměch podezřelému kouzlu populární kultury,“ pronášel Bereza při předání ceny.
Jaký je tedy jazyk a styl spisovatelky Masłowské? Bezpochyby inteligentní, neotřelý a sebeironický; rytmem hiphopové recitace demaskuje pseudointelektuální podsvětí showbusinessu a shazuje namyšlené manýry tuctových snobů, kteří mají dojem, že vytvářejí vysokou kulturu. Nic se také nedá namítnout proti originalitě narace: pouťové rýmy se dnes opravdu nepoužívají běžně. Co však oceněnému textu chybí, je výrazné téma. Pokud trubadúr nechce, aby mu publikum
uteklo z besedy po druhé vypité skleničce vína, aby se zaposlouchalo do jeho veršů na 150 stranách (tolik jich kniha Masłowské má), měl by v nich vyprávět něco přitažlivého.
Na tento nedostatek textu upozorňuje i spisovatel Tomasz Piątek, když říká, že „stále sedíme v lingvistické nemoci, v jakési hrozné lingvici, v literatuře blábolu, v konvenci dvacátého století“. I když takto ostře formulované závěry opomíjejí význam literatury tvořené spisovateli jako například Raymond Queneau či Georges Perec, je nepopiratelné, že velmi často právě tato konvence dělá z jazyka soběstačného bůžka, který šikovnou ekvilibristikou výrazu ospravedlňuje nedostatek promyšlenosti díla. V případě textu Masłowské je čtenář po několika desítkách stran prostě unavený.
A nepomůže ani to, že knihu doprovázejí vynikající ilustrace Macieje Sieńczyka. Kategorii grafická úprava však stanovy Nike v úvahu neberou, i když nějaká cena pro odpovědné redaktory by mohla polské knižní kultuře prospět – většina knih (a to i v dobrých nakladatelstvích) je upravená až neuvěřitelně nevkusně.
Groteskní uzávěr
Druhou hrdinkou Nike je Wisława Szymborska, básnířka všeobecně ceněná a uznávaná. Nabízí se otázka, zda má v případě dosažení takové mety pro autora ještě podobné lokální ocenění význam (když měl Czesław Miłosz dostat v devadesátých letech Nike, zakázal, aby jeho knihy byly v dalších ročnících soutěže brány v úvahu). Nicméně Szymborska za svou sbírku Dwukropek (Dvojtečka) letos získala Nike v plebiscitu čtenářů. Básně z Dwukropku drží stejnou úroveň jako ty z předchozích let. Pozoruhodný je už sám fakt, že čtenářské publikum je ochotno uznat za nejlepší knihu roku básnickou sbírku. I když pochopitelně tu hraje roli osvědčené jméno. Výherní duet doplnila ještě trochu trapná cena pro čtenáře, kterou získala „vtipná“ recenze sbírky Szymborské, složená ze dvou veršů psaných… ve stylu Masłowské. Tím se rýmující panoptikum letošní Nike poněkud groteskně uzavírá.
Mohlo to ale být i horší. Mezi sedmi finalisty byl i román Michała Witkowského Lubiewo, což svědčí o náklonnosti rozhodujících autorit poddávat se dobovým módám, neboť kromě politicky korektní (menšinové: homosexuální) tematiky kniha moc silných stránek nenabízí. A mohlo to být i lepší (rozuměj: objevnější, překvapivější). Stojí za povšimnutí, že v nominované sedmičce se mimo jiné nacházela výjimečná kniha Wołoka Mariusze Wilka – beletrizovaná reportáž z Ruska – a mezi vybranými dvaceti tituly třeba básnické sbírky Adama Zagajewského či Jacka Podsiadły. Někteří autoři mají ještě šanci – pozoruhodným protipólem nebo chceme-li doplněním ceny Nike se může v nejbližší době stát čerstvě ustanovená Literární cena Gdyně, jež bude letos předána poprvé, a dá se čekat, že bude usilovat o podobnou prestiž. Kéž by. Současné dění na polské literární scéně, již Salman Rushdie, přítomný na slavnosti jako čestný host, se sympatiemi definoval jako „balancování mezi surrealismem a naturalismem bez propadání do extrémů“, by si takovou pluralitu určitě zasloužilo.
Post scriptum na okraj politických narážek: šéfredaktor listu Gazeta Wyborcza Adam Michnik na slavnosti až hystericky věštil laureátům nutnost návratu do samizdatové literatury. Cenzura nad Vislou ale rozhodně nehrozí, stejně jako se tam nezakazuje ateismus ani se nejedí děti. A útěk do undergroundu už rozhodně nehrozí lidem, jež za tak nekompromisní, vzbouřené a omezené v možnostech projevu považuje toto ctihodné médium.
Autorka studuje FF UK.