V tomto portrétu představíme trojí podobu života a díla dnes asi nejznámějšího českého jezuity. Jeho básnická meditace Co Bůh? člověk? stala se nám symbolem domácího literárního baroka, a tak připomenutí jeho osobnosti je samozřejmou povinností, která může být trochu ozvláštněna světlem nových poznatků, jež se podařilo o době a díle této velké postavy našich dějin shromáždit.
V první podobě se seznamujeme s mužem, který se narodil roku 1619 v rodině vysokomýtského městského písaře, tedy v prostředí dobové kulturní elity, v 18 letech vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a po studiích filosofie a teologie byl roku 1650 vysvěcen na kněze. Setkáváme se s ním v Praze v letech 1656–60, v úřadě představeného jezuitské klementinské tiskárny. Musel se vyznačovat značnými literárními znalostmi, aby získal funkci úzce spojenou s ústřední knihovnou české jezuitské provincie. Bezpochyby se vyznal v knihtisku a měl široký rozhled po zahraniční literatuře.
Pražské literární řádové prostředí tehdy, nedlouho po odchodu Švédů a za postupné obnovy země, prožívá období všeobecné fascinace a zájmu o mystiku. O mystiku vlastní, jezuitskou, která vychází ze závěru Duchovních cvičení zakladatele řádu, zaměřuje se na Boží lásku a je úzce spojena s jezuitským školstvím. Mystiku značně literární, a tak není divu, že je její rozšíření spojeno s překlady řádových i duchovně spřízněných mystiků-literátů (Spee, Caraffa, sv. František Saleský...). České překlady této tehdy moderní duchovní literatury byly určeny nejpravděpodobněji zbožným bratrstvům.
Bratrstva tvořila v této době hlavní formu sdružování obyvatelstva, byly to jakési kluby, jejichž činností bylo pěstování náboženského života, vzájemná pomoc a společné prožívání radostných i žalostných životních událostí. A právě tomuto prostředí věnuje Bridel první část svého tvůrčího období. Těžištěm jeho tvorby se stává meditativní poezie, doplněná prozaickými úvahami, písněmi a modlitbami. Tyto knížky tvoří praxí ověřenou adaptaci ignaciánských duchovních cvičení a jejich vzor nacházíme v 50.–70. letech v tvorbě jezuity hornouherského původu Joanna Nádasiho, který pobýval v Římě a ve Vídni a jehož knihy Bridel v Praze tiskl latinsky i v českém překladu.
Z tohoto období tedy pochází Bridelova literárně nejrafinovanější a nejvyspělejší díla, jako Jesličky, rozjímání Co Bůh? člověk?, spojené s ignaciánskými a xaveriánskými meditacemi, nebo Život sv. Ivana a také řada překladů. Zmíněná díla oplývají hlubokými kosmickými úvahami, umnými metaforami a souznějí s dobovými literárními vrcholy, jak je známe i z jinojazyčných prostředí.
S Fridrichem Bridelem se setkáme po roce 1660 v jeho druhé podobě, v podobě misionáře. Právě působení na misiích ve východních Čechách – zejména v Čáslavi, kde pobýval 15 let – ukazuje Bridela zcela jiného, než jsme ho znali dříve. V prvních letech ještě otiskne na deset překladů a vlastních prací, ty však už spojuje s misijním působením mezi venkovany a měšťany malých královských měst, jimž nemůže imponovat vzletností a vysokým uměním. Překládá a píše knížky prostší, plné zábavných exempel. Tisky, které sám financoval, vázal a zdobil bylinnými šťávami, když neměl po ruce barvy, rozdává na svých misijních výpravách. Pak se stále více odmlčuje.
Přesto máme dost zpráv o jeho činnosti. Byl to zjevně vtipný a zábavný člověk, oblíbený duchovenstvem, šlechtou i venkovany. Surovou askezi, při níž nedbal na kvalitu obuvi či šatstva, na vhodné místo ke spánku nebo příznivé podmínky k uzdravení z nemoci, o jídle ani nemluvě, doplňoval veselými, leč moudrými průpovídkami, které si jeho obdivovatelé zaznamenávali. Zvlášť na hostinách mezi duchovními odmítal bohatou tabuli se slovy: „Suchá píce nejlepší červivému tělu.“
Navštěvoval nejzapadlejší kouty horských a lesních samot a všude se snažil vysvětlovat základy katolického křesťanství. To v té době neznamenalo jen přesvědčování nekatolíků. Koneckonců v něm byl velmi úspěšný – v lese zvaném Hrádek u Čáslavi nalezli jeho současníci napsáno rumělkou na stromě: „Zde jsem měl půtku s paterem Brideliusem, přemohl mě slovem Božím.“ Často se v té době dostával do míst, kde povědomí o křesťanství bylo vůbec značně mlhavé, a i tady si získal oblibu místního obyvatelstva, zejména mládeže, na niž zaměřoval svou pastoraci, což v té době nebylo příliš obvyklé. Hlavním literárním plodem tohoto období je posmrtně vydané Křesťanské učení veršmi vyložené, prosté, zábavné, leč prozrazující talent velkého básníka.
Poslední podoba se jen mihne před očima, jedná se ale o obraz nejpůsobivější. V době morové epidemie v roce 1680 neváhá s několika spolubratry prokázat v praxi, co v teorii tolikrát překládal a sepisoval: lásku k Bohu prostřednictvím lásky k bližnímu. Je vyslán představenými do Kutné Hory, která tehdy s Plzní soupeřila o postavení druhého nejdůležitějšího města v království. Zatímco městští a královští úředníci a všichni ti, kdo mají nějaké zázemí, z města, jak tomu za katastrof bývá, prchají, jezuité v čele s Bridelem s plným nasazením pomáhají potřebným. Básník, jenž už dal svůj talent a majetek k dispozici pro službu bližnímu, opouští 15. října 1680 i to poslední, co mu ještě zbylo.
Anonymní autor elogia (chvalořeči) na Fridricha Bridela o něco později napsal: „Lásku, kterou choval v srdci, projevil navenek v tak převelikém množství, že patrně nikdo nemá větší, když podle příkladu Spasitele položil svůj život za své bratry.“ A my k tomu nemáme co dodat.
Autor je bohemista a polonista.