Od Komenského až k Rejchrtovi

Dějiny se dějí, dějepisectví se píše. A jestliže tedy ke skutečnosti nelze dosáhnout, neb i ta nejvlastnější je nám nevyhnutelně vzdálená, nemůže dějepisec než sám cosi jen prohmatávat s vědomím toho, že je odsouzen pouze psát (svoji) historii. Jenže naštěstí to psaní dějin, to takřka zoufalé vztahování rukou není vůbec málo, ba co víc, i dějepisec „je nakonec spíše podoben/ své touze/ a všemu, po čem sahá“ (Jiří Šotola).

Tedy ještě jednou: Dějiny se dějí, dějepisectví se píše je nazván úvodní text knihy literárního historika, kritika a publicisty Vladimíra Novotného, kterou autor sestavil ze sedmnácti studií a statí z let 1999–2005, jež byly dříve předneseny jako referáty na tuzemských i zahraničních vědeckých konferencích. Publikace tak navazuje na obdobně koncipovaný soubor konferenčních příspěvků z let 1992–2001, vydaný pod názvem Problémy a příběhy (Cherm 2001). Ovšem dnes vycházejí Novotného příspěvky v jiném kontextu, jak už ostatně prozrazuje titul v záhlaví úvodního textu.

Hledání paradoxu

Soubor Novotného konferenčních příspěvků vychází pod názvem Paradoxy a paralely, a to s dvojitým podtitulem Příspěvky k českému literárnímu dějepisectví. Od Komenského k Rejchrtovi, přičemž ve všem tom titulování a podtitulování rozpozná čtenář nejen určitý záměr, ale možná i obezřetnost a autorovy rozpaky nad vysíláním literárněhistorických statí do světa málem už ovládaného teorií. K českému literárnímu dějepisectví tak zde není třeba mnoho dodávat. Snad jen, že po přečtení krátkého úvodního textu poněkud konfesijní povahy pochopí čtenář už definitivně, že Novotnému opravdu nejde jen o literární historii, ale také o to vyslovit právě onu nevíru v celkové literárněteoretické směřování literární vědy posledních desetiletí, což může vypadat asi takto: „Literární věda jako celek v současnosti stále víc preferuje teoretické analýzy, tíhne k abstraktnímu názvosloví, vnímá básnické či prozaické dílo, řečeno v nezbytné nadsázce, nikoli jako výsledek duchovní kreativity umělcovy, nýbrž jako neosobní konstrukt, v němž se ve znamení naratologických postulátů vytrácí sám smysl autorovy práce, iniciační nebo empirické poselství, které jeho výtvor obsahuje“ (s. 8).

Toto vyjádření odpovědnosti k „duchovní kreativitě umělcově“ pak zcela souzní s celkovou koncepcí souboru jako „paradoxů a paralel“, protože Novotný skutečně hledá autory, díla a problémy, jimž je česká literární historiografie a kritika ledacos dlužna. Jedná se například o nedoceněný expresionistický psychologismus Emila Vachka, pozapomenuté romány Sonji Špálové či dnes takřka zcela opomíjenou románovou tvorbu surrealistického básníka Zdeňka Lorence. Cenná je z tohoto pohledu studie o meziválečném ruském (a moravském) exilovém spisovateli Josifu Kallinikovovi, ale také stať, v níž Novotný upozorňuje na podivný fakt, že se v české literární vědě vyhranily interpretace arcidíla takzvaného magického idealismu, Novalisova Jindřicha z Ofterdingenu, které od magického idealismu naprosto odhlížejí (čtenáře ale zde může zarazit, že se vůbec nedozví, co na Novalisův magický idealismus Němci).

S hledáním paradoxů pak souvisí i spojení dvou osobností v druhém z podtitulů. Ne bez malé provokace se tak vedle sebe dostávají Jan Amos Komenský a literární kritikou zapomínaný prozaik a především básník Pavel Rejchrt (nar. 1942), autor rozsáhlého díla, které Novotný označuje jako „evangelický existencialismus“. To všechno zcela zřejmě zdůrazňuje celkové zaměření souboru, definované vlastně už titulem a podtituly.

Záměr za každou cenu

Jenže je také třeba dodat, že tento záměr, tedy hledání paradoxů a paralel, a snad i skutečnost, že se jedná původně o referáty z konferencí, mají patrně na svědomí poněkud předvídatelnou a ve většině statí se opakující kompozici a celkovou strukturu. Až na výjimky přinášejí úvodní části textů bědování nad žalostným obrazem toho kterého díla či spisovatele v odborné literatuře (v lepším případě), nebo vykřičníky nešetřící rozhořčením nad naprostým nezájmem literární vědy o daný problém (to je ten horší případ). Pak následuje vlastní korigování předložených nepravostí, podivností a někdy i donebe­volajícností, přičemž namnoze zabere takové napravování tolik místa, že už nezbude ani čas na skutečně hloubkový ponor do vlastního literárního díla. Tak ze souboru vystupují právě studie, které uvedené schéma nějak výrazněji porušují.

Za zmínku stojí například studie Umělý spisovatel & Umělý kritik, kde Novotný vychází z fejetonu Josefa Čapka Umělý člověk (1924), skeptického k tehdejší utopické vizi nových, umělých lidí. Čapkův fejeton je pak přenesen do sedmdesátých let minulého století, kterážto doba si žádala skutečně ocelového člověka. Novotný tak s patřičnou ironií upozorňuje na plechovost tehdejší literárněkritické praxe a nad monografií o Janu Kozákovi se zabývá specifickými mechanickými stroji – umělým spisovatelem jakožto zvláštním typem prorežimního tvůrce a k němu komplementárním umělým kritikem. Ovšem ona plechová dikce neblaze promlouvá i k době naší, byť dnes už papoušci patrně nebudou mechaničtí.

Ale abychom se vrátili blíže literatuře, připomeňme také Novotného studii, v níž se zabývá hodnocením tvorby spisovatelů žijících a píšících v cizině po listopadu 1989 (Čeští literáti v cizině – nyní a teď). Novotný-kritik si zde pokládá otázku, „která díla nyní pomyslně bloudící cizinou a přicházející do české vlasti si skutečně zaslouží, aby jim byla možná i zpětně věnována větší literárně­kritická pozornost“ (s. 217). Po vypočtení některých děl staršího data (Druhé loučení Sylvie Richterové, Dům Jana Křesadla aj.) uvažuje Novotný o tom, že je čas přijít v české literární bohemistice s hypotézou, že za „relativně umělecky a myšlenkově nejživější a nejinspirativnější díla, spojená se současností nynější české literatury vzniklé v zahraničí“ (s. 218) lze považovat vlastně jen dvě knihy – Klíč je pod rohožkou Vlastimila Třešňáka a Gang zjizvených Ivy Pekárkové. I tato díla však přijímá s jistými výhradami a v několika větách vystihuje jejich slabší místa.

Předposledním textem souboru je studie věnovaná prozaické tvorbě Lubomíra Martínka, jenž je také jedním z těch cizozemských, jejichž díla relativně staršího data jsou hodna kritické pozornosti. Nad Martínkovou Opilostí z hloubky (2000) tak Novotný uvažuje o decentralizaci a vnímání prostorové vyprázdněnosti ve spojení s celkovou fragmentarizací a diskontinuitou narativního textu. A právě tato studie jako by chtěla na chvíli znejistit čtenáře v tom, jak to Vladimír Novotný s tou na začátku knihy pohaněnou teorií myslí. Na rozdíl od předchozích statí jsou zde totiž na Martínkův román aplikovány některé teoretické postuláty (vyvoláni jsou například Foucault, Blanchot, Eco či Hodrová), což poněkud paradoxně (možná i proto také Paradoxy a paralely) umožnilo Novotnému skutečně otevřít Martínkovo dílo. Napravování nepatřičností a nesčetných opomenutí v literárněhistorických příručkách je totiž sice práce potřebná, ale od knihy vydané literárním historikem může čtenář chtít trochu více, zvláště když sám autor neskrývá potřebu hájit české literární dějepisectví, a o to víc, když jeho příspěvky už beztak do jednoho vyšly ve sbornících z konferencí.

Jak nakonec dopadne svár teorie a historie, může se čtenář dozvědět v poslední (rejchrtovské) studii, kde se s hudebním cítěním hned zkraje vrací známý motiv z úvodního textu celého souboru, to když se píše o literárním dějepisectví, „které je na přelomu tisíciletí účelově pranýřováno a perspektivně vymycováno agilními mluvčími literárněteoretické scholastiky“ (s. 235). A protože recenzent má pro takové kompoziční manévry v literárněvědných textech velké pochopení, nemůže zakončit tento text jinak než podobnou variací a vyzvat čtenáře, aby si znovu přečetl první odstavec.

Autor je student bohemistiky.