Dušan Radović
Dobré jitro, Bělehrade
Přeložil Dušan Karpatský
Fori Prague 2006, 160 s.
Dušan Radović (1922–1984), srbský básník, satirik, dramatik a novinář, proslul zprvu hlavně jako autor textů pro děti. Z jeho tvorby pro dospělé zaznamenaly nebývalý ohlas zejména tři knižní soubory vydané pod názvem Dobré jitro, Bělehrade. Autor je uspořádal ze svých sarkastických glos, úsměvných postřehů a jakýchsi specifických aforismů, jimiž v letech 1975–1982 v bělehradském rozhlasovém studiu B vítal téměř denně své posluchače do nového dne. Český výbor z těchto tří knih vyšel poprvé v Odeonu na počátku roku 1989. Nyní se českému čtenáři dostává do rukou druhé vydání. Dějiny sice mezitím zažily mnohé dramatické události, změnila se řada kulis i rekvizit každodenního života, ovšem člověk viděný spektrem Radovićova laskavého humoru, ale i sžíravé ironie a hořkých zamyšlení je stále týž: ženy, které včera držely dietu, budou dnes vařit to, o čem se jim v noci zdálo, a muži stále dobře vědí, že na palačinky potřebují mléko, mouku, vajíčka a ženu, která jim je bude chtít udělat. Nadále platí, že i neschopní lidé to mohou dotáhnout daleko, protože kdo je neschopný, dokáže dělat všechno – na rozdíl od schopného, který dokáže dělat jen to, co dovede – nemluvě o těch, kteří umějí mlčet. Těm totiž stále hrozí nebezpečí, že budou povoláni, aby mlčeli i na nějakém odpovědnějším místě.
Magdalena Wagnerová
Agatha Christie
Tajemství Chimneys
Přeložil Ivan Němeček
Knižní klub 2006, 272 s.
Je pravděpodobné, že v každé tajné chodbě se nachází alespoň jeden královský diamant. Virginia Revelová ochotně zaplatí vyděrači, leč nikoli ze strachu a černého svědomí, nýbrž z touhy po vzrušení nezvyklého druhu. Pan Fish je krajně podezřelý a neví nic o prvotiscích. Kde je princ, bude i král. A vrah. Kdo je kdo? Agatha Christie v rané detektivce (1925) podnikla jeden ze svých výletů od útulné vraždy ze soukromých pohnutek k vysoké politice. Aby to nebyla nuda, je použito všech dostupných prostředků, tlačí se na pilu, přitahuje za vlasy a kupí se pozoruhodné shody okolností. Na anglickém zámku se sejdou detektiv, baron z ciziny, nešťastný lord, tajemný král zlodějů, ropný magnát, dobrodruh a krásná vdova. Christie nechá postavy v noci střežit staré brnění, šermuje šiframi a zahrává si s pohnutým osudem etymologicky průhledného a balkánsky temného Herzoslovenska. Zlo v podobě tajné organizace je ovšem mile nejapné a mrtvolami nijak neplýtvá. A jedině tak je to ono. Neskutečná šaráda je půvabná ve svých zákrutách a neumělostech, je to celé krásně zamotané a přitom od začátku dokonale jasné. Na takový skřipec je radost se nechat napnout, a to ze stejně rozmarných důvodů, s jakými nevinná lady Revelová nadšeně platí vyděrači. Tajemství Chimneys je jedna z těch několika málo dosud česky nevydaných detektivek Agathy Christie. Výtečná možnost stát se na chvíli rozmarným čtenářem!
Helena Stiessová
Alexandre Koyré
Mystikové, spiritualisté, alchymisté 16. století v Německu
Přeložil Martin Žemla
Malvern 2006, 173 s.
Filosof a historik vědy Alexandre Koyré se s obrovským zpožděním usazuje v českém kulturním kontextu. Duchovní medailony Caspara Schwenckfelda, Sebastiana Francka, Paracelsa a Valentina Weigla ukazují přínos zdánlivě nepřínosných „spirituálů“. Jejich roli rozpoznali už Max Weber a Ernst Troeltsch, brali totiž vážně původní protestantský étos nezprostředkovaného vztahu k Bohu. Těmto čtyřem, kteří byli outsidery nejen ve své době, byla přiřčena nevděčná úloha těch, kteří prošlapou nová myšlenková území, na něž je pak dovoleno vstoupit těm šťastnějším. Koyré stopuje myšlenkové filiace „malých protestantských sektářů“ k velkým postavám evangelické teologie Lutherovi nebo Melanchtonovi. Ač se pramenné edice k těmto autorům rozhojnily o další příspěvky, takže se nutně změnil i interpretační pohled na ně, zůstává Koyrého kniha po mnoha desetiletích aktuální svou metodou hledání nových těžišť na okraji myšlenkového dění. Tato metoda má však své úskalí, není-li v ní autor mistrem. Proč věnoval Koyré, zabývající se podrobně Descartovým, Galileovým a Newtonovým dílem, tolik pozornosti například Casparu Schwenckfeldovi, o němž soudí, že „byl politováníhodný teolog“? Protože tito myslitelé na okraji přesouvali akcenty v dobových diskusích o eucharistii, spáse a dalších teologických tématech. Lépe porozumět Lutherovi, ale nezanedbat přitom přínos Schwenckfeldův, to je Koyrého odkaz dnešku.
Michal Janata
Emily Dickinsonová
A básníkem být nechci
Přeložil Jiří Šlédr
Argo 2006, 172 s.
Emily Dickinsonová (1830–1886), řazená k největším světovým lyrikům, je (spolu s Waltem Whitmanem) zakladatelkou moderní a svébytné americké poezie. Její vliv na světovou poezii však začal až zhruba třicet let po její smrti a dílo bylo v úplnosti publikováno až roku 1955. Solitérka, která tvořila v ústraní a zcela originálně, ve své době ani pochopena být nemohla. Kdyby někdo dnes četl její básně, aniž by o ní cokoli věděl, byl by nejspíš šokován tím, že žila v 19. století, a nikoli dnes. Nový výbor 134 básní má velmi přiléhavý název – Dickinsonová totiž programově odmítala publikovat. Zanechala po sobě 1775 básní. Nejplodnější byla léta 1862–1865. Jen v krizovém roce 1862 vytvořila neuvěřitelných 366 básní. Tehdy se musela rozloučit se svou životní láskou: ženatý, o sedmnáct let starší duchovní Charles Wadsworth, který o skutečné hloubce jejích citů neměl ponětí, byl poslán na druhý konec země. Básně z tohoto období však hýří mnoha polohami, nejen zmarem, zármutkem či samotou. Vynikající překlady J. Šlédra (nikdo se u nás dosud Dickinsonové tak široce nevěnoval) dávají nahlédnout do intimního světa, který se vyznačuje tím, že čtenář se v básních vidí – a dokonce musí vidět – jako v zrcadle, aby pochopil jejich hloubku, kontrastující s maximální sevřeností, stručností a rytmem. „Slovo mře, když/ je vyslovíš,/ prý hned./ Já říkám, že/ začíná žít/ až teď.“
Milan Valden
Alex Ross, Mark Waid
Království tvé
Přeložil Viktor Janiš
BB art 2006, 232 s.
Jeden z největších a nejzajímavějších komiksových crossoverů všech dob, přesto dílo, které u nás potřebuje výklad. Je nutné vědět, že komiksový svět nakladatelství DC vytváří svébytný časoprostor, který je plněn od třicátých let, kdy se superhrdinské příběhy objevily a získaly svou dodnes vysokou popularitu. Během let se univerzum DC zaplnilo postavami, které přetrvaly desetiletí a na kterých se vystřídaly desítky výtvarníků i scenáristů. Nejednou se stalo, že v kostýmech jednotlivých hrdinů se prostřídalo více osob, takže celá umělá mytologie narůstala a bytněla, až se vztahy v ní staly složitější než na samotném Olympu a pro fanoušky minimálně stejně přitažlivé. A právě z této tradice vychází Království tvé scenáristy Marka Waida a malíře Alexe Rosse. Přitom atraktivnější je pro českého čtenáře bezesporu část výtvarná. Království tvé je vytvořeno jedinečnou technikou – každé okénko je zmenšováno z normálního malířského plátna, což je jeden z důvodů, proč získal komiks tolik ocenění (pět Eisnerových a Harveyho cen). Příběh je zasazen do budoucnosti, kdy je svět zaplněn potomky metalidí, kteří už ani nevědí, co to znamená chránit dobro. Kvůli tomu se vrátí stará garda superhrdinů (Superman, Wonder Woman, Green Lantern a další), ale jejich snaha o nápravu vede k jedinému – naplnění evangelia podle Jana.
Richard Klíčník
Klára Hůrková
Za práh zraku
Dauphin 2006, 60 s.
Výbor z více než dvacetileté tvorby autorky, která žije v Cáchách a několik básnických sbírek vydala rovněž v zahraničních nakladatelstvích, se skládá ze tří oddílů. Jak odkazuje název výboru, byl sestaven se zřetelem k těm básním, v nichž se autorka v jemném, meditativně laděném zamyšlení zajímá o poznání podstaty věcí našemu pohledu skrytých, které vnímá skrze poezii (úvodní oddíl nese pojmenování Nánosy poezie). Ve svých verších opětovně tematizuje a personifikuje krajinu, ve svém vidění barevnou, smyslovou a někdy určenou i místně (třeba když se v závěrečném oddílu Místa a krajiny vydává na cesty po irských horách a pastvinách), a vytváří poetické obrazy krajinných zákoutí v záři zapadajícího slunce či s travou chvějící se ve větru. Tyto pohledy jsou doplněny pointovanými příběhy, které dějově obohaceny přerůstají v kratší balady (Pohádka o Rusalce); někdy ale statickému, impresionisticky položenému výjevu tvoří jednotící úběžník emocionálně vypjatý okamžik života (básně druhého oddílu nazvaného Samota setkání). Tu a tam na pozadí volného verše zazní osamocený rým. Kniha Za práh zraku se může osobitě řadit k poslední dobou spíše opomíjenému a stále vzácnějšímu žánru přírodní lyriky.
Petr Andreas
Adam Williams
Palác nebeských rozkoší
Přeložil Petr Kovács
BB art 2005, 741 s.
Obsáhlá próza s částečně autobiografickými prvky se odehrává v čínském města Š’šanu na přelomu devatenáctého a dvacátého století a mapuje osudy zdejších přistěhovalců v pohnutých dobách národního povstání vedeného bojovou sektou boxerů. V doslovu sice autor řadí svoji prózu k žánru milostného románu – hlavní dějovou linii opravdu tvoří erotické peripetie (pohybující se občas na hranici kýče) dcery s’šanského obchodníka Heleny Frances a tajemného sukničkáře Henryho Mannerse –, přesto Palác nebeských rozkoší tyto žánrové hranice překračuje. Adam Williams využil svých znalostí historických, geografických a etnických reálií a snažil se vykreslit plastický obraz Číny a jejích obyvatel na přelomu století (proto se také román rozrostl na sedm set stran). Akcent je přitom kladen především na střet dvou rozdílných mentalit – evropské a asijské, který vrcholí v až naturalistických scénách vraždění, znásilňování, poprav a mučení. Rozdílnost životních filosofií zakódoval autor hlavně do charakterů jednotlivých postav – na straně domorodců stojí pragmatický mandarín, podlá majitelka nevěstince Matka Liu, krvelačný vůdce boxerských banditů Železný Wang a na straně imigrantů například dobrosrdečný idealista doktor Airton a jeho rodina nebo fanatický, ale nakonec statečný misionář Millward. Ideální četba na dlouhé podzimní večery.
Helena Vyplelová
Host 8/2006
Říkal mi tuhle jeden literární kritik, že si v každém časopise nějaký ten kvalitní text najde. Může být spokojen, neb se mu literární periodika dostávají do ruky zdarma jaksi z titulu jeho profese, obyčejnému čtenáři však toto poznání přijde poněkud draho. Koupil by si totiž jistě rád jeden kvalitní časopis, jenže pro uspokojení své zvídavosti musí sáhnout do kapsy hlouběji a z každého periodika si pak vytrhne pár dobrých stránek a zbytek věnuje na výrobu recyklovaného papíru. Takové myšlenky jednoho napadají každý měsíc nad časopisem Host, ale lepší už to nebude, takže se podívejme, které stránky je dobré vytrhnout z čísla posledního. Zcela určitě to jsou verše Teda Hughese, v nichž reflektuje své manželství se Sylvií Plathovou. Kdybych pochopil vše, co ta liška představuje, byl bych v té zkoušce neselhal – při čtení jeho básní vás zamrazí z toho, jak moc vás nějaký vztah ovlivní a jak málo někdy můžete udělat pro to, aby se vám nerozplynul mezi prsty. K přečtení vhodné jsou ještě recenze od Veroniky Košnarové, Lukáše Foldyny a Elišky F. Juříkové a další díl poznámek Jiřího Trávníčka o románu. A snad ještě texty věnované Stanislawu Lemovi a básně E. E. Cummingse. Jinak můžete zjistit, jak se daří Bogdanu Trojakovi pěstovat víno (jsme rádi, že se dozvíme něco o životě celebrit, pardon, básníků), přečíst si povídku Zdena Koláčka, která je jak z pera nějakého nedospělce, a být otráveni ideologickým pamfletem Ivana Pfaffa.
Kazimír Turek