Měla to být slavnost. Vzpomínka na revoluci a boj o svobodu v roce 1956, na nejvznešenějších třináct dnů maďarských dějin 20. století. Sociálně liberální vláda si to však představovala jinak. Jako by chtěla vědomě evokovat dobu před padesáti lety. O premiérovi vyšlo před několika týdny najevo, že v zájmu volebního vítězství „lhal ráno, večer a dokonce i v noci“, jak to sám formuloval. Stejně jako svého času komunistická moc. Tím však nic neskončilo – premiér své prozrazení interpretoval za přispění svých mediálních stoupenců a nezřídka také západoevropského tisku jako hrdinský čin. Tento cynismus popuzoval stále víc lidí. S bližícím se 23. říjnem byla atmosféra čím dál napjatější. Olejem do ohně byla skutečnost, že padesát let lidového povstání chtěla vláda připomenout právě s vyloučením lidu. Jako by ti, kdo využívají svobody projevu a shromažďování, Ferenci Gyurcsányovi překáželi. Odsud už vedla přímá cesta k brutálnímu policejnímu zásahu. Moc jen hledala záminku. Gumové projektily, útok jízdní policie, nešetřící nic a nikoho, slzný plyn, a pak demonstrující vzbouřenci a účastníci pokojného shromáždění nahnaní do jednoho houfu. Takové jsou atributy dnešní maďarské demokracie. Místo oslav potlačovaný a vybuchující vztek, hořkost, krvácející hlavy a oči slzavějící od štiplavého plynu. Maďarsko teď platí za to, že třiatřicet let nemohlo prodiskutovat poraženou revoluci, platí za relativní blahobyt „gulášového komunismu“, za mytí mozků, které téměř dokonale vymazalo národní cítění, za nedokončenou změnu systému, za pohodlné obracení kabátů postkomunistické strany, za absenci morálního očištění a katarze, za pomalost reforem, za rostoucí populismus a za hlubokou rozštěpenost společnosti na dva tábory. Konečná položka účtu je stále hrozivější.
Gábor Stier
Na přelomu září a října se v hlavním městě Kalmycké republiky Elistě uskutečnil zápas o absolutního mistra světa mezi Rusem Vladimirem Kramnikem a Bulharem Veselinem Topalovem. Když v pátek 13. října v tie-breaku zvítězil V. Kramnik, mohl předseda Mezinárodní šachové organizace FIDE, prezident Kalmycka a hlavní pořadatel zápasu Kirsan Iljumžinov prohlásit, že právě skončilo třináctileté schizma, zahájené odchodem 13. mistra světa (G. Kasparova) z FIDE. Zápas se neobešel bez vzájemného obviňování soupeřů z nekalých praktik a v jednu chvíli to vypadalo, že se ani nedohraje. Topalov nařkl Kramnika, že se na WC radí s počítačem (během jedné z partií odešel Kramnik na toaletu více než padesátkrát), Kramnik poukázal na to, že v Topalovově týmu jsou parapsychologové, kteří ho mají rušit v soustředění. Komu by to nepřipomnělo doby, kdy se publikum zápasu Korčnoj-Karpov skládalo převážně z hypnotizérů, jogínů a agentů KGB, kdy Karpov nechal zrentgenovat soupeřovo „podezřelé“ křeslo, Korčnoj chodil na zápasy v zrcadlových brýlích a Karpova obvinil, že má v kefíru doping? Srovnání obou případů snad vyvolá pousmání nad „bláznivými“ šachisty. Jenže je povrchní a vůči Korčnému nespravedlivé: zatímco v zápase Kramnik-Topalov mohly podobné eskapády sloužit k medializaci jejich střetnutí, před třiceti lety šlo o drsné projevy studené války. Komunista Karpov porazil kosmopolitu Korčného a Brežněv se mohl radovat, že zdravé ruské šachy vyhrály nad nezdravými šachy židovskými.
Robert Ibrahim
Houby rostou, co by nerostly? Tak nějak by se dalo odpovědět na nevyřčenou otázku po zdraví českého podhoubí. Jiná věc jsou plodnice: to zjevné a podstatně méně objemné, co však lidé, na rozdíl od onoho skrytého a rozprostraněného, rádi sbírají, smaží, suší, nakládají do octa a jedí. Podhoubí můžeme přirovnat k stromům ukrytým pod zemským povrchem. Ovoce mnohých z nich bude teprve dozrávat, určitě aspoň po celý listopad. Chceme-li znát ony otužilce jmény, tedy: hřiby smrkové, kozáky březové, sem tam ještě pár klouzků, suchohřibů a k tomu nyní už ojedinělá tvrdohlavá liška. Éra hojnosti naopak teprve počíná čirůvkám: fialovým, dvoubarvým, zemním i havelkám. Stejně jako strmělkám mlženkám, ty nastejno s václavkami si libují zejména v octě. A nemrzne-li zrovna jak ve Verchojansku, jsou až do Vánoc k mání opeňky měnlivé, lakovky, šupinovky, plžatky mrazové a modřínové. Ale ani pak radosti houbařovy nepoznají svého konce; vlastně až do dalekého předjaří si lze vyšlápnout na „magickou trojici“ dřevokazných, leč chuti nekazících hub: ucha Jidášova alias boltcovitky bezové, hlívy ústřičné a snad nejhojnější penízovky sametonohé... Tohle pozdní houbaření má navíc dvě velké výhody: jednak už o vaše zdraví neusilují ty nejjedovatější druhy hub, jednak po čase hlukových imisí svolávajících se houbařských rodinek nastal v lese klid. Neboť, takříkajíc na troskách předchozího času hříbkařů, vyjadřujících se opovržlivě o všem, co má vespod klobouku místo rourek lupeny (z nouze snad akceptujících jen nějakou tu téměř nezaměnitelnou bedlu či růžovku), nastal čas houbařů-znalců. Nyní si už v lese můžete v klidu myslet na své. Třeba na to, že s houbami je to jako s myšlením; vyřčenou myšlenku lze připodobnit k pouhému plodu, určenému k exploataci, zatímco to podstatné se odbývá v těle mysteriózního stromu intuice, imaginace a inspirace.
Jaroslav Vanča