Tam a zase zpět?

Petra Valentová (narozena 1974 v Pardubicích), sochařka

1. Do Spojených států; bydlím v New Yorku. Technicky vlastně poslední dva měsíce v Jersey City, hned přes vodu.

2. Začala jsem při studiu na pražské AVU v roce 1996 Finskem. Z Finska jsem jela do NYC poprvé v prosinci 1997. Několik let jsem jezdila pracovně a soukromě sem a tam, čtyři­krát ročně. V roce 2003 jsem se v rámci Fulbrightova stipendia přestěhovala a začala tu studovat. Takže mne k tomu vedla nejprve práce, potom škola.

3. Určitě zisku.

4. Asi jak pro koho – výhodou je větší scéna, otevřenější prostor pro práci i existenci, multikulturalismus, tvoření individuálně, mimo skupinu; ale to jsou zároveň i nevýhody. Já jsem radši sama, pro mne je rozlehlost prostoru výhodou. Konkurence je větší a možnost uspět mnohem těžší. Dlouho trvá, než se někam zařadíte a někde usadíte – umělecky i osobně. Ale já myslím, že třeba NYC za tu práci stojí.

5. Snažím se. Ale je to daleko. Spíš sleduji své kamarádky a kamarády. Jinak to určitě vidím, možná víc „globálně“ nebo politicky. Ale to se vztahuje na ČR jako celek, i na Evropu. Z Čech je svět občas trochu „malý“ a z New Yorku (či z Jersey) „rozsáhlejší“. Možná to je i tím, že si nyní zvykám na zcela jinou kulturu – indickou.

6. Před pár lety jsem se cítila více jako Evropanka, teď víc jako Češka. Asi se to každých pár let mění. Češství v sobě teď rozpoznávám víc než evropanství. Tady mne spíše vnímají jako Češku, ne jako Evropanku.

7. Nepočítám. Můj manžel je Ind. Možná nebudeme pořád v USA, ale určitě nebudeme v Čechách.

Filomena Borecká (narozena 1977 v Praze), multimediální umělkyně

1. Před Vánoci roku 1998 jsem navštívilaEcole Nationale Supérieure des Beaux-Arts v Paříži, tenkrát jsem cítila, že v tom místě něco probíhá, že to tam žije. V Čechách jsem už byla studentkou prvního ročníku pražské AVU a scházela mi tam vitální energie. Toužila jsem po prostředí, které by mne nově nabíjelo a inspirovalo. Proto jsem se rozhodla zkusit přijímací zkoušky na pařížskou Beaux-Arts. Byla jsem přijata a později, v rámci studií, jsem dlouhodobě vycestovala ještě jednou, na stipen­dium na newyorskou Hunter College. V Paříži jsem pak diplomovala na jaře 2003. Nyní žiji v pařížské čtvrti Montreuil. Bydlí a tvoří zde mnoho umělců. Mimo umělecké ateliéry zde působí i filmová studia. Svou atmosférou připomíná Montreuil newyorský Brooklyn.

2. Touha po vymanění se z vyjetých kolejí a stereotypu. Potřeba poznání a nových zkušeností. Žít jinde pro mne znamená poznání a přiblížení se sobě samé. Poznání svých možností i limitů. Život v jiné kultuře přináší silné obohacení, stejně jako určité vykořenění. V této obojakosti udržuji rovnováhu – homeostazi, stálost vlastního vnitřního prostředí. Tato „stabilita v nestabilitě“ podporuje bystrost, postřeh, vnímavost, to, co ke své tvůrčí práci potřebuji.

3. U mne ještě stále převažuje pocit risku. A za to jsem ráda, protože velká jistota by byla banální. Svou výtvarnou práci bych pojmenovala jako empirickou, založenou na prožitých zkušenostech. Ty reflektuji ve svých zvukových instalacích a sochách, v kresbách Transmigrací, jež dosahují i velmi rozměrných formátů, ve fotkách i v komiksových záznamech. Nejistota s tím spojená je zdravá, protože otevírá vnímavost a nedá člověku zpohodlnět.

4. Myslím, že na začátku příliš výhod není, anebo je nevnímáte. Je to boj: rozumět všemu, co vám říkají: správně se vyjádřit: uživit se při studiu atd. Nikdo na vás nečeká s otevřenou náručí. Výhodou života jinde je sebepoznání a odkrytí vlastních schopností a možností. Další výhodou může být nezávislost na malém rodném českém prostředí.

5. Umělecké dění v ČR sleduji, protože tam občas vystavuji. Jsem ale ráda, že šíření mého díla není závislé pouze na českém prostředí, které někdy bývá velmi nekorektní. Například minulý rok jsem zažádala o grant jednu českou instituci, a ta mi do dnešního dne neráčila odpovědět, natož vrátit materiály. S takovým chováním se ve Francii nesetkáte. Dění v Čechách člověk zvenčí vnímá přirozeně odlišně, než kdyby tu žil. Současné české umění shledávám celkem pestrým a různorodým. Častokrát je velmi podobné tomu, co spatříte v pařížských galeriích. Je dojemné, jak se někteří umělci snaží za každou cenu politicky angažovat, citovat a navazovat na jinde již dávno vyřčené.

6. Necítím se být stoprocentní nomádkou, i když pohyb vyhledávám a k tvůrčí soustředěnosti jej moc potřebuji. Zkušenost života v New Yorku pro mne byla úžasně obohacující, stejně jako destabilizující. Evropa je mi momentálně blíž. Cítím se v ní koncentrovaněji nežli za oceánem.

7. Jsem „cizinka“ a to mi zůstává jak ve Francii, tak při návratech domů. Pouze v New Yorku jsem „cizinectví“ necítila tak intenzivně. Tam je úplně jedno, odkud jste a máte-li přízvuk. Cizincem je v Americe takřka každý a xenofobní kategorizování, které je v Evropě tak běžné, tam téměř neexistuje. Umím si představit život na několika místech: ve Francii blízko Paříže a přitom v klidné čtvrti Montreuil; na ostrově Réunion, kde je úžasně inspirativní prostředí; na dynamickém newyorském Manhattanu; v přírodě české barokní krajiny či na pražském Josefově. U mě se však nedá nic plánovat moc dopředu, to by vedlo k předčasnému uzavírání otevřených dveří, a mne fascinuje, když jimi může stále procházet světlo.

Lubomír Typlt (narozen 1975 v Nové Pace), malíř

1. Nejprve jsem studoval v Düsseldorfu, nyní jsem v Berlíně.

2. Pro mě byl zásadní pocit, že se mohu s německým uměním, které je tradičně velice silné, setkat přímo, bez zprostředkování do sebe zahleděným českým pohledem. To by samo o sobě nemuselo být na škodu, kdyby si české umění vydobylo na mezinárodním kulturním poli takovou pozici, jakou má třeba Polsko. Polské umění je po právu respektované a originální. Hodně tomu napomáhá adekvátní podpora státu. Kdyby se při přerozdělování peněz více myslelo na budoucnost, tak by Česká republika třeba vyhradila peníze na fond, ze kterého by se pořádaly výstavy současného i staršího českého umění napříč generacemi. Praha by pak nebyla vnímána jen jako kulturní skanzen, ale i jako město, kde se něco děje.

3. Rozhodně mám pocit zisku. Jedinou ztrátou je snad přesvědčení, že Praha je pupkem světa, který už s nikým nemohu sdílet.

4. Jedinou nevýhodou je ztráta iluzí. Umělec si v cizí zemi, kde funguje umělecký provoz, uvědomí, že je jen nepatrnou částečkou kulturní mašinérie, která je pro všechny otevřená, ale pro některé národy ještě trochu více. Tradiční nálepky, jako je například „německé umění“, „americké umění“, jsou velice silné a pro příslušníky těchto národů je přístup na mezinárodní umělecký trh v mnohém snazší. Výhodou působení v zahraničí je možnost vstoupit do tohoto provozu přímo, což je z Čech velice obtížné, protože jen málo zdejších galerií si může dovolit představit své umělce na významných uměleckých veletrzích za hranicemi.

5. O dění na české umělecké scéně jsem informován. V Čechách žije několik umělců, jejichž práce má určitě mezinárodní renomé. Důvodem, proč nejsou za českými hranicemi známější, je kulturní strategie, která České republice zcela schází, ale to už bych se opakoval. Pro připomenutí naší české kulturní ignorance stačí jen zmínit víceméně nulovou informovanost o letošním předání prestižní německé ceny Lovise Corintha Magdaleně Jetelové. Toto ocenění obdrželi takoví umělci jako Gerhard Richter, Sigmar Polke, Markus Lüpertz apod. V hlavním večerním zpravodajství v České televizi, kam by to určitě patřilo, o tom nebyla ani zmínka.

6. Cítím středoevropskou identitu. Být Evropany, k čemuž máme nyní příležitost, je velká svoboda. Jedinou hranici, kterou musíme překročit, je ta v naší hlavě. Rychlík do Berlína dorazí z Prahy ke svému cíli asi za stejnou dobu jako do Brna. Geografická poloha, kterou Česko má, je záviděníhodná. Pro prosazení našeho umění jsou rozhodně nezbytné i výstavy zahraničního umění v našich státních galeriích. Byl jsem informován o zákulisí výstavy německé poválečné malby Co bych byl bez tebe, kterou uspořádala Galerie hlavního města Prahy a jejíž kurátorkou byla berlínská galeristka Ljuba Beránková. Pro hodně německých galeristů a sběratelů, kteří na tuto výstavu zapůjčili obrazy, byla pražská prezentace spojena s nejistotou, zda vše proběhne korektně. Paní Beránkové se podařilo zapůjčit obrazy veliké umělecké hodnoty. Domnívám se ale, že zájem českých médii byl již tradičně pra­malý. Co s tím?

7. S trvalým návratem nepočítám, protože jsem ani trvale nemusel emigrovat. Hranice je propustná oběma směry.

Julia Hansen-Löve (narozena 1975 ve Vídni), malířka

1. Nejdříve do Prahy, kde jsem studovala Akademii výtvarných umění, a potom do Berlína, kde nyní žiji.

2. Soukromé konstelace a intenzivní chuť na změnu.

3. Budu obrazná a vyjádřím se analogicky, přes hudbu. Každé místo má specifickou povahu, stejně jako každá životní etapa má svůj vlastní tón, který může znít vysoce nebo hluboce. V hudební skladbě, v kompozici, která mě zajímá, líbí se mi a je mi určena, znějí mnohé tóny rozdílně a v rozdílných tóninách. Slyším-li tuto hudbu v klubech nebo v koncertních síních, v rádiu nebo na ulici, jistě ovlivní mé vzpomínky, ale nezmění nic na intenzitě hudby samé.

4. Rozhodnutí pro změny se dají těžko popsat podle ekonomické logiky „majetku a dluhu“.

5. Sleduji umělecké dění v ČR v rámci svých možností, přes přátele, kolegy, příležitostné návštěvy, prostřednictvím internetu. Přirozeně to vidím zvenčí jinak než vy uvnitř. Mám možnost přímého srovnávaní s uměleckým děním ve sféře, kde žiji. Vidím rozdíly, ale i podobnosti.

6. Nomád nejsem. Středoevropskou identitu v sobě cítím v tom smyslu, že tato tři města se svým specifickým kulturním prostředím – Vídeň, Praha, Berlín – jsou pro mě domovem, a to vždy úplně jiným způsobem.

7. Uvidím.

Anketu připravil Petr Vaňous.