Věci se hromadí na okrajích; hladina rybníka
je mezí ryb i lidí a rozprostírá se
v nechutném šlemu z textilky, v růžovém světle;
pokrývají ji lekníny a také
zbobtnalé zarudlé větývky, zmrtvělé jehličí,
cetky z bublin a drátěná košile pěny.
Když upadáme do spánku (jako by se noční výtah
propadal lesklou podlahou), zahlédnem překrásnou
výzdobu a uslyšíme snad i dokonalou hudbu,
tohle nám ale uniká, jako když v noci na lukách
píseň miliónu cvrčků ze všech stran
odumírá a stoupá do všech směrů.
Naše bohatství je odstředivé; lidé si každý den
skládají mimoděk své poslední sny
a právě naše vlastní hlasy v dáli splývají
ve výsostný vícehlas, který se točí na kraji víru,
podél nějž štvem své lodi ze všech sil a k němuž plynem,
a děláme si to své, v naději na příjemné utonutí.
Přeložil Petr Onufer