…za své a čím dál víc Němců řeší dnes svůj narůstající životní pesimismus odchodem ze země. Jak se zdá, s velkou koalicí SPD a CDU, která si v těchto dnech připomíná rok u moci, dorazila k našim sousedům „blbá nálada“.
Zatímco německé hospodářství roste, nezaměstnanost klesá a kabinet ohlásil na příští rok menší schodek rozpočtu, než se očekávalo, sociologické studie a statistická čísla z poslední doby musely na kancléřku Angelu Merkelovou účinkovat jako pořádně studená sprcha. První velký šok způsobil před měsícem průzkum Nadace Friedricha Eberta, podle nějž až 6,5 milionů obyvatel Německa, tedy osm procent lidí, žije v prekérní životní situaci s mizivými nadějemi do budoucnosti. Přestože oficiálně tuto vrstvu více či méně frustrovaných lidí, jichž na východě země žije dokonce plná pětina, odborníci označili politicky neutrálním pojmem „odpojený prekariát“, debata o nové chudobě propukla naplno. Téměř současně pak vyšla alarmující čísla o odlivu vzdělanosti – loni odešlo z Německa za lepší kariérou a uplatněním 145 tisíc lidí, což je rekord dosavadních statistik.
Pocit ztráty iluzí a vyprázdněného života přitom zdaleka není pouze problémem chudého a vylidněného východu země, kde se nezaměstnanost leckde pohybuje kolem dvaceti procent a z ekonomického pohledu přizpůsobivější část obyvatelstva již dávno odešla za prací na západ. Nespokojenost a slova o marném hledání příležitostí je možné čím dál častěji zaslechnout i mezi mladými lidmi, kteří vyrůstali v dobře situovaných středostavovských rodinách mimo někdejší NDR, a nemuseli se tak vyrovnávat s následky bolestivého procesu restrukturalizace.
Generace praktikum
Typickým příkladem může být dvaatřicetiletý novinář Stefan žijící v Berlíně, mladý absolvent vysoké školy, který má všechny předpoklady být na trhu práce flexibilní, ale přesto nemůže najít jisté zaměstnání, natož pak perspektivu v oboru. „O místo se snažím již skoro pět let, ale zatím jsem povýšil jen z eléva na praktikanta,“ líčí Stefan. Ne nadarmo se souputníkům, kterým trh práce umožnil jen několikeré krátkodobé zaměstnání na zkušenou, přezdívá „generace praktikum“. I ve Stefanově případě se ukazuje, že pevné místo je v Německu v některých oborech tak prestižní, že tu téměř neexistuje fluktuace.
Než aby čekal na to, až se některý z kolegů odebere do důchodu a uprázdní se tak jeho židle, doplňuje si Stefan vzdělání v historii a politologii. Svou disertaci dokonce publikoval knižně. Poněkud příznačně ovšem na vlastní náklady a na Ukrajině, kde přijde tisk i knihařské práce na zlomek německé pracovní síly. Ta totiž zůstává s hodinovými náklady, šplhajícími až ke 30 eurům za hodinu, vůbec nejdražší v Evropě.
Stefan prozatím zůstává v Berlíně, ovšem jestli mu vyjde nějaká nabídka v zahraničí, nebude prý váhat ani minutu. A tak je docela možné, že se zařadí ke statisícovému zástupu německých lékařů, právníků nebo třeba stavebních inženýrů a zamíří do Velké Británie, Švýcarska či Rakouska.
Bez ohledu na tradičně rozklíženou zemi v ose západ-východ se přitom v Německu dnešních dnů nejistota či spíše existenční neklid rozprostírá právě v těch sociálních vrstvách, které vždy tvořily páteř hospodářské prosperity. Statisticky vyjádřeno si 66 procent Němců myslí, že žijí v sociálně nespravedlivé společnosti, z níž profituje úzká skupina vyvolených.
Zklamání z demokracie
Rozčarování připisují Němci také politickým stranám a zejména pak velké koalici křesťanských a sociálních demokratů, která se jakoby ocitla v klinči. Jestliže ještě před rokem věřilo 60 procent Němců, že kabinet obou velkých stran bude pro zemi prospěšný, dnes souvládí CDU a SPD důvěřuje jen necelá pětina z nich. Výsledkem oné „blbé nálady“, ne nepodobné stavu, který v Česku kdysi diagnostikoval Václav Havel, je pak rekordní nedůvěra občanů v samotné základy demokratického zřízení. Podle nedávného zjištění televize ARD nevěří ve funkčnost demokracie těsná většina (51 procent) všech Němců, což je vůbec nejvíc od poloviny šedesátých let minulého století, kdy se obdobná měření začala provádět. V zemi, která si zakládá na tom, že systém, jenž byl zaveden kdysi spojenci shora, dokázala rychle a úspěšně vstřebat a vzít za svůj, je to zneklidňující zjištění. „Máme tu co do činění s opravdovou frustrací z demokracie,“ varoval politolog Klaus Leggewie. „Rostoucí sociální nerovnost ohrožuje demokracii,“ dodal.
Podle mnohých jeho kolegů se ideál blahobytu pro všechny, který Německu v padesátých letech věštil kancléř Ludwig Erhard, nadobro rozplynul, aniž by občanům politici čestně přiznali, že taková vize je v dnešní době neudržitelná. „Jestliže nyní budeme důsledně a bez falešných slibů dál pracovat, můžeme získat důvěru zpátky,“ řekla v rozhovoru pro nejčtenější německý deník Bild Angela Merkelová s tím, že Německo má opět šanci stát se „lokomotivou Evropy“. Takový plán může být realizovatelný. Možná by ale ze všeho nejvíce pomohlo, kdyby kancléřka lidem na rovinu připomněla, že se ocitli v období, které trefně charakterizuje název úspěšného filmu režiséra Hanse Weingartnera: Tučná léta jsou pryč.
Autor působí v deníku Právo.