Pražská Bertramka je z jedné strany sevřená nájezdem do tunelu pod Mrázovkou, z druhé strany na ni dýchá poetika zašlých dvorků rozpadajících se smíchovských činžáků. Především je ale místem, kde Wolfgang Amadeus Mozart dopsal svého Dona Giovanniho. O perlivosti jeho hudby, Pražanech, kteří mu rozuměli, i o japonských turistech jsme si povídali s ředitelkou Muzea W. A. Mozarta na Bertramce Lenkou Pokornou.
Zdá se, že každá doba si potrpěla na svého Mozarta. Výkladové rozpětí je široké – romantický hrdina, jenž zemřel v mladém věku, génius, věčné dítě, gambler se závislostí na kokainu. Co bychom si z toho měli vzít?
U nás hodně lidí vidělo Formanova Amadea a Mozarta si tak spojují s mýtotvorným filmem. Kritické prameny ale existují – zrovna nedávno vyšla monografie Dorothey Leonhartové, která zpochybňuje tradované názory – třeba ten, že skladatel byl chudý a vydělával málo.
Čím to je, že je hudebně dost těžko napodobitelný? Co dělá Mozarta Mozartem?
Mozart je i pro dnešního posluchače stále líbivý a příjemný. I lidé, kteří si zrovna na vážnou hudbu nepotrpí, si ho oblíbili. Zdánlivě je jeho hudba jednoduchá, má výraznou melodii, možná v tom je důvod, proč mnohé z ní zlidovělo. Ale zdání klame – interpretačně je Mozart obtížný a dosáhnout té brilantnosti a perlivosti jeho hudby je pro muzikanty hodně těžké. V tom by ale právě mělo být umění – napsat něco, co je pro hráče obtížné a pro posluchače příjemně poslouchatelné.
Hans Küng vydal sbírku přednášek Stopy transcendence, v níž dokazuje, že Mozart často vycházel z prostě cítěné zbožnosti, bez potřeby vazeb na rakouský katolicismus. Nakolik je podobná rovina v jeho hudbě dešifrovatelná?
Myslím, že měl k víře respekt. Možná to vychází i z jeho zednářství, které v té době stálo mnohem blíž ideálu lidství a bratrství než oficiální církev. Na druhé straně je zajímavé, že v osobním životě najdeme odkazů k víře málo. Například v korespondenci nikde Mozart neřeší a nerozebírá téma smrti svého ještě nenarozeného dítěte, což je i dnes velká ztráta a rána osudu. Není ani jisté, že složil nějakou skladbu za nenarozené dítě. Totéž i u jeho otce Leopolda – měl pět dětí, z nichž přežil jen Wolfgang a jeho sestra Maria Anna, a nikde se nedočteme, že by za zemřelé truchlil.
Jsou i interpretace Mozarta, které z něho dělají rebela a revolucionáře. Ve svých operách prý útočí na establishment a skrytě vyzývá k nastolení nových pořádků…
Nevím, jestli by se dal označit za revolucionáře. Určitě tam podobný podtext byl – narážek na šlechtu a její chování vůči poddaným u něj najdeme hodně. Proto některá díla přijala Praha mnohem lépe než Vídeň. Tam byla totiž v oblibě italská opera, kterou Mozart nepsal, a publikum bylo z konzervativnějších šlechtických kruhů.
Jak si Mozart rozuměl se „svými Pražany“? Někteří uštěpačně tvrdí, že to byli pražští Němci…
Hudebníci byli většinou Češi a byli dobří. Skoro by se chtělo říct: „co Čech, to muzikant“. Sám Mozart zmiňuje, že mu dalo daleko větší práci něco nazkoušet s vídeňským orchestrem. Měl k místním blíž asi i lidsky. Chtěl prosté štěstí i pro obyčejné lidi, byl jeho pilným hledačem. A když se s ním do kostela sv. Mikuláše přišly rozloučit až čtyři tisíce lidí, tak to nemohla být jen německá šlechta.
Bertramka je památník, což zní poněkud zatuchle a muzeálně. Na druhé straně spousta turistů bere Mozarta jako popovou ikonu a zajímají je takové devocionálie, jako jeho vlasy ve vitrínce. Jak je možné Mozarta na Bertramce popularizovat tak, aby z toho nečpěla ani muzealita, ani senzace?
Jsou lidé, kteří na Bertramku přijdou, prohlédnou si ji a řeknou: „Vy tady vlastně nic nemáte, ale to nevadí.“ Pak se posadí na lavičku a kochají se duchem místa. Jiní zase přijdou s průvodcem pod paží a raději se na pokladně ujistí, jestli tu ten Mozart skutečně byl. Jiní si expozici detailně prohlížejí, pročítají a diskutují… Není lehké vyjít vstříc všem skupinám.
Ráda bych na Bertramku nalákala víc Čechů, protože zatím k nám jezdí převážně turisté, nejvíc Japonci. Málokdo ví, že máme relativně novou expozici a samotná budova je opravená. Bertramka z časů povinných třídních exkurzí existuje už jen ve vzpomínkách.
Uživíte se?
Bertramku spravuje společnost Comenius, patří městské části Praha 5, takže musíme. Bez komerčních akcí by to ale nešlo – pořádají se tu semináře, soukromé koncerty a v poslední době také svatby. Někteří lidé se domnívají, že to škodí zdejšímu geniu loci, ale to si nemyslím.
Jaké novinky na Bertramce chystáte?
Začali jsme generálním úklidem. Vyprali jsme závěsy, naleštili lustry, smetli prach z vystavených exponátů a vyměnili desítky reprodukcí, které za tu relativně krátkou dobu kompletně zezelenaly. Chtěli bychom na jaře zastřešit terasu za salou terrenou, kde se pořádají v létě koncerty pod širým nebem. To má sice svoji atmosféru, ale stačí, aby zakráplo, a muzikanti si balí nástroje.
V jednání je také videoprojekce snímku Jiřího Hubače Adieu, Mozart, který se natáčel na Bertramce. Určitě by to oživilo expozici. Chtěla bych také přilákat víc lidí na koncerty – máme kvalitní program a dobré hudebníky, což ale ví málokdo.