Do Tibetu

Divadlo Buchty a loutky slaví patnáct let existence, což je na fungování stálého souboru neobvykle dlouhá doba. Nejen že spolu tvůrci vydrželi tak dlouho, nejen že se dostali do povědomí široké i odborné veřejnosti (přestože se hlásí k tak okrajové formě, jakou je dnes loutkové divadlo), ale dokonce se s tím nespokojili a soudě podle poslední inscenace Tibet se zdá, že se zase vydávají trochu jiným směrem, než jsme si u nich za ta léta zvykli. V čem si tedy můžeme z úspěšného divadla vzít příklad?

Cestou z Chebu

Buchty a loutky se prosadily jasně vyhraně­ným stylem, který ovšem krystalizoval po­měrně dlouho – plně se rozvinul po pěti letech společného fungování v inscenaci Příběh???člověka. Skutečné počátky sahají až do roku 1991, kdy skupina vrstevníků a absolventů DAMU založila nové loutkové divadlo v Chebu. Ze současných členů to byli Marek Bečka, Vít a Zuzana Bruknerovi a Radek Beran. Divadlo se tedy řadilo k prvním nezávislým souborům, které vznikly po revoluci, a ve­dle spolku Kašpar patří mezi poslední dosud
aktivní.

O dva a půl roku později, po úspěšné inscenaci Tajemný cizinec, zamířili do Prahy, kde našli základnu nejprve v klubu Mlejn ve Stodůlkách a od roku 2000 ve Studiu Švandova divadla. To už soubor fungoval v dnešní šestičlenné podobě, vedle výše zmíněných se v Praze přidali Tomáš Procházka a Kristina Maděričová.

Parodie jako základ řízeného chaosu

Kultovní inscenace Příběh???člověka, jež se udržela na repertoáru deset let (k její slavnostní derniéře došlo u příležitosti letošního jubilea), vznikla jako parodie sovětského budovatelského románu o hrdinském letci Meresjevovi. Právě parodie se od té doby stala pro tvorbu Buchet a loutek nejtypičtější formou. Příběh, daný předlohou, se stává pevnou osou, jež umožňuje ne­ustálé odbočky, komentáře a uplatnění řady drobných výtvarných „fíglů“. Řízený chaos na scéně a kupení nejrůznějších předmětů jsou projevem záliby v kutilství a hračičkářství. Krátké výstupy, prudké střihy a neustálý ironizující odstup charakterizují způsob, jakým tvůrci využívají možností loutkového divadla.

Přitom právě vztah Buchet a loutek k nejtradičnějším postupům je výjimečný feno­­mén. Každý prvek typický pro lidové loutkáře z 18. a 19. století vzali v potaz a přizpůsobili svým potřebám: místo adaptací klasických činoherních i jiných látek (viz Faust, nejslavnější kus lidových loutkářů), tedy bezuzdné parodie. Tradiční loutkové kukátkové divadélko se mění v ledabyle vyrobenou papundeklovou krabici nebo je zdobí nápis Buchty a loutky sobě. Z barokních mario­net na drátu a nitích se zase stávají miniatury se zpřetrhanými provázky, se kterými se dá nanejvýš hopsat a třást. A vůbec nejkřiklavější je rozdíl oproti tradiční expresivní hlasové stylizaci: hru loutek doprovázejí herci zcela civilním, nezúčastněným hlasem. Buchty a loutky tedy zajímavým způsobem spojují postmodernu (citace jiných uměleckých děl, směsice různých estetických proudů, klasická marioneta vedle nejnovějších technologií) a starou lidovou tradici.

Na nové cestě

Takto Buchty a loutky známe. Nejnovější projekt Tibet aneb Tajemství červené krabičky se ale najednou od předešlých nápadně liší. Sice opět vychází z literární předlohy (tedy stejno­jmenné knihy Petra Síse), ale v tomto případě o parodii nemůže být řeč. Kniha pojednává o československém filmaři (Sísovu otci), který byl v padesátých letech vyslán do Číny, aby se účastnil stavby dálnice přes okupovaný Tibet, nakonec se ale ocitl uprostřed hor a prožil nejdobrodružnější období svého života.

Tento příběh Buchty a loutky vyprávějí po svém, ale s naprostou vážností. Hlavní část představení se odehrává na rituálním kulatém stole, nad kterým se tyčí obří zrcadlo (scénograf Robert Smolík). Diváci pozorují herce přeskupující různé objekty na stole, ale výsledek jejich činnosti sledují až v zrcadlovém odrazu. Navíc představení doprovází jemná atmosférická hudba Tomáše Procházky. Takovéto sugestivní postupy mají daleko k dřívějšímu regulovanému zmatku, v němž mělo přednost vše směšné a rafinovaně neobratné.

To, že Buchty a loutky skutečně procházejí zásadním momentem, prozrazuje i řada derniér, jež byla hlavní náplní narozeninových oslav. Jestliže tedy soubor může být inspirativní, pak zejména svou schopností sebeprovokace, jež mu nedovoluje „usnout na vavřínech“. V této souvislosti je ale podstatná jiná, možná nejcennější kvalita souboru: etický náboj.

V šestičlenném společenství panuje naprostá demokracie. Všechna důležitá rozhodnutí se dějí po společné poradě, díky čemuž funguje průběžná sebereflexe uměleckého směřování i praktického fungování. V režii jednotlivých projektů se střídají všichni členové skupiny, kteří o to mají zájem (zejména Beran, Brukner, Bečka). A hlavně – jednotlivé osobnosti přes všechny rozdíly spojuje společný pohled na svět.

Odkazy k tradiční formě divadla, používání starých odhozených předmětů jakožto rekvizit – to je odpověď na monumentální konzumní styl většinové společnosti, na všeobecnou tendenci k podléhání módním trendům. Vyhraněný postoj ke světu se projevuje i v nezvykle intimním vztahu k divákům. Před každým představením se herci pohybují v publiku, povídají si, vtipkují. Nebojí se okomentovat například poloprázdné hlediště či nedostatky technického zázemí. Čaj, podávaný v malinkatých šálcích, případně zákusky na stejně malých talířcích patří k dobré tradici Buchet a loutek (to je ostatně v souladu s názvem skupiny – i ten je parafrází „klasiky“, tedy slavného amerického Bread and Puppet Theater, které po každém představení kdekoliv na světě podává domácí černý chléb s ostrou česnekovou pomazánkou).

S tím souvisí i odpor k falešnému divadelnímu pozlátku a bezúčelnému patosu. Buchty a loutky se ve svých inscenacích tvrdošíjně vyhýbají dramatickým, emocionálně vypjatým momentům. Tam, kde by děj logicky vyústil ve střet postav, dochází většinou ke zvratu a loutkoví hrdinové si v klidu navzájem vysvětlí, o co komu jde. Nejdynamičtější výstupy vznikají naopak v naprosto nesmysl­ném kontextu, jako když dostane boxer Rocky výprask od své šatní skřínky (zatímco v závěru představení se zastaví uprostřed zápasu a popovídá si s mistrem světa). Soubor rozvíjí svérázný druh antiherectví a antidramatu. Snaží se o vytvoření společného prostoru herců a publika, o vznik komunity lidí, kteří si navzájem rozumějí. Jako by bylo svým způsobem lhostejné, kdo z nich je aktivní na jevišti a kdo sedí v hledišti.

Možná, že to všechno by nestačilo k tomu, aby po patnácti letech divadlo neztratilo dech. Naštěstí jsou Buchty a loutky přes veškerou familiárnost a „etiku skromnosti“ ambiciózní, a to jako celek i jako individuality. Pokud jde o jednotlivce, každý z nich funguje svým vlastním způsobem i mimo soubor, ať už jako pedagog DAMU, herec v jiném divadle či třeba skladatel scénické hudby. Buchty a loutky slaví patnáct let samoty je název letošních oslav: údajně není myšlený jako konfrontace vůči jiným souborům, ale jako pojmenování stavu, ve kterém funguje každý člen samostatně – a celý soubor je spolkem samotářů.

Z někdejších absolventů vysoké školy se za ta léta stali téměř čtyřicátníci. Jestliže se od lehkomyslných komedií obrátí k filosofičtějším tématům, je to jenom dobře. Patnáct let společného fungování může vzbuzovat nejen radost, ale i tvůrčí pochybnosti. Takhle je naděje, že se z originálního stylu nestane vyprázdněná „metoda“. Že nás Buchty a loutky ani po tolika letech nepřestanou překvapovat. A že zůstanou významnými hybateli českého loutkového divadla.

Autor je režisér.