V článku Čekání na alternativu (A2 č. 25/2007) se autor pokusil nastínit určitou krizi, jež v posledních letech postihla české divadlo. Po několika nedávných specifických zkušenostech se k tématu vrací ještě jednou, inspirován zahraniční debatou kritiků.
Významný podnět k analýze českého divadla pro mě paradoxně znamenalo setkání mladých evropských divadelních kritiků v srbském Novém Sadu. Konalo se pod záštitou mezinárodní asociace kritiků (AICT) u příležitosti festivalu Sterijino Pozorje, což je oficiální přehlídka toho nejlepšího z místní divadelní produkce, především srbské, částečně i z dalších zemí bývalé Jugoslávie. Uvedená představení odhalovala slabou úroveň tamního divadla. Vedení festivalu sice dbalo o to, aby ve výběru dominovala společensky angažovaná témata a netradiční scénická řešení, ale snad právě proto vyšlo najevo chatrné myšlenkové východisko většiny inscenací.
Obzvláště inspirativní pak byly každodenní semináře, na nichž se rozebírali předchozí zážitky. Naše frankofonní skupina, vedená kritikem Jean-Pierre Hanem, se názorově rozdělila na dvě části: jednu tvořili francouzští seminaristé, druhou lidé z bývalého východního bloku. Všichni reprezentanti post-komunistických zemí, ať už šlo o Čecha, Polku, Rumuna, Srbku či Bulharku, například kategoricky odmítli adaptaci Dostojevského Strýcova snu (Srbské národního divadlo v Novém Sadu). Připomínala totiž přístup k tvorbě obvyklý i v našich zemích: bezzubá interpretace klasického autora, popisné herectví založené na psychologických klišé, stokrát ověřené špílce vyvolávající smích diváků – to všechno s cílem splnit stereotypní očekávání konzervativního publika.
Naopak velmi shovívavě jsme hleděli na každý náznak neobvyklého přístupu. Ne tak naši francouzští (přesněji pařížští) kolegové; pro ně byl formální experiment samozřejmou premisou a jeho smysl hledali ve vznikajících významech, souvislostech a postřezích o dnešním světě. Důraz Francouzů na intelektuální podhoubí divadla je podle mé zkušenosti leckdy vykoupen až přemrštěnou péčí o slovo a nedostatkem smyslu pro humor. Nicméně lpění na myšlenkové přesnosti, které je odlišovalo od nás ostatních, nutně vyvolávalo otázku, zda jsme my „z východu“ jiní, nebo docela prostě pozadu.
Současná srbská tvorba prezentovaná v rámci festivalu byla brilantní ukázkou divadla, v němž je zmizelý kritický duch nahrazen shlukem myšlenkových klišé. V pozadí bylo tušit sebelítost a nářek nad osudem nešťastného Srbska – tyto pocity jsou pochopitelné, brání však pronikavému nahlížení skutečnosti.
Jarmark z Bondyho
Jsme na tom však u nás v Česku o tolik lépe? Shodou okolností jsem brzy po návratu ze Srbska shlédl ambiciózní projekt Bouda Bondy činohry Národního divadla. Právě zde byl promarněn pokus o propojení formálního experimentu s intelektuálním zázemím. Ačkoliv se jedná pouze o jeden konkrétní případ, může pomoci postihnout problém obecného rázu .
Projekt Bouda se již stal tradiční pražskou událostí na konci sezóny. Provizorní divadelní scéna, na několik týdnů postavená obvykle po boku historické budovy Národního divadla, hostí vždy inscenace současných textů. Takových, jaké by asi tradičnímu obecenstvu „zlaté kapličky“ příliš nevoněly. Zpracování textů je většinou svěřeno mladým, ještě ne plně etablovaným divadelníkům. Součástí zadání je nezvykle krátký čas zkoušení a zejména nestandardní prostorové řešení, určené proporcemi a charakterem samotné Boudy.
Z uplynulých ročníků je možné vystopovat dramaturgický vývoj od abstraktnějších témat k čím dál zřetelnějším odkazům na naši současnou českou společenskou realitu.
V tom smyslu byl letošní výběr z díla nedávno zemřelého Egona Bondyho dosavadním vrcholem. Pokud mínilo vedení činohry ND najít látku, jež by nutkavě vyžadovala společensky rozhodný postoj inscenátorů, nemohlo mířit lépe. Bondyho osobnost v sobě obsahovala dobře známý rozpor: tento bohém, rebel a guru protikomunisticky smýšlející mládeže byl po revoluci odhalen jako špicl tajné policie. Má být autor, jenž z morálního hlediska zásadním způsobem selhal, vůbec inscenován? Lze věřit jeho slovům? Chceme je poslouchat? Letošní Bouda, ve které se navzájem přehlušovalo několik simultánně probíhajících akcí, se pod palbou těchto skrytých otázek mohla stát originálním myšlenkovým jarmarkem.
Umění vyhýbavosti
Inscenovat zvolené tři hříčky (zůstanu jenom u nich, součástí programu byla i více či méně inscenovaná recitace nedramatických textů) nemohlo být snadné. Tvoří je fiktivní exkurz do mučírny politických vězňů, fantaskní teze o světě po atomové válce a krajně ironická burleska s pornografickým obsahem. Autor nešetří bizarními obrazy a hlavně pádnými slovy, jež trčí jako ostré hroty – ať už se jedná o pompézní slogany („celý vesmír musí být zničen“) nebo o vulgarity, za něž by se nestyděl žádný dnešní coolness dramatik.
Tři tvůrčí týmy, jež se ujaly inscenování těchto dramatických črt, představily tři možné způsoby, jak se konfrontaci s Bondyho slovy, tématy a tedy i s celou jeho osobností vyhnout. Soubor Buchty a loutky, zvyklý na zcela odlišný tvůrčí proces, než je interpretace daného textu, rozředil fragmenty pornografického Prvního večera s maminkou v proudu asociací a výtvarných metafor. Apokalyptická hříčka Jednou v noci vedla režisérku Viktorii Čermákovou k stylizovanému obrazu jakýchsi polomrtvých kreatur; proti tomu by nebylo třeba nic namítat, kdyby se z podivného obludária zcela nevytratil obsah slov. Snad nejhůře dopadla Návštěva expertů, odehrávající se v mučitelské laboratoři (režie Daniel Špinar), podle autora hratelná buď smrtelně vážně, nebo jako crazy komedie. Diváci byli vpuštěni přímo mezi herce, které nezvyklá situace vedla k tomu, že cynický výčet nejbrutálnějších metod výslechu rozmělnili nepatřičnými improvizacemi. Bylo krajně nepříjemné sledovat herce z tak prestižního souboru, jakým je činohra Národního divadla, jak se z rozpaků uchylují k šaškovské rozbředlosti.
To, co mi připadá na celé věci podstatné, není jeden „zpackaný“ projekt. Je docela možné, že zásadní chyba byla už v samotném zadání, předpokládajícím rychlé vypořádání se s obtížnou látkou. Za alarmující považuji naprosté opominutí společenského kontextu divadla; fakt, že na půdě Národního divadla je možné takto zacházet s podobně obsažnými slovy, tématy a příběhy. Tato intelektuální prázdnota mi potvrdila obavu, jež ve mě zůstala po srbském setkání: my, čeští divadelníci, nejsme jenom jiní (než úspěšnější Němci, Britové, Francouzi či Poláci). Jsme hlavně pozadu.
Autor je režisér.