Před časem mi utkvěl v paměti komentář z instruktážního filmu Wehrmachtu, jehož ukázku použili tvůrci jednoho televizního dokumentu o nacistické zbrojní výrobě. Přesvědčivý hlas v něm říká, že musíme (my Němci) rychle dokončit výzkum nových bojových plynů, neboť neučiníme-li tak, předběhnou nás naši nepřátelé… Kde že jsem to nedávno podobnou argumentaci slyšel?
Je známou ironií dějin, že vítězové velkých střetů zpravidla přebírají nejsilnější zbraně poražených. Jednou setřesené morální instinkty se znovu nastolují jen těžko. Ano, jaderná puma je nepředstavitelně brutální zbraň, a ať bude její plášť sebepečlivěji vyleštěn, otisky nacistických pařátů z ní nezmizí. Jenže jaderná puma se hodí. Proč? Přece abychom ji tentokrát použili na straně Dobra! Dovedete si představit ty nadějné vyhlídky lidstva, až bude demokracie vybavena tak drtivou mocí, že jí naprosto nebude možné odporovat? Bylo by přece pošetilé vzdát se nacistických vynálezů jen z obavy, že na nás ulpí stigma jejich původu. Nedejme se zviklat ve svém odhodlání, věřme v oprávněnost svého záměru a čistotu svého cíle!
Spojené státy americké vyšly z druhé světové války jako tento tragický typ vítěze. Těžko říct, zda si Dwight David Eisenhower, někdejší vrchní velitel amerických vojsk a v letech 1953–1961 prezident USA, byl vědom hlubší podstaty jevu, který ve známém varovném projevu nazval „vojensko-průmyslovým komplexem“. Lobbování zbrojařů za intervencionistickou zahraniční politiku, na níž vydělávají, je však jen špičkou ledovce. Bude adekvátnější chápat dotyčný výraz přeneseně, ve smyslu „mít komplex z něčeho“.
Oč jde, nám ukazují nekonečné série televizních dokumentů. Spojení určitých jevů s ikonami dávno a jednoznačně odsouzeného Zla umožňuje těmito jevy rituálně opovrhovat a tak se uklidňovat, že se Zlem nemáme nic společného. Obrazovka ukazuje jakési výjevy, aby jimi současně cosi zakrývala. Spíš než zrcadlem, které po způsobu známé pohádkové rekvizity odhaluje pravdu, je plátnem, na němž se odehrává stínohra. Kdo se skrývá za tím plátnem a co znamenají promítané stíny?
Rumsfeld-Bushova doktrína
Americkou zahraničněpolitickou doktrínu lze kromě jejích praktických výsledků sledovat především ve dvou oficiálních dokumentech. První vydává Bílý dům pod názvem Strategie národní bezpečnosti (SNB), druhá, Strategie národní obrany (SNO), je zodpovědností Pentagonu. Nejnovější verze prvního dokumentu pochází z letošního jara, druhý je o rok starší. To, co dokumenty společně stanovují, lze podle jmen jejich garantů nazvat Rumsfeld-Bushovou doktrínou.
SNB má spíše proklamativní charakter. Z konkrétních tezí lze vyzdvihnout dvě: hned první větu dokumentu, která říká, že „Amerika je ve válce“, a pak klíčový princip celého textu, podle něhož je základním předpokladem bezpečnosti USA rozrůstání (Amerikou vedeného) demokratického tábora. „Protože svobodné národy směřují k míru, rozvoj svobody učiní Ameriku bezpečnější.“
Myslím si, že rozhodující je první citovaná teze, protože tvoří rámec celé doktríny. Dává bezděky vzpomenout na definici suveréna, kterou podal ultrapravicový filosof a oficiální (záhy se ovšem znelíbivší) ideolog NSDAP Carl Schmitt: Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu. Tehdy se stát projevuje ve své holé podstatě: jako monopolní moc nad životem a smrtí. Válka je jistě nejtypičtějším příkladem takového stavu, a je-li tou válkou „válka proti teroru“, jež nemá jasná kritéria svého ukončení, pak Bushova doktrína implicitně zavádí permanentní výjimečný stav. Co to v praxi může znamenat, na to pomáhá dát odpověď druhý jmenovaný dokument.
SNO je kratší, ale zajímavější, neboť přímočařejší. Za strategický cíl národní obrany vyhlašuje „globální svobodu jednání Spojených států“, které si i za pomoci „totální síly“ musí zabezpečit „trvalý přístup ke klíčovým regionům“, protože „nemohou ovlivnit to, nač nemohou dosáhnout“. Což si žádá schopnost operačně využívat „globálních veřejných statků“ (global commons), tedy mezinárodních vod, vzdušného prostoru, kyberprostoru a vesmíru (outer space). Vzhledem k tomu, že protivníci, kteří by Američanům chtěli „odpírat přístup“, mohou zaútočit všude a kdykoliv, je třeba vytvořit „sílu soustředěnou do sítí“ (network-centric force), která bude schopna flexibilně a rozhodně udeřit na kterémkoliv místě zeměkoule, uštědřit nepříteli „bleskovou porážku“ (swift defeat) a znovu se stáhnout, aby mohla být vyslána jinam. Počítá se však i s dlouhodobější politikou „zásadních změn v krizových regionech“, jejíž součástí mají být podle potřeby „změna režimu, obrana nebo restaurace“.
Nápomocna nám tu může být další Schmittova úvaha – jeho teorie partyzána. Partyzán je „nepravidelný“ (standardním pravidlům nepodléhající) a vysoce mobilní bojovník, který je však politicky zavázán určité kauze (je to doslova straník), a navíc se vyznačuje „telurickým charakterem“ – má pouto k zemi, půdě, lokalitě. Schmitt stavěl partyzána do role posledního odpůrce poválečného velmocenského pořádku a heroizoval v té souvislosti takové figury jako Vietkong; dnes nás nejspíš napadne al-Kájda. Nenabývá však Rumsfeldova „obranná“ strategie podobných rysů? Nepropojuje regulérní armádu s unikavou logikou partyzánství, a to včetně její teluričnosti, zde přítomné jako obrana bezprecedentně napadané (chtělo by se říct: znesvěcené) americké půdy? Nevzniká zde naprosto nová a dosud nevídaná „total force“?
Nechci čtenáři levně sugerovat, že to, čemu říkám Rumsfeld-Bushova doktrína, je dokladem vyslovené nacizace americké zahraniční politiky. Na druhé straně si myslím, že prvky nacismu, které zde nacházíme, nejsou nahodilé a že jejich význam překračuje povrchní analogii, jež nás napadne, když si třeba za výraz „globální svoboda jednání v přístupu ke klíčovým regionům“ dosadíme „boj za životní prostor (Lebensraum)“ nebo „bleskovou porážku“ ztotožníme s příslovečným „Blitzkriegem“ (Rumsfeldovou inspirací tu však zřejmě nebude nacistické Německo, ale dnešní Izrael).
Identifikace Dobra a Zla jako kompas zahraniční politiky
Rumsfeld-Bushova doktrína obsahuje vedle výše uvedeného stavu permanentní výjimečnosti dva významné rysy nacistického vnímání politiky. Tím prvním je víra v jednoznačnou identifikaci Dobra a Zla, a to geopoliticky, civilizačně-kulturně a sociobiologicky. Tomu poslednímu požadavku sloužila v nacistické politice vědecky propracovaná rasová teorie. V současné politice USA samozřejmě nenajdeme nic podobného, některé prvky „války proti teroru“ by nás však rozhodně neměly nechávat klidnými. Typickým rysem nacistického zacházení s nositeli Zla bylo jejich naprosté vyloučení z polis, tedy zbavení občanských práv; podobnost s „právním vakuem“ zálivu Guantánamo je nasnadě (prozíravě sestavený systém americké dělby moci zde naštěstí položil značné překážky); a kdo je v moderním státě bez občanských práv, ten sotva může uplatňovat práva lidská. Není proto bez souvislosti, slyšíme-li čas od času tvrzení, že „s teroristy nelze jednat“, je nutné zkrátka je vyhladit. „Terorismus“ je přitom pojem nesmírně vágní a vejde se pod něj i to, co by jindy bylo možné považovat za „národně osvobozovací boj“. Při neexistenci jednoznačných kritérií se na mysl dere slavný výrok někdejšího populárního vídeňského starosty Luegera: „Kdo je Žid, určuji já!“ Toto prolnutí striktní a nesmlouvavé distinkce s naprostou libovůlí je samo o sobě příznačné.
Bez povšimnutí nemůžeme nechat ani civilizačně-kulturní nárok amerických hegemonů na historickou výlučnost. V Bushově doktríně se jasně stanovuje přímá souvislost mezi bezpečností USA a podporou (nebo rovnou šířením) „svobody a demokracie“ jako americké formy života. Při této příležitosti je dobré poznamenat, že my Evropané hodnotíme americkou zahraniční politiku zcela neadekvátně, když předpokládáme rozpor mezi politickým idealismem až mesiášského rázu a cynickým hájením „národního zájmu“.
V americkém – nebo minimálně neokonzervativním – vnímání takovýto rozpor neexistuje. Ostatně už v kalvinistickém náboženství, které mělo na vytváření americké identity značný vliv, je spojení mezi Boží vyvoleností a materiálním úspěchem poměrně těsné: jsi-li v jádru dobrý člověk, není nic špatného na tom, že jsi za své ctnosti odměněn hmotným bohatstvím.
„Kmotr“ neokonzervativců Irving Kristol vystihl celou souvislost dokonale: zahraniční politika by se měla odehrávat na bázi patriotismu a národního zájmu. Spojené státy – podobně jako Sovětský svaz – jsou však nejen velkým, ale také ideologicky založeným národem, který tak pro své osobní zájmy musí hájit demokracii a porážet nepřátele demokracie všude po světě. „To je důvod, proč bylo v našem národním zájmu připojit se k obraně Francie a Británie během druhé světové války,“ píše Kristol v Neokonzervativním přesvědčení. „To je důvod, proč považujeme za nutné bránit dnes Izrael, když je ohroženo jeho přežití. Žádného komplikovaného kalkulování není ohledně národních zájmů zapotřebí.“
Proto může George W. Bush tvrdit, že jeho zahraničněpolitická doktrína je idealistická („idealistická v cílech, realistická v prostředcích“), aniž by to kolidovalo se zjevným sobectvím této politiky. To platí i o přístupu k mezinárodním institucím typu OSN, o nichž neokonzervativní ideologie říká, že vedou ke světové vládě a nakonec i světové tyranii. Pokud je podstatou amerického národního zájmu obrana svobody a demokracie, pak spolupráce na mezinárodních institucích, jež si nevyhnutelně žádá četné kompromisy, by mohla znamenat ohrožení těchto hodnot kvůli ústupkům těm, kdo hájí jiné nebo jinak pojaté hodnoty – to samozřejmě nelze připustit, a tak se dostáváme k idealisticky motivované sabotáži mezinárodního práva.
Spojené státy sice v poslední době, zdá se, svou unilateralistickou rétoriku zmírňují a i Rumsfeldova doktrína je plná výzev ke spolupráci. Je ale zjevné, že takto „multilaterálně“ hodlají USA jednat pouze tehdy, když budou „přátelé“ respektovat jejich cíle; základem i nadále zůstává děsivá politika „koalice ochotných“. Ta je ve své podstatě hrubě voluntaristická: hegemon se nehodlá vázat jasnými pravidly, a pokud s ním jeho partneři nechtějí spolupracovat dle jeho představ, je odhodlán je „vyměnit“ za spolehlivější spojence.
Demokracie jako vlajka
Díky intelektuální ikoně neokonzervativců, ultrakonzervativnímu filosofovi Leo Straussovi, jsou pro ně oblíbenou četbou, pomáhající pochopit jejich názory na zahraniční politiku, Thúkydidovy Dějiny peloponéské války. Ty popisují zápas mezi „demokratickými“ Aténami a „totalitní“ Spartou, a to z pohledu první jmenované strany (tedy té správné, té naší). Známou pasáží je Periklova pohřební řeč, kdy jeden z nejslavnějších představitelů aténské demokracie hovoří nad hroby padlých o skvělosti životní formy, za kterou se obětovali. Proslov je oslavou demokracie, v některých bodech docela moderní. Najdeme tu však i prvky zarážející a varovné. Periklés si klade otázku, co stojí za vojenskými úspěchy aténské koalice, a dochází k závěru, že jsou to především ctnosti vyplývající z výlučného aténského způsobu života; občané-bojovníci tak vynikají mimořádnou statečností a pevností charakteru. Tato myšlenka se v závěru proslovu nenápadně mění v ospravedlnění aténské imperiální expanze: „náš dobrodružný duch si vynutil vstup do všech moří a na každou pevninu; a všude jsme po sobě zanechali trvalé připomínky dobra činěného našim přátelům nebo utrpení způsobeného nepřátelům“. Jako by se tu implicitně sugerovalo: protože jsme svobodní a demokraté, jsme lepší než všichni ostatní a máme právo podřizovat je naší vládě.
Opět tu máme pozoruhodnou podobnost s myšlenkami Carla Schmitta, který za podstatu politického života hodného toho jména považoval jednoznačné vymezení pozic na bázi přítel-nepřítel (my-oni) a následné osvědčení zdatnosti obce v odvážném střetu. Boj, v němž se v podobě statečnosti a neústupnosti musí projevit skutečné občanské ctnosti, je opravdovým zdrojem politiky, ne pouze jejím „pokračováním jinými prostředky“.
Rumsfeld-Bushova doktrína se ovšem opírá o značně upadlou podobu oné základní duality; jako by podivně slučovala to, co Schmitt adoroval, s tím, co odsuzoval – totiž vytrácení se opravdových nepřátel (které, chtě nechtě, musíme respektovat) ve prospěch „darebáků“ (rogues), či diplomatičtěji „odpůrců“ (adversaries); takto označujeme ne ty, kdo jsou nám rovnocennou protistranou v boji, ale ty, kdo neposlouchají námi nárokovanou autoritu a proti komu vedeme spíš „policejní akce“ než otevřené války.
U takovéhoto vnímání je na místě silná pochybnost o demokratičnosti cílů, které jsou sledovány. Existují totiž dvě cesty, jak se hlásit ke svobodě a demokracii. Ta první implikuje etický závazek, jímž na sebe bereme jistá principiální omezení ve vlastním jednání, především pravidlo o dělbě moci (na mnoha rovinách, nejen striktně politické). Druhá cesta chápe svobodu a demokracii jako politický mandát, který nás na základě skvělosti uvedených hodnot opravňuje k expanzivní politice; demokracie přestává být souborem brzd a protivah, a naopak se mění ve vlajku, která, řečeno eufemisticky, ospravedlňuje i nestandardní způsoby boje; dobrovolná omezení byla by přece znakem slabosti...
Myšlení lidí jako Donald Rumsfeld se podle mého názoru čím dál tím víc ubírá druhou cestou. Když někdo vykládá své mocné mezinárodní postavení jako zaslouženou odměnu za ctnosti „našeho způsobu života“, je tu jistá naděje, že oněm skvělým ctnostem dokáže svoji moc podřizovat a nahlížet ji kriticky. Jak ale odlišit tento postoj od toho, kdy tvrzení o skvělosti vlastní civilizace vede k požadování odpovídajícího mezinárodního postavení – tedy globální hegemonie? Domnívám se, že zkušenosti, z nichž vyrostla americká liberální kultura, mají na takovou otázku jedinou odpověď: morální záruky neexistují, neboť člověk má ze své podstaty (zde lze znovu poukázat na vliv kalvinistického náboženství) sklon zneužívat moc; funkční záruky mohou být pouze institucionální, v podobě účinné dělby moci. Diktátora nedefinují pochybné morální kvality, ale to, že v realizaci svých úmyslů nenaráží na podstatný odpor.
Rétorika Dobra a Zla a orientování zahraniční politiky na bázi přátelství-nepřátelství (ve voluntarističtější, méně zavazující formě partner-odpůrce) je zárukou pravého opaku toho, co slibuje. Její nacistické prvky se projevují ve snaze o jednoznačnou geopolitickou identifikaci „osy Zla“, jež je kulturně zdůvodněná nadřazeností „civilizace svobody“ nad jiné a obsahuje náznaky stigmatizace odpůrců. Je ilustrativní číst tuto rétoriku v kontextu známé Huntingtonovy teze o „střetu civilizací“, kterou můžeme domyslet takto: nevyhnutelná (vědecky zákonitá!) válka mezi civilizacemi bude mít, jako každý boj, vítěze – totiž toho, jehož civilizační výlučnost a zdatnost se projevuje převahou na globálním kolbišti. Mimochodem, volným německým překladem termínu clash of civilizations by mohl být výraz Kulturkampf.
Víra v sílu síly
Druhým podstatným bodem nacistické politiky, na nějž především Rumsfeldův dokument o strategii národní obrany navazuje velmi těsně, je víra v sílu síly. Nejenže jsme schopni jasně identifikovat Dobro a Zlo; navíc disponujeme takovou silou, že Zlo můžeme rozhodným zásahem zničit a systematicky si nad jeho nositeli udržovat převahu. „Globální dosah“ amerických ozbrojených sil a požadavek „rozhodného vítězství“ a „bleskové porážky“ nepřítele nejsou prosty kvazinacistické estetiky, oslavující drtivou vojenskou moc.
Tady se vracíme k metafoře vojensko-průmyslového komplexu jako souboru chorobných reakcí. Všudypřítomnost analogií s nacismem, kterou lze najít i v rétorice dnešní „války proti teroru“ (bojujeme proti „novému Hitlerovi“ a „islámskému fašismu“), je podle mého názoru projevem nepřiznaného obdivu k nacismu, který je v západní „huntingtonovské“ mentalitě nesmírně silný. Hitlerovský kult síly, který rituálně odsuzujeme v nekonečných televizních dokumentech nebo vystoupeních amerického prezidenta, nás ve skutečnosti fascinuje. O „hitlerizaci“ islámského fundamentalismu, proti kterému vedeme neokoloniální války, hovoříme tak spektakulárně především proto, že ničím bychom nechtěli být tolik jako nacistickým vůdcem, který může všechno a má k tomu prostředky.
Nejnebezpečnějším prvkem, který spojuje Rumsfeld-Bushovu doktrínu se světem Hitlerovým a Goebbelsovým, je přesvědčení, že moc, kterou disponují, nemá mezi smrtelníky rovnocennou konkurenci. Výsledkem takové iluze může být jen sebevražedné stupňování prostředků této moci, jež znamená dostávat se více a více do jejího vleku. Na konci je jen slepá bez-moc.
Bezpečnost, jež je hlavním předmětem v úvodu citovaných dokumentů, není dosažitelná ve světě, kde rozbití mezinárodního práva otevřelo cestu ne jeho rekonstrukci, nýbrž nekontrolovatelné moci světového suveréna: Írán prý nemá nárok na jaderný program, zatímco Indie jej dostává mimo jakoukoliv mezinárodní dohodu; Saddáma svrhneme za strašnou cenu a soudíme ho k smrti, s jinými diktátory však můžeme nadále spolupracovat; tálibánský fundamentalismus je barbarství, ten saúdskoarabský je projevem jiné kultury, již je nutno moudře tolerovat. Kdo je Žid, určuji já!
My, stále ještě neprobuzení Evropané, nemáme v této situaci jinou volbu než onen dokola omílaný multilaterální svět, v němž platí alespoň nějaká pravidla. Takový svět je lepší ne proto, že by byl morálnější, ale proto, že jednám-li multilaterálně, musím pro každé své rozhodnutí obtížně hledat cestu kompromisní zájmům druhých; možná tak slevím ze skutečně hodnotných ideálů, tato cena je však odpovídající. Náklady na nekompromisní jednání unilaterální světové velmoci jsou v poměru k výsledkům nesrovnatelně vyšší: vytvářejí svět, v němž nejistota ohledně libovolných rozhodnutí suveréna a neexistence dělby moci vede k prohlubování jevu, jemuž říkáme asymetrie moci. Jeho rysem je nové a nové vznikání míst a enkláv, jež se vymykají jakékoliv dohodě a regulaci, neboť je neumíme reprezentovat. Jsou to nebezpečí, která dostávají jméno teprve poté, co udeřila, a lze jim bránit jen za tu cenu, že nechtěně stvoříme další taková místa. Čím komplexnější je bezpečnostní síť, tím více je spojů, kde lze udeřit s globálním účinkem a tím větší je efekt hrůzy způsobený nalezením slabého místa.
Americká zahraničněpolitická doktrína není jen egoistická, jak se jí často vyčítá (krátkozrace, protože takovou výtku lze adresovat všem). Je solipsistická: žije ve svém uzavřeném světě, kde přiznává existenci pouze tomu, co subjektivně vnímá; a chce nás do toho světa všechny zavřít. S egoismem lze počítat a lze mu čelit; jako předmět reflexe vede k pochybnostem a smyslu pro realitu. Ze solipsismu však vede cesta ven pouze přes katastrofy.
Autor je filosof.
Věnováno prof. Erazimu Kohákovi za prostředkování jiné Ameriky.
V době přípravy tohoto textu do tisku probíhaly v USA volby do Kongresu, které potvrdily očekávaný vzestup demokratů. Lze tedy tvrdit, že „Rumsfeld-Bushova” doktrína propadla ve voličském testu. Je tu jistá naděje, že můj esej se stane jen jedním ze smutných ohlédnutí za tragickou kapitolou soudobých západních dějin.