Na jedné (děravé) lodi

Hlavní myšlenkou knihy Pavla Barši je překonat – ne však jednoduše zrušit – protiklad mezi realistickým a idealistickým pohledem na politickou praxi, zejména pak na mezinárodní vztahy, přičemž si vypomáhá rozlišením dvou rovin odvěkého sporu. Na první rovině se protiklad projevuje jako napětí mezi paradigmatem rozumu a paradigmatem síly; zatímco první je spojeno s univerzalistickým přesvědčením o všemi lidmi sdílené schopnosti poznávat svět a dorozumět se na jeho výkladu, jakož i na racionální kalkulaci toho, co bude dobré pro všechny, druhé paradigma je partikularistické a jeho stoupenci „nevěří v existenci společného standardu, který by mohl překlenout propasti mezi lidmi a jejich skupinami“.

Pavla Baršu známe jako levicového liberála (na druhé slovo bych položil důraz), takže lze očekávat snahu obhájit stanovisko rozumu, odkazující k onomu „společnému standardu“. Jenže Barša si je vědom námitek proti idealistickému univerzalismu, resp. jeho určitému chápání – takovému, které předpokládá ahistorickou, neměnnou podstatu člověka, díky níž jsou jednotlivé lidské kultury „objektivně“ hodnotitelné podle toho, jak moc se přibližují kosmopolitní vizi.

Aby se vyhnul dogmatické a imperialistické podobě osvícenského ideálu, vychází Barša realistům vstříc na druhé rovině sporu, kde se protiklad rozumu a síly převádí na protiklad teorie a praxe. Realismus přijímá „tezi o prvotnosti praxe před teorií a odmítá jako idealistické všechny koncepce, které obracejí tento primát a chtějí řídit časnou a ,pozemskou’ politiku věčnými a ,nebeskými‘ principy“. Takové nebezpečí (jež pokouší každého, kdo věří v rovnost všech lidí) označuje Barša slovem intelektualismus a varování před ním spojuje i s konzervativně laděnou kritikou intelektuálského pohledu na svět. Řešením není odvržení kosmopolitního ideálu se vším všudy, ale jeho zanoření do praxe, beroucí v úvahu reálné zkušenosti se vztahy mezi skupinami i jednotlivci.

Potud je kniha zajímavá. Způsob, jakým se Barša snaží zachránit liberální naději proti cynismu i vzdušným zámkům, ukazuje schůdný kompromis, ale ne za každou cenu, a myslím si, že i čtenář, který nesdílí autorovu politickou orientaci, si řekne, že jde o rozumný návrh, s jehož původcem by se přinejmenším dalo mluvit. Což je dobrý výsledek.

Příliš intelektualistická kritika intelektualismu

Potíž je v tom, že Barša na základě této myšlenky vypracovává schéma, které pak aplikuje téměř mechanickým způsobem – tedy prá­vě schematicky. Nejprve sáhodlouze svoji výchozí poučku opakuje jinými (leč podobnými) slovy, aniž by ji analyticky prohloubil; poté zařadí kompilační výklady vybraných zástupců moderní politické filosofie, které však postrádají komplexní, do nitra vykládaného textu pronikající interpretaci z pozice, kterou Barša hájí a jejíž plodnost by tak demonstroval. Díla dotyčných myslitelů jsou téměř stránku po stránce zreferována (jen tu a tam je přiřazena poznámka či komentář) a pak je zopakováno, kam si je má čtenář zařadit ve schématu síla – rozum, prakticismus – intelektualismus, apod. Interpretační charakter použitého schématu se tak paradoxně zamlžuje – autor vyvolává dojem, že „škatulkové“ přiřazení myslitele k určitému paradigmatu je vlastně faktickou, „objektivní“ charakteristikou, kterou se máme naučit podobně jako klasifikaci přírodních druhů.

Autory si přitom Barša vybírá zajímavé. Je sice otázka, zda si celkem známé dílo Friedricha Nietzscheho zaslouží vlastní kapitolu, ocenit je však třeba pozornost věnovanou v poslední době ceněnému Carlu Schmittovi (český čtenář jej zatím tolik nezná) a Reinholdu Niebuhrovi, který byl pro mne osobně malým objevem, zejména pro pregnantně realistické formulace typu: „Schopnost člověka pro spravedlnost činí demokracii možnou, sklon člověka k nespravedlnosti činí demokracii nutnou.“

Když už Baršovi chybí nějaká silná interpretace vybraných autorů, dovede alespoň vystihnout pedagogicky významné souvislosti a paralely mezi nimi, ukázat čtenáři, co je na jejich díle pro sledované téma aktuální a proč. Umí vhodně upozornit na ne vždy patrné souvislosti určitého pojmu, když například zdůrazňuje: „Pokrevním, byť často zapíraným bratrem moralistického intelektuála je intelektuál technokratický. Vzhledem na českou politickou scénu 90. let 20. století bychom mohli s jistou nadsázkou říci: k Václavu Havlovi patří Václav Klaus.“ Nejlépe tyto své kvality realizuje v kapitole o třech typech liberalismu (jež ale vznikla přepracováním staršího článku), kde ukazuje napětí i kontinuitu různých možností toho, jak být liberálem.

Když se ale blíží závěr knihy, čtenář se nedočká ničeho jiného než dalšího zopakování výchozích principů, a to snad s ještě větší mírou schematičnosti. Nemuselo by tolik vadit, že Barša pracuje s velkým množstvím pojmů převzatých z různých zdrojů; potíž je, že se je pak všechny snaží symetricky srovnat tak, aby kopírovaly binární vzorec intelektualismus vs. prakticismus. Jako by všechno muselo zapadat do jedné velké rovnice, v níž se například má strategické jednání k taktickému tak, jako se východisko v esenci má k východisku v existenci, a to zase odpovídá tomu, jak… Ziskem je pedagogická, ba tabulková přehlednost, neúnosnou cenou je zjednodušování až na hranici překrucování.

Je to patrné třeba na zacházení s pojmy liberalismus a konzervatismus, kdy navzdory vědomí komplikovanosti jejich vztahu, jež autor v knize demonstruje dříve, nakonec první skončí na straně „dobra“ – a tedy na straně prakticismu, protože hlavním padouchem knihy je intelektualismus – na jeho straně pak musí být konzervativci; zatímco liberalismus zde Barša prezentuje v podobě, v jaké by ho sám chtěl mít (a vnáší tak do popisu určitého sporu normativní zásah ve prospěch jedné ze stran), konzervatismus je problematicky zabarven současným americkým „neokonstvím“.

Jako by se každý, kdo má dostatečnou znalost praxe, musel stát jistým typem liberála. Není tím ale pojem praxe a priori podřízen jedné ideologické pozici (podobně jako „praxe“ v marxismu–leninismu)?

Barša se tak dopouští právě jednoho z intelektualistických hříchů, jak tomu bylo ostatně už na počátku, kde při definování hlavních konfliktních pozic napsal: „Pro intelektualismus je realita substancí, kterou vědění nahlíží zvnějšku. Pro prakticismus je realita procesem, jehož je vědění součástí.“ Jenže dvojice substance – proces je právě jednou z těch binarit, jimiž metafyzikové soudí svět.

Výsledným dojmem je tedy jisté zklamání. Pavel Barša se s neutuchající aktivitou věnuje zásadním tématům a autorům a hájí pozici, která sice není převratná, v našem veřejném prostoru však dosud nebyla vypěstována do standardní podoby. Díky tomuto handicapu je téměř každá Baršova kniha užitečná a přínosná, za jiných okolností by však asi mnoho pozornosti nevzbudila. Je důležité se nad tím zamyslet, neboť tuto situaci s Pavlem Baršou sdílíme.

Autor je filosof.