Jediný Havel byl připravený

Zastával jste funkci tajemníka Václava Havla a podobnou roli jste hrál v listopadu a prosinci 1989, v rané fázi existence Občanského fóra, když opozice vedla zásadní vyjednávání s komunistickou nomenklaturou. Jak jste se k tomu dostal?

K Václavu Havlovi jsem se dostal přes mé předchozí působení na poli hudebních samizdatů, kam jsem psal články o muzice. Spřátelili jsme se v roce 1986. Václav Havel měl v Chartě na starosti rockovou hudbu. Nebyl muzikant, ale byl znám svým kladným vztahem k Plastic People of the Universe a měl doma spoustu rockových desek. Psal jsem tehdy obsáhlejší článek pro samizdatový časopis Obsah o fenoménu československého folku. Když jsme spolu tenkrát poprvé osobně mluvili, přišla na článek řeč a on přiznal, že text lektoroval a doporučil k publikaci. Později se zrodila myšlenka, že bych mu mohl dělat tajemníka.

Jaké byly vaše opoziční aktivity?

Znal jsem se sice s lidmi z prostředí Charty, ale nikdo za mnou nepřišel s tím, že bych ji měl podepsat. Byl jsem asi poměrně bezvýznamný a mladý člověk, že po mém podpisu nikdo netoužil. V roce 1988-89 už jsem spolu­pracoval s Václavem Havlem a docházel do jeho bytu, od něhož jsem měl klíče. Přicházeli tam lidé s podpisy Charty. Sám jsem je pak odnášel do bytu Dany Němcové. Přišlo mi nadbytečné, abych ještě k tomu podepisoval Chartu, když jsem se už podílel na „protistátní činnosti“ tím, že jsem ty podpisy sbíral a předával dál.

Po revoluci jste vydal přepis rozhovorů představitelů moci s delegacemi OF a Verejnosti proti násiliu. Sám jste nahrávky pořizoval. Bylo už tehdy možné vysledovat nějaké rozpory, které později vedly k rozpadu Občanského fóra?

Rozdíly tam samozřejmě byly, ale zpočátku jen nepatrné. Trošku disonovaly názory Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala, kteří byli součástí OF. Oni byli takoví věční stěžovatelé. I proto, že Mandler dlouhodobě, od šedesátých let, polemizoval s Václavem Havlem. Tehdy mezi nimi došlo k neshodám v časopise Tvář. Zvláštní úlohu pak sehrála skupina Obroda, která sdružovala komunisty vyloučené po roce 1968 z KSČ. Dělala separátní politiku. Část jejich lidí byla v OF a část ne. Když jsme přišli na jednání, říkal tehdejší předseda vlády ČSSR Ladislav Adamec: „No, před vámi tady byli z Obrody, to je taky významná skupina, zastupují půl milionu lidí vyhozených ze strany, i oni by měli dostat nějaká ministerská křesla.“ Havel vybuchl a smetl to s tím, že Obroda nezastupuje nikoho, jen hrstku svých členů. Byl ale jeden člověk, který byl v Obrodě i ve Fóru – Zdeněk Jičínský, pracoval pro OF jako znalec ústavy a legislativec, a ten opravdu odvedl pro OF obrovský kus práce.

Takže rozdíly se spíš začaly projevovat s politickou pluralitou…

Zárodek už tady byl předtím. Já si vzpomínám, že Václav Havel hned zkraje říkal, že OF je jen dočasná věc. Bál se tehdy, aby nedopadlo jako Solidarita v Polsku, která, jak říkával, nevěděla, jestli je politickou stranou, odborovým hnutím, nebo něčím jiným.

Do knihy se nemohly vejít všechny ty emoce, které při jednáních v některých okamžicích vířily. Vybavujete si tu atmosféru?

Kniha má formu divadelní hry, takže se mi to tam trošku podařilo dát. Formou scénických poznámek je tam třeba zmíněno, jak Adamec bouchal do stolu nebo křičel nebo zrudl.

Co na vás z těch jednání zapůsobilo?

Moment, kdy začal premiér Adamec hrát takovou podivnou hru a delegaci OF žádal o návrh personálního obsazení vlády. Tomu se OF dlouho vyhýbalo, nechtělo mít zodpovědnost a necítilo se v tom kompetentní. On si vyžádal jména, a když je slyšel, tak vybuchl, že z takovými lidmi on pracovat nebude. Nám to bylo naprosto nepochopitelné. Dokonce říkal, že pověří sestavením vlády místopředsedu Urbana atd., a tehdy ani Václav Havel nepochopil, že tím dává jasně najevo, že nebude premiérem, protože jak dneska víme, ten, kdo sestavuje vládu, má být premiérem. To bylo takové dramatické jednání, a když jsme to potom analyzovali, tak jsme zjistili, že cílem toho výbuchu a scény bylo to, že chtěl být Adamec prezidentem.

Zpočátku ale nikdo z představitelů režimu nechtěl jednat s Václavem Havlem.

To bylo takzvané nulté jednání. Do té doby naprosto rigidní státní moc úplně odmítala jakoukoliv komunikaci s opozičníky a razila teorii, že je to hrstka pomatenců. Když přijal Adamec někoho z těchto kruhů – šlo o delegaci, v níž byl Jan Ruml, jehož otec byl zrovna zavřený za vydávání Lidových novin – byl to obrovsky odvážný krok. Nevěděl, jak to dopadne, a byl první, kdo se odtrhl od poslušné komunistické masy a šel na vlastní pěst. To, že mu to prošlo, už ukazovalo na slabost režimu. Ještě o rok dříve by ho čekal velmi tvrdý a rychlý postih. Opozičníci i bez Havla, to bylo tehdy dost silné kafe.

Co považujete za největší faux pas ze strany delegací OF, Mostu a Verejnosti proti násiliu při jednáních s představiteli kolabujícího režimu?

Řekl bych, že celé jednání byla série faux pas a chyb. Nikdo z nás naprosto nevěděl, co a jak dělat. Nikdo neměl žádnou politickou zkušenost, a pokud někdo ano, tak šlo o lidi, kteří byli po roce 1968 vyloučeni z komunistické strany. Byl to amatérismus. Jediný, kdo byl trochu na situaci připravený, byl Václav Havel. Napsal v roce 1988 pro HaDivadlo spojené s Divadlem Na provázku do pásma k výročí republiky hru o Rašínovi. Jmenovalo se to Zítra to spustíme. Děj se odehrával v předvečer 28. října 1918 a on k tomu nastudoval spoustu materiálu o tom, jak tehdy vyjednávali takzvaní vzbouřenci s tehdejšími rakouskými představiteli, což se mu pak při jednáních hodilo. Jako jediný operoval takovými termíny jako demise, abdikace, rezignace a designovaný premiér. On to měl nastudované. Byl to jediný člověk, který byl připraven, třebaže s rétorikou z jiné doby.

Měl jste možnost v Občanském fóru poprvé poznat Václava Klause. Jak na vás tehdy působil?

Václav Klaus přišel do OF asi až týden po jeho vzniku. Přivedla ho tam Rita Klímová, pozdější československá velvyslankyně v USA. Ukázalo se, že s ní spolupracoval, protože psala do podzemních Lidových novin články o ekonomice. Část textů s ní Klaus konzultoval a některé pasáže i sám napsal. První týden, kdy byly v Praze obsazeny mosty Lidovými milicemi a kdy byly milice vyzbrojeny ostrými náboji, tedy kdy to vůbec nemuselo proběhnout mírumilovně, někde tiše vyčkával, jak to dopadne. Rita Klímová přivedla Klause do Fóra a představila ho. Zpočátku pracoval v jedné komisi OF s Josefem Vavrouškem a psal s ním koncepční materiá­ly OF. Neměl v OF žádnou významnou pozici. Později se stal jeho prvním a posledním předsedou.

Co říkáte na nedávno vydanou knihu Václava Havla Prosím stručně? Pokud jde o obsah, s čím nesouhlasíte?

Trochu mi lezl na nervy ten netopýr, co je v kumbále s luxem. Objevuje se v knize mockrát, takže mě to přímo iritovalo. Taky tam byla víckrát štika z Lán, ale té nebylo tolik. Je to takový jeho prvek repetice. Když píše své divadelní hry, opakuje některé věci do té míry, že už jsou tak trochu protivné. Jinak je kniha pěkně a místy velmi humorně napsaná.

Je vám blízký Havlův názor „nejsme jako oni“, nebo máte na komunisty trochu přísnější metr?

Já myslím, že to je jedna z takových zjednodušujících a ne příliš pravdivých nálepek. Havel nic takového nevymyslel. To bylo motto tehdejší doby. Ani není jeho autorem. To bylo jen pokračování listopadového hesla „máme holé ruce“. Z jedné strany stáli policisté vyzbrojení po uši a z druhé strany děti, které měly v rukou květiny. To možná vypadá naivně, ale ten nenásilný postoj byl docela nosný. Dokonce si myslím, že to nebylo podkuřování, ale šance poskytnutá té druhé straně. Říkalo se tím, že se jim nebudeme mstít. Že nebudeme jednat jako oni, kteří by všechny pozavírali, postříleli, pověsili…

Tato myšlenka je dobrá. Nedá se ale zjednodušit. Dneska se dává dohromady s tím, že jsou z části těch nomenklaturních lidí milio­náři. Spojuje se s aférami, jako byl například podvodný dovoz lehkých topných olejů. Nemá to s tím ale nic společného. Na začátku nedošlo k odvetě. Tato skutečnost se ale nedá spojovat s výčitkami, že nedošlo k vyrovnání s minulostí.

Pracuje na Pražském hradě ještě někdo, koho znáte z devadesátých let, kdy jste tam působil?

Vím jen asi o třech nebo čtyřech lidech. Na­prostá většina lidí odešla sama dobrovolně, další část byla vyhozena pro podezření z loajality k předchozímu prezidentovi.