Po úzkém chodníčku přes propast

„Ale co se stane se všemi těmihle deníky, ptala jsem se včera sama sebe. Co by si s nimi Leo počal, kdybych umřela? Nejspíš by se mu nechtělo je spálit, ale ani by je nemohl vydat. Myslím, že by z nich měl sestavit knihu a pak to ostatní spálit. Řekla bych, že z nich může vzniknout knížečka, kdyby se ty útržky a čmáranice trochu upravily. Ví bůh.“ Tak uvažovala Virginia Woolfová (1882–1941) v březnu 1926.

Deník si začala soustavně vést od roku 1915 a v jeho psaní s přestávkami pokračovala až do své smrti. Poslední deníkový zápis („L. is doing the rhododendrons…“) učinila 24. března 1941, čtyři dny předtím, než si ve svých 59 letech naplnila kapsy kameny a utopila se v řece Ouse nedaleko svého domova v Rodmellu ve Východním Sussexu. Jak napsala v dopise adresovaném manželovi na rozloučenou, byla si vědoma, že duševní nemoc a deprese, které se k ní navrátily poněkolikáté v životě, tentokrát nepřemůže.

Její manžel Leonard Woolf (1880–1969) skutečně po smrti své ženy pečlivě pročetl všech šestadvacet svazků deníků, vybral z nich „prakticky vše, co se nějak vztahuje k jejímu psaní“ a tyto výňatky v roce 1953 vydal v jejich společném nakladatelství Hogarth Press.

Jak poznamenává ve své předmluvě, ačkoli si byl vědom ošidnosti toho vydávat z deníků jen výňatky, které „totiž téměř pravidelně zkreslí, případně přímo zatají skutečnou povahu pisatele deníku či dopisů“, deník byl podle něj příliš osobní, aby ho vydal jako celek v době, kdy mnozí z těch, o nichž se Woolfová v textu zmiňuje, byli ještě naživu. (Jelikož Leonard Woolf nepublikované části nespálil, celé deníky pak po jeho smrti postupně vycházely v Hogarth Press v pěti svazcích v průběhu let 1977–84.)

Nyní se českému čtenáři zásluhou nakladatelství Odeon a překladu Kateřiny Hilské dostává do rukou tento zcenzurovaný kleštěnec rozsáhlého deníkového díla – zcenzurovaný vzhledem k okolnostem, které se ho nijak nedotýkají. Je samozřejmě zajímavé zjišťovat, co Leonard považoval za hodno zveřejnění a co ne, daleko zajímavější by však bylo přečíst si deníky v jejich nekrácené verzi.

Tu přijde poklona, tu mlčení

„Zaznamenávat osud mých knih mě vlastně trochu nudí,“ píše Woolfová v červnu 1925. Přesto si jejich osudy nikdy zaznamenávat nepřestala. Zapíše si důsledně vše od prvního nápadu přes zmínky o procesu tvorby až po slavnostní dopsání posledních vět, píše o práci na korekturách, předjímaném přijetí, zapisuje si výroky recenzentů i to, co jí k nim kdo osobně řekl.

Leonard Woolf byl prvním čtenářem většiny jejích děl a Woolfová si jeho soudu velmi vážila. Předání rukopisu a čekání na manželův verdikt vyznívá v denících skoro jako rituální zakončení práce na každé knize. Druhý den vždy následuje zápis Leonardova soudu (až na výjimky vždy obdivného: „mistrovské dílo“, „nejlepší tvoje kniha“).

Ve smýšlení o vlastním spisovatelském nadání prožívala Woolfová extrémy. Jednou projevovala velké sebevědomí, podruhé ji přepadaly značné pochyby. Tato sebehodnocení jsou však zpravidla zapsána pod vlivem momentálního úspěchu či kritiky.

Při četbě Plavby v únoru 1920 nad svým umem jásá: „Celkem vzato se mi hodně líbí, jak ta mladá žena myslí. Jak chrabře se do všeho
pouští – a musím říct, že se v tom projevuje talent k psaní!“ V říjnu téhož roku pro změnu zmiňuje pochyby: „Jenže je to všude kolem mě, nemůžu před tím věčně zavírat oči. Ten pocit neschopnosti; že nikoho nezajímám.“

Po dopsání Jákobova pokoje v červenci 1922 konstatuje: „Ale v duchu už nepochybuju o tom, že jsem zjistila (ve svých čtyřiceti), jak začít promlouvat vlastním hlasem. A to mě natolik zajímá, že podle mého názoru můžu pracovat dál, aniž mě někdo chválí.“ V říjnu 1922, po rozporuplných reakcích na Jákobův pokoj, si posteskne: „Nikdy snad nenapíšu knihu, která by byla nepochybně úspěšná.“ Ovšem v září 1925, po úspěchu Paní Dallowayové, s hrdostí konstatuje: „Jsem jediná žena v Anglii, jíž se dostalo svobody psát si, co se jí zamane. Ty ostatní musí hledět na různé edice a redaktory. Včera jsem se dozvěděla od nakladatelství Harcourt Brace, že Paní D. a Četby se prodává 148, respektive 73 výtisků týdně – to jsou na čtvrtý měsíc po vydání překvapivá čísla! Nevěstí to koupelnu a splachovací záchod buď tady, nebo v Southease?“

Woolfová u každého díla, které chystala k vydání, zároveň přemítala, koho jím osloví, co tomu řeknou Timesy, Westminster, Pall Mall, ten spisovatel či onen kritik. Toužila po uznání a příznivé reakci a stále jako by musela přesvědčovat sama sebe, že na tom ve skutečnosti nezáleží. Zároveň však usilovala o vytvoření nového, čtenářsky náročného typu umělecké prózy, a nakonec u ní vždy zvítězila pevnost tvůrčího charakteru: „Nehodlám být populární, a to tak poctivě, že nevšímavost či urážky považuji za součást svého údělu. Budu si psát, co se mi líbí, a oni ať si zase říkají, co se líbí jim. Jako spisovatelku mě zajímá jedině jakási zvláštní individualita.“

Mít děti je k ničemu

Co všechno tedy Leonard vynechal, například ze zápisků o sobě? Co se dozvídáme o Woolfové jako ženě, jako manželce, milence, bezdětné dceři matky sedmi dětí? Jak Leonardova politická činnost, tak fyzické soužití manželů Woolfových jsou zde tabu, Leonard, tento levicově orientovaný politolog, prochází deníkem jen coby čtenář Woolfové děl a zahradník, který jednou třídí jablka a vytrhuje tím svou ženu ze soustředění, jindy stříhá na zahradě ovocné keře. Z tohoto deníkového výboru se mnoho nedozvíme ani o aktivitách umělecké Skupiny Bloomsbury, jejíž byla Woolfová spolu se svými sourozenci Vanessou a Adrianem zakládající členkou, ani nic o jejich revoltě proti viktoriánským hodnotám, konkrétně proti kultu patriarchální rodiny. Nedozvíme se rovněž o milostném poměru, který Woolfová udržovala s Vitou Sackwille-Westovou (a jejž umělecky zpracovala Edna O´Brienová v životopisné hře Virginia, kterou v současné době uvádí pražské Divadlo Kolowrat). Dozvíme se však, že rozhodně nikterak nelitovala skutečnosti, že nemá děti. Tvorba jí skýtala dostatečné životní uspokojení.

Ačkoli považovala děti za „úžasná a okouzlující stvoření“, která v sobě mají bezprostřednost, již postrádají dospělí, v prosinci 1927, tedy ve svých pětačtyřiceti, si zapíše: „A přece, i když se to může zdát divné, sotva bych teď chtěla mít vlastní děti. Tahle nenasytná touha napsat něco, než umřu, ten zničující pocit pomíjivosti života a věčného horečného spěchu mě nutí křečovitě se držet, jako člověk na skále, té mojí jediné kotvy. Nelíbí se mi fyzická stránka toho, když má člověk vlastní děti. (…) Pravda, dovedu si sama sebe představit v roli rodiče. Možná jsem ten cit v sobě instinktivně ubila, nebo to možná za mě udělala příroda.“ A zcela extrémní prohlášení k tomuto tématu zazní v červnu 1929: „Přinutím se pohlédnout do očí skutečnosti, že dál už nic není – pro nikoho z nás. Práce, čtení, psaní, to jsou všechno jen berličky; i vztahy s lidmi. Ano, dokonce i mít děti je k ničemu.“

Nedovzdělaný Odysseus, válka a treska

„Mám spousty nápadů. Mám pocit, že můžu využít úplně všeho, co jsem si kdy pomyslela,“ zapíše si v říjnu 1923. Jak o ní řekl literární publicista Desmond MacCarthy, Woolfové skutečný život spočíval v myšlenkách. Woolfová byla přesvědčena – v souladu s názory uměleckého kritika (a člena Skupiny Bloomsbury) Rogera Frye – že úkolem tvůrce není skutečnost reprodukovat, ale utvářet. Estetické nároky, které měla na umělecká díla, uplatňovala především ve svých knihách. Tím hlavním bylo naprosto se vystříhat všeho osobního, subjektivního. „Chtěla jsem říct, že se domnívám, že psaní musí mít určitou formu (…), protože když člověk nechá svým myšlenkám volný průběh, soustředí se příliš sám na sebe; je to osobní, což nesnáším.“

Kritériem pro posuzování literárních děl její současnosti pro ni byl fakt, zda dané dílo nějak „přispívá k vidění světa“. Úvahu o životnosti těchto děl zakončuje přesvědčením, že „v roce 2026 už tady nebudou“. Jak však uznává na jiném místě: „Žádný tvůrce nedokáže akceptovat svého současníka. Přijetí díla žijícího současníka je příliš nepropracované a za­ujaté – pokud sami děláte totéž.“ To také dokládá svou intuitivní, ostrou a vtipnou kritikou Joyceova Odyssea (Joyce se naro­dil i zemřel ve stejném roce jako Woolfová): „Dokončila jsem recenzi Odyssea a myslím, že ten román je mimo. Má svým způsobem ducha, ale jakoby navařeného ze zkažené vody. Ta kniha je nejasná. Nemastná neslaná, a přitom pompézní. Je nedovzdělaná, a nejen v tom zřejmém smyslu, ale i ve smyslu literárním. Podle mého prvotřídní spisovatel si až příliš váží psaní, než aby psal tak složitě, lekal čtenáře, předváděl akrobatické kousky. Celou dobu mi to připomínalo nějakého neotrkaného kluka z internátní školy, který je sice chytrý a leccos by dokázal, ale natolik se vciťuje do svého já a je natolik sobec, že ztratí hlavu a chová se přemrštěně, manýristicky.“

S příchodem války začala na senzitivní spisovatelčinu duši doléhat marnost jakého­koli snažení. „Včera v noci tudy přelétala letadla (Němci?): za nimi následovaly světelné záblesky. (…) Překvapila mě zvláštní myšlenka – že se totiž nějak vytratilo mé já, které píše. Není pro koho. Žádná odezva. Je v tom kus vlastní smrti.“ (červen 1940) V posledním zápisku tohoto deníkového výboru z 8. března 1941 pak jako by Woolfová pomocí tak komických prostředků, jako jsou potraviny chystané k večeři, vystihla způsob, s nímž přistupovala ke světu: „Hlavní je, aby se člověk neustále něčím zabýval. S jistým potěšením zjišťuju, že už je sedm – musím jít vařit večeři. Tresku a klobásu. Myslím, že platí, že člověk se jakoby zmocní tresky a klobásy tím, že si je napíše.“

Autorka je spisovatelka.