Zlověstné obrazy

Stejně jako v postmoderně laděném apokalyptickém podobenství Satanské tango (Sá­tántangó, 1985, česky 2003), které se odehrává v téměř vylidněné vesnici kdesi v maďarské pustě a v rytmu tanga vykresluje obraz morálního úpadku a prázdnoty, v nově vydané knize Od severu hora Od jihu jezero Od západu cesty Od východu řeka (Északról hegy, Délről tó, Nyugatról utak, Keletről folyó, 2003) László Krazsnahorkai představuje svou vizi světa, tentokrát je však výrazně ovlivněn východní metafyzikou. Děj příběhu je zasazen do okolí japonského Kjóta, kde se v liduprázdném prostoru tyčí gigantický chrámový komplex, v němž hledá vnuk prince Gendžiho tajemnou zahradu. Struktura, tempo a symbolika románu jsou výrazně ovlivněny japonským básnictvím.

Nutnost záblesku a zániku

Spolu s protagonistou vstupujeme na pouť podivným labyrintem. Ačkoli vnuk prince Gendžiho neví, jak se má v chrámovém bludišti pohybovat, oddá se samotnému procesu hledání a nechá cesty, aby ho samy vedly. Již po vstupu bránou, vedoucí „odjinud jinam“, se nachází v prostoru, který otevírá nový vnitřní rozměr a v němž bude zanedlouho zapotřebí jiných měřicích jednotek, než na jaké byl dosud zvyklý. Vyčerpaný, zemdlený a zcela osamocený vytrvává ve své cestě, přestože si od začátku není jist, zda její cíl skutečně existuje.

I když se chrám zpočátku jeví jako místo poskytující klid a bezvýhradné bezpečí, některé signály naznačují, že pod nebeskou krásou krajiny a rafinované monumentální stavby se neslyšně rozmáhá jakési „temné napětí, zlověstné sdělení“. Poutník přijímá svět labyrintu takový, jaký je, ničemu se nediví, nesnaží se jeho spletitý svět chápat; místo toho intenzivně vnímá mikroděje kolem sebe. Upouští od reflexe a plně prožívá moment přítomnosti. Nechává k sobě promlouvat okamžik v celé jeho intenzitě, i když v následující chvíli si sám není jist, zdali opravdu tento moment prožil, či to byl pouhý přelud, mihnutí obrazu či vzpomínky. Na své cestě se řídí vnitřním zrakem, který mu dává jen prchavé, nezachytitelné signály. Odlišné vnímání reality, respektive téměř nemožné oddělení skutečnosti od vize patří k nejpůsobivějším aspektům knihy. Klíčové momenty trvají jen krátkou chvíli, ale přesto přetrvávají i po svém zániku. Nutnost „záblesku a zániku“ zde tvoří vnitřní logikou jednoduchosti krásu, po níž vnuk prince Gendžiho tolik prahne: „všechno je, a přece ještě nic není“. Procesy a jevy existují i před svým počátkem a zůstávají i po svém konci, „disponují jakýmsi úchvatným přetrváváním, které je natolik hluboké jako nemohoucnost slov před nedostižně krásnou a nesmyslnou krajinou, které je jako chladný sled stále nových a nových vln v ohromné perspektivě oceánu“. Prastará myšlenka zamlženého obsahu ožije a najednou se stane zřejmým, že je pouze celek, nikoli části.

Proto může vnuk prince Gendžiho bez „ná­dechu nevěřícího smutku“ vědět, že bytí zahrady je skutečné, i když neví, jestli existuje, jelikož věří silné „ozvěně ve svém nitru“. Zahradu, která je „konečným naplněním samotné ideje zahrady“ a která „za pomoci nekonečně složitých sil vyjadřuje nekonečně jednoduché, již dále nezjednodušitelné kouzlo“, jakýsi přístav naplnění a zároveň místo, kde člověk není sám, i přestože s ním nikdo není, nakonec mine, přesto však v chrámových prostorách zakusí v jistém smyslu iniciační zážitek a po odchodu odtamtud nazírá okolní svět z nové perspektivy.

Děsivá noční můra pod magnoliemi

Ačkoli můžeme považovat vnuka prince Gendžiho za hlavního hrdinu, ve skutečnosti je v románu mnohem více prostoru věnováno popisu přírodních jevů, chrámových prostor a prchavých okamžiků či záchvěvů. Jestliže v románu Satanské tango autor své vidění světa projektuje zejména do sítě mezilidských vztahů, v románu se to podstatné děje zejména v oblasti neživých předmětů a ve světě flóry a fauny, kde také nacházíme spektrum interakcí, majících v příběhu klíčový význam. Části chrámového komplexu a přírodní motivy jsou stavebními prvky románu a často jsou do nich promítány lidské pocity. Zároveň plasticky zobrazují napětí mezi krásou a ošklivostí, harmonií a rozkladem, bezpečím a strachem, které prolíná celý příběh: „Nedaleko za kjózó se v úkrytu vysokého keře rododendronu krčila liška nakažená vzteklinou, připravená ke skoku. Oči měla otevřené a vůbec nemrkala. A v těchto strnulých, nehybných, zarudlých očích nebylo nic jiného než palčivé šílenství. Nastal večer. Magnolie pomalu zavřely své mohutné květy.“ Zlověstné obrazy nabývají ke konci příběhu čím dál větší intenzity, za magnolií se objeví potkan, na dřevěné boudě visí třináct mrtvých ryb, které mají oči propíchnuté špendlíky, tělo mrtvého psa něžně objímajícího strom ginkgo sice vyzařuje „vlídný klid“, ale čtyři natažené nohy prozrazují, že „z oné děsivé samoty, z níž přišel, se nemohl vydat jinam než do jiné a definitivně děsivé samoty“. Příběh se postupně mění v sugestivní a tajemnou noční můru, v níž i nenápadné rozpory ve fabuli dávají jasně najevo, že ani čtenáři autor nepoví, kde končí realita a začíná sen, jelikož takové hranice ve světě Krasznahorkaiho románu neexistují.

Ústřední narativní linie je v příběhu upozaděna, kapitoly věnující se hrdinově pouti se však rafinovaně kombinují s popisnými pasážemi, které místy připomínají japonské miniaturní umění. I když podrobný popis knihovny či kácení lesů, založený na košaté syntaxi, zrovna románu nedodává spád a kniha se rozhodně nečte jedním dechem, síla autorovy vize a způsob, kterým ztvárňuje svět východní mystiky mísící se s prvky destrukce, nechá málokoho chladným.

Autorka je hungaristka.