Stanislav Motl
Mraky nad Barrandovem – sláva i zatracení českých filmových hvězd v době protektorátu a v časech poválečných ortelů
Rybka Publishers 2006, 312 s.
Stanislav Motl se tématu osudu českých filmařů a herců věnuje dlouhodobě. Sleduje osudy umělců, kteří se často kvůli skutečné nebo domnělé kolaboraci s nacisty v době okupace dostali po válce do značných potíží. Knihu Mraky nad Barrandovem můžeme číst nejen jako konkrétní výpověď, která je podepřena autorovou znalostí archivů i konkrétních aktérů, ale také jako obecnější svědectví o tom, jak se chovají lidé vystavení brutální moci. Druhým momentem je nelichotivé líčení činů české poválečné společnosti, která – byť sama měla dost másla na hlavě – našla najednou zalíbení v různých lidových soudech a lynčích. Mraky nad Barrandovem jsou tedy také svědectví o pomíjivé přízni davu. Svědčí o tom osudy Lídy Baarové, Adiny Mandlové, Nataši Gollové, Vlasty Buriana a dalších. Motl se nevěnuje jen dodnes známým celebritám, ale také kdysi významným režisérům a producentům, které už dnes zná spíše filmový historik nebo pozorný divák z titulků filmů pro pamětníky. Čtenář si povšimne, že autor je vůči „svým“ hercům a režisérům v mnohém shovívavý. Kde nelze nalézt ospravedlnění, hledá aspoň vysvětlení. Ještě jeden moment stojí za zmínku, totiž v jak kontrastní době lidé žili. Jedni byli v koncentráku, jiní na mejdanu. A někteří sice byli na mejdanu, ale do koncentráku šli záhy poté. A kdo unikl, po tom šli pak zase komunisté. Prostě život umělce ve střední Evropě.
Jan Jandourek
Moudrost a vtip G. K. Chestertona
Vybral a přeložil Alexander Tomský
Karmelitánské nakladatelství 2006, 128 s.
Opět se blíží Vánoce. Což se neomylně pozná tak, že se objeví – dříve než třpytivé koule ve výkladních skříních – na knižních pultech publikace tzv. mile dárkové, plné vlídného humoru, lásky k bližnímu a chápavé smířlivé člověčiny. Nejinak je tomu i v případě výboru z citátů, postřehů, sloupků, aforismů a esejů anglického spisovatele Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936). Editor a překladatel v jedné osobě vybrané citáty žánrově roztřídil do deseti cyklů s tématy jako pokrok, pravda a morálka, islám, politika anebo láska a manželství, přičinil krátký úvod, v němž se zamyslel nad povahou Chestertonova paradoxu, úhledně je zabalil a převázal stuhou utkanou z jemných nitek vkusného nekrologu Karla Čapka, který vyšel v Lidových novinách dva dny po Chestertonově skonu. Proti takovému dárku nelze mít námitky, jeho možné použití je vskutku širokospektré – v knížce si může dojatě listovat stejně tak babička, stýskající si za dávno zmizelými starými časy, uspěchaný otec podnikatel, který nemá čas na četbu rozsáhlejšího textu, ale i zlhostejnělý vnuk, který je vůbec ochoten otevřít knihu. V prvém případě se jistě osvědčí: Zničíte-li víru v Boha, stane se bohem Stát. V druhém případě přijde vhod: Chceme-li zachránit rodinu, musíme nejdříve radikálně změnit dnešní společnost. A do třetice: Své první a poslední filosofii jsem se naučil v dětském pokoji… Ještě že se blíží Vánoce.
Magdalena Wagnerová
Dobré dílo, špatná doba – sborník příspěvků z konferencí Křesťanská univerzita Josefa Floriana a Literatura a totalita
Nakladatelství Hejkal 2006, 172 s.
V letech 2004 a 2005 byly uspořádány konference Křesťanská univerzita Josefa Floriana a Literatura a totalita. Osobnost Josefa Floriana patří k významným zjevům nezávislé kulturní publicistiky a nakladatelství. S existenčním nasazením, navzdory hmotné tísni, často hraničící s nouzí, vydal v rozmezí let 1903–41 celkem 387 publikací: revue Studium, Nova et Vetera, Dobré dílo, Kursy, Archy a Nejmenší revue; překlady d´Aurevillyho a Léona Bloye, kterého jako první uvedl do české literatury. Samostatných knih vydal 240. Josef Florian razil svébytné křesťanské myšlení s akcentem na individualitu, vědom si mezí katolické spirituality, sklouzávající někdy do mechanické bezduchosti. Jeho publikace jsou příkladné jak myšlenkově, tak výtvarně – poskytl prostor Josefu Čapkovi, Josefu Váchalovi, Janu Konůpkovi a dalším významným umělcům. Příspěvky Literatura a totalita ukazují rozporuplnost myšlení o literatuře a kultuře. V textu Milana Uhdeho ještě přežívá dualistické srovnávání komunismu s nacismem, ač v totožnosti diktatury násilí zcela splývají. Článek Jany Červenkové je věnován památce popraveného spisovatele Ken Saro-Wiwy z Nigérie. Dále tu najdeme čtivý příspěvek Jana Beneše o exilové literatuře, dva medailony básníka Jana Zahradníčka, rozhovor se Zbyňkem Hejdou nebo esej Jiřího Oliče o vztahu mezi uměním a mocí.
Vít Kremlička
Stephen E. Ambrose
Vítězové – od pláže Utah přes bitvu v Ardenách až k Hitlerovu Orlímu hnízdu
Přeložila Zuzana Gabajová
Jota 2006, 415 s.
Beletrizované historické knihy kombinují dějovou poutavost a faktografickou solidnost. Knihy Stephena Ambroseho jsou v tomto smyslu čtenářsky vděčným hybridem. Ambrose pracuje s literárními prostředky, jež byly převzaty od filmu. Používá dějových sekvencí, střihu, zatmívaček a dokonce i flashbacků. Najdeme tu také přímou řeč, jejíž citace není podepřena žádným odkazem na prameny, memoáry či svědectví. Vedle přesných dat používá neurčitých časových a místních určení, místo politicko-strategických úvah či popisů bojišť se uchyluje k drobnokresebným charakteristikám a dialogům. Celkově jde o styl až žurnalistický. Nad takovou knihou si lze položit otázku, nakolik musí být čtenář nepoučený, aby se dozvěděl něco nového. Kniha možná přispívá k lidově rozšířenému zájmu o historii, ale zároveň šíří stejně rozšířenou absenci kriticismu. Jistě není náhodou, že právě militaria lze tak často označit za fabulovanou non-fiction či za fiktivní nakládání s fakty. Rozpaky nad přílišným překročením do vod beletrie nepřebije to, že reáliemi a daty prošpikovaná kniha je méně než historie a více než fabulace. „‘Hergot!‘ zařval Bouck. ‚Neříkejte mi, že asi špatně vidím‘,“ praví jedna z postav. Neříkejte mi, že špatně vidím, když hned v úvodu čtu, že Ambrose raději než hrané filmy o válce sledoval válečné týdeníky. Pak by to byl jen důkaz, že smysl pro autenticitu z nikoho historika neučiní.
Michal Janata
Květa Klímová-Pumerová
Venku číhá džungle
Portál, 2006, 232 s.
Po loňské exkurzi do situace žen na Blízkém východě (Mužům vstup zakázán) přibližuje antropoložka Květa Klímová-Pumerová další podobně vzdálené téma – sondu do života indiánské komunity Ašháninků, jež obývá část peruánské Amazonie. Autorka však nepředkládá klasickou antropologickou studii, nýbrž barvitý, živý a na mnoha místech dech beroucí příběh svébytné kultury, jež je proti své vůli nelítostně zasažena civilizační progresí. Líčí v něm i strasti, jimž během svého výzkumu musela čelit, a zajímavosti z ašháninské gastronomie, architektury a folkloru i z amazonské flóry a fauny. To vše ve spojení s deníkovou formou vyprávění spolehlivě zabrání tomu, aby čtenář pocítil nudu či jednotvárnost, což je při daném tématu až obdivuhodné. Přispívá k tomu rovněž takřka bezchybné lexikum a dokonalá rovnováha mezi vážnými příhodami (předkládanými realisticky a bez náznaku patosu) a humornými okamžiky – například popis sugestivního monologu školního inspektora, který se u indiánských dětí nesetkal s očekávaným ohlasem („Když už viděl, že několik dětí začalo hrát kuličky a další čtyři usnuly, došlo mu, že bychom možná měli odejít.“). Publikace obsahuje fotografie a příjemným doplňkem je kompaktní disk s ukázkami ašháninské hudby.
Jan Paulík
Kate Mosse
Labyrint
Přeložila Věra Šťovíčková Heroldová
BB art 2006, 520 s.
Anglická spisovatelka Kate Mosseová se ve svém objemném románu vydala v podobných stopách jako Dan Brown v Da Vinciho kódu. Ostatně není jediná: podobné romány jsou dnes v módě. Mosseová však – kromě toho, že nastudovala stohy odborné literatury a umí napsat napínavý a čtivý příběh – ve svých zápletkách a vývodech tolik nespekuluje proti historické skutečnosti a zejména logice, takže Labyrint působí uvěřitelněji než třeba zmíněný Brown. Ve shodě s názvem staví autorka svůj román jako labyrint či hlavolam, aniž by v něm však čtenář nutně tápal. Místy je sice zbytečně doslovná a patetická, aby vyšla vstříc širšímu publiku, propletenec dvou dějových pásem, vzdálených od sebe osm set let, se jí však rozhodně zdařil. Jedna z hrdinek, Alice Tannerová, provádí v roce 2005 v jihozápadní Francii archeologické výzkumy. V tajné jeskyni objeví labyrint a s ním i dávné tajemství. Druhá hrdinka, sedmnáctiletá Alaďs, žije v roce 1209 v Carcassoně, základně křesťanské sekty katarů, která byla katolickou církví prohlášena za kacířskou a je proti ní uspořádána křížová výprava. Mezi oběma ženami existuje podivné spojení i přes propast věků. Autorka využívá i dvojích názvů míst, starého a moderního (Carcassona/Carcassonne, Tolosa/Toulouse), v knize nechybí poznámka o historickém pozadí a jazyku, slovníček okcitánských slov a dalších pojmů či vybraná bibliografie.
Milan Valden
Giovanni Guareschi
Rok dona Camilla
Přeložila Ivana Hlaváčová
Karmelitánské nakladatelství 2006, 351 s.
Rok dona Camilla je v pořadí pátou knihou o vesnickém faráři a jeho věčném rivalovi starostovi Pepponovi. Obě postavy jsou fenoménem italské kultury hlavně díky filmovým adaptacím, a je jen málo krajanů, kteří by jejich věčné sváry, odehrávající se na pozadí poválečné Itálie, neznali (hrdinové dokonce mají, tak trochu cimrmanovsky, své vlastní muzeum). I tato kniha se odvíjí v duchu často komických střetů obou mužů. Poezie příběhů pramení ze zachycení dvou naprosto odlišných charakterů – politicky angažovaného faráře, debatujícího s Kristem, a komunisticky smýšlejícího starosty, který pro ránu nikdy nejde daleko. Častým zdrojem komiky je Kristovo kárání faráře, starostu pak autor často prezentuje jako podvodníka v lecčems; nakonec je však vždy ukáže v dobrém světle. Nejde o složité zápletky či úvahy, ale o vylíčení každodenních situací, čerpajících z historické rivality mezi italskými komunisty a křesťanskou demokracií. Styl je jednoduchý a věcný a přispívá k celkovému odpočinkovému rázu knihy.
Věra Suková
Garth Nix
Abhorsenka
Přeložil Milan Žáček
Triton 2006, 354 s.
Mezi magií a katastrofou se odehrává tajůkrásný příběh Abhorsenka. O fantastických příbězích v literatuře lze usuzovat, že odrážejí skutečný stav lidské společnosti a nakonec se sbližují s realitou – viz Čapkova Válka s Mloky, Krakatit anebo Orwellův 1984. Příběh Abhorsenka má obraznost halucinace smísené s vizionářským psychotickým stavem šamanského „putujícího ducha“. Již delší dobu je možné všechno, a zřejmě tak už bude napořád. V Abhorsence vystupují kouzelníci, mluvící zvířata, netvoři, trpaslíci, elementálové a všichni pořád někoho pro- či zaklínají, případně mu šťavnatě klnou, že to hraničí s hobby. Hlasy protagonistů se chvějí, gesta jsou jemná a nic není jisté – autor tím zdařile dodává svým postavám věrohodnost, a z jeho webových stránek (www.garthnix.co.uk) čiší serióznost upřímně profesionální. Abhorsenku lze doporučit vizionářům a ctitelům přírody, obsahuje kupříkladu zdařilé pasáže o promítání mysli do dešťových mračen a o úvahách o počasí, což v Čechách – zemi čarodějů dojde vždy jistého aplausu, ano i vivat! Citlivý čtenář nalezne v Nixově příběhu výtažek přírodního myšlení, které právě v dnešní době může vést k pozoruhodné syntéze v úvahách o Zemi jako mohutné kosmické bytosti – a je to dobře: Nick zná chuť doutníků i brandy, umí tedy rozmýšlet o Absolutnu. Doporučeno!
–vk–
Mitch Albom
Pět starých známých
Přeložil Ondřej Frühbauer
Metafora 2006, 180 s.
Poslední hodina Eddiho života: padesát minut – obchůzka parku, čtyřicet – všechno nejlepší k narozeninám, Eddi, třicet, pětadvacet, devatenáct – žádný příběh se neodehrává ve vzduchoprázdnu, čtrnáct, dvanáct, pět – poslední slovo „zpátky!“. Eddi se vrhá vpřed, letí, potácí se, v dlaních cítí dvě cizí, drobné ručky... náraz, záblesk a pak už nic... Zachránil ji? Tu malou holčičku. Eddi se ocitá v nebi a my krůček po krůčku začínáme pronikat do jeho života, od narození až po vstup do „nového“ světa. Vydáváme se s ním na cestu minulostí, kterou ho provází „pět starých známých“ – modrý muž, kapitán, stará dáma, jeho žena a mladá dívka. V počátku pozvolné odhalování hrdinova života vtáhne do děje a baví, následně však vyprávění ztratí na spádu a přijde nuda, protkaná tenkou nití čtenářova zájmu o rozuzlení. Stěžejní myšlenka příběhu, spočívající v tom, že každá příčina má svůj důsledek, se navíc dokola opakuje. Postava, vyprávějící svůj osud z posmrtného pohledu, pak také nepatří k nejoriginálnějším (viz Americká krása nebo Zoufalé manželky). V celku je Pět starých známých docela čtivým příběhem, který však odhaluje dávno odhalené, aniž by přidával cokoliv nového.
Tereza Zubatá
Souvislosti 3/2006
Souvislosti měly prvním letošním číslem tak pěkně nakročeno, až je škoda, že nyní ztrácejí dech. Určitou rozpačitost způsobuje dojem, že je koncipuje víc redakcí zároveň. Už úvodní rubrika Kontext ke čtenáři promlouvá různými „jazyky“, jako by šlo o texty několika rozdílných revuí. Ze Souvislostí můžete mít také pocit, že vášeň pro studie a interpretace někdy zastírá i samotnou literaturu. Jen tak si lze vysvětlit, že třeba výtečná povídka Torgnyho Lindgrena Dva svatí je otištěna především jako záminka pro následnou studii Anežky Kuzmičové, která se jí zabývá. Největší předností Souvislostí je rubrika Pod čarou. Poté, co se Couleur v Revolver Revue smrskl na minimum, je tato rubrika asi jediným zaznamenáníhodným glosářem v literárních periodikách. Ne že by všechny glosy, poznámky a podčárníky byly stejně kvalitní, ale právě z nich se mnohé souvislosti vyjeví lépe než z úvodních studií. Určitě byste neměli přehlédnout povídku Leonida Cypkina Deset minut čekání a verše Ryszarda Krynického. Viola Fischerová pustila do světa další dávku básní z připravované sbírky Předkonec, Patrik Ouředník připomněl utopické komunity v Americe a text Anne Hultschové pojednává o úloze vodky v ruské literatuře, potažmo životě. A ačkoli byl text Mojmíra Otruby psán jako čistě účelový kvůli posouzení programu edice Slunovrat, při diskusích o českých klasicích je třeba brát jej v úvahu.
Kazimír Turek