Peter Høeg

„Naši profesoři na vysoké škole nás zasypali příběhy o Cedar tavern či Café Cino, nebo místě zvaném SoHo. Jako zhypnotizované krysy jsme se rojili do polorozpadlých a cenově dostupných čtvrtí, náruživí zanechat stopu,“ vzpomíná performer Bogosian na 70. léta v NYC (s. 9). Byla to patrně umělecká škola; kdyby Bogosian studoval uměnovědu, možná by se přestal pyšně nazývat šílenou krysou. Reflexe umění má zákonitě jiný rytmus; žádné rojení, změny probíhají jako ve zpomaleném thrilleru. Současné problémy mnoha českých humanitních oborů, jimiž jsou mj. nedostatek peněz a osobností, přerušená kontinuita, ztuhlost a vzájemná nedůvěra, komentují na případu vlastního oboru tři pražští divadelní vědci. Jejich ochota polemizovat je v akademickém prostředí bohužel ojedinělá (10). Kromě textů věnovaných nadlouho se odmlčivšímu Peteru Høegovi, které připravila skandinavistka Helena Březinová, nabízíme nemálo další literatury: recenze knih Prima Leviho (6) a Sebastiana Vassalliho (31), rozhovor s Arthurem Japinem (výslovnost libovolná, 14–15) či hrst francouzských pikanterií (5). Neopomiňte téma výměny generací dánských historiků (22–23).

Rojivé čtení!

Libuše Bělunková