James Simon Kunen
Jahodová proklamace
Přeložil Martin Turek
Maťa 2006, 257 s.
Na jaře roku 1968 povstali studenti newyorské Kolumbijské univerzity proti vedení školy. Vlivem tehdejší doby i konkrétních okolností týkajících se charakteru a jisté výlučnosti tamní vzdělávací instituce, ale i v souvislosti s momentální politickou situací USA byli postaveni tváří v tvář dospělému životu a vlastním rozhodnutím, za která ponesou případné následky. Jedním z nich byl i J. S. Kunen, autor jakéhosi žurnalisticko-beletristického deníku, popisujícího výše zmíněné události – neboli autor Jahodové proklamace. Už rok po vydání knihy došlo k jejímu úspěšnému filmovému zpracování, film se stal stejně jako kniha kultovní záležitostí a na filmovém festivalu v Cannes dostal cenu za režii (1970, Stuart Hagman). Jahodová proklamace byla pro několik generací pojmem, životním stanoviskem i filosofií, vyjádřením touhy po svobodě v novém pojetí. Jednoznačně protiválečný postoj byl tématem číslo jedna, hnutí hippies a sexuální revoluce tématem číslo dvě. Dneska je všechno trochu jinak a mladí lidé se pohybují v poněkud odlišných mantinelech. Především pro ně je kniha doplněna jakýmsi tematickým rejstříkem, kde se dozvědí, co to byl výbor pro neamerickou činnost, o co šlo ve válce ve Vietnamu anebo kdo byl McCarthy. Takže ti starší mohou nostalgicky vzpomínat, ti mladší se mohou přesvědčit, že některé věci jsou pořád stejné.
Magdalena Wagnerová
Thomas Bernhard
Konzumenti levných jídel
Přeložil Tomáš Dimter
Prostor 2006, 144 s.
Novela z roku 1980 patří k méně známým Bernhardovým knihám, ale přináší na malé ploše téměř vše, co je pro jeho tvorbu typické. Bernhardovo dílo se tak před námi rýsuje již téměř v úplnosti. Vypravěč portrétuje svého bývalého spolužáka z gymnázia Kollera a jeho tragikomický osud. Tento „duchovní člověk“ (jako takový „má dav proti sobě“) vždy mířil k vědecké dráze, ale až štěstí v neštěstí jej správně nasměrovalo: byl pokousán psem a kvůli tomu přišel o nohu, bylo mu vyplaceno odškodné a díky dalším náhodám se ocitl ve Vídeňské veřejné jídelně (VVJ) u stolu tzv. konzumentů levných jídel, kteří se stali ideálními typy pro jeho studii o fyziognomice. Studii, nakonec pochopitelně neuskutečněnou, nosí Koller v hlavě a vypravěči líčí čtyři z oněch konzumentů: obchodníka a podvodníka Weningera, knihkupce Goldschmidta (v jeho osobě podává Bernhard portrét skutečného knihkupce, nikoli „podavače“ knih), skladníka Grilla a vysokoškolského učitele, chvastouna a alkoholika Einziga. Pátým portrétem má být sám Koller, který však umírá dřív, než stačí studii napsat. Nesmírně sevřený text tentokrát není tak litanický, kritický a složitý jako jiná autorova díla (typické výpady zde najdeme víceméně jen proti školství), zato je tu dostatek ironie i sebeironie, který se váže již k mottu z Novalise o tom, že plánem ke světu, který hledáme, jsme my sami.
Milan Valden
Eva Koudelková
Krakonoš v literatuře – kapitoly k literárnímu ztvárnění látky o Krakonošovi
Nakladatelství Bor 2006, 336 s.
Autorka (roku 2002 vydala soubor studií Čtení o Krakonošovi) provádí čtenáře historií odlišných verzí této postavy: od Krakonoše jako démona či mnicha přes Krakonoše jako zosobnění svéhlavých a často „zlomyslných“ přírodních živlů až ke Krakonošovi jako (takřka třídně uvědomělému) spravedlivému vládci hor, v kteréžto podobě jej většina dnešních Čechů zná z Večerníčku. Díla, kterými se autorka zabývá, jsou žánrově pestrá: od knížek lidového čtení a pohádek až k „vysoké“ literatuře (Jirásek, J. Weiss). Kniha je vybavena užitečnými soupisy primární i sekundární literatury české, německé a polské; zvláště jsem ocenil bohatou obrazovou přílohu přetiskující ilustrace jednotlivých knih o Krakonošovi: ve většině z nich by průměrný český občan, který zná pouze onu Večerníčkem kanonizovanou verzi, dnes vůbec nebyl schopný Krakonoše identifikovat. Je jen třeba litovat, že nevyšla obsáhlá rukopisná práce Jaromíra Jecha, ze které Koudelková čerpala, protože je v ní více místa věnováno také neliterárním kontextům Krakonošovy postavy (Jech je jedním z autorů, kteří byli předchůdci Koudelkové na poli krakonošovského bádání), a také toho, že na podobné publikace zatím marně čekají další, i když mnohem méně známí mytičtí obyvatelé českých hor, jako orlická Kačenka nebo brdský Fabián (jinak výtečná kniha Paměť hor historika Eduarda Maura se jim věnuje jen velmi okrajově).
Jan Lukavec
Jevgenij Rejn
Bylo, byli, byla, byl…
Přeložil Petr Borkovec
Opus 2005, 18 s.
Významný představitel ruské literatury, který v současnosti působí jako profesor Literárního ústavu, mohl až do 80. let svou tvorbu publikovat pouze v samizdatu a exilových časopisech. Jeho sbírku, připravenou Petrem Borkovcem, tvoří básně elegického ladění, jejichž pointa spočívá v otevřenosti obrazu a úchvatnosti scenerie, kterým předchází nicotnost drobného postřehu, záblesk myšlenky. Jako by se básník snažil vyvolat poslední přídech toho, „co není moc a síla, dravost, utrpení…“, toho, co je „pouze“ a „naposledy“, a tedy marné, co je stejně neuchopitelné jako napjatý okamžik před rozbřeskem. Rejn používá motivů petrohradských nábřeží utopených v nočním chladu a obklopených pukajícími ledy, motivů plynoucí Něvy, o které často psávala Anna Achmatovová, do okruhu jejíchž obdivovatelů autor patřil spolu s Josifem Brodským a dalšími umělci své generace v 50. a 60. letech a jíž také mnohé verše věnoval. Brodského a Rejnova skupina byla jednou z nejvýznamnějších alternativ oficiální sovětské kultury. A my můžeme prostřednictvím jeho veršů vykonat procházku ranní mlhou, kdy „to ostatní je dílem rozmar, dílem nostalgie…“.
Petr Andreas
Angela Lambertová
Ztracený život Evy Braunové
Přeložila Bronislava Prokešová
Práh 2006, 540 s.
Komorní příběh Evy Braunové, družky německého diktátora Adolfa Hitlera, v sobě nese prvky biedermeierového melodramatu. Biografie Angely Lambertové podává plastický obraz osobnosti Braunové na pozadí doby se znalostí intimních detailů jejího života. Čtenáře seznamuje i s myšlenkovými zdroji německého typu totalitarismu. Autorka jemným žurnalistickým stylem, téměř s beletristickou lehkostí naznačuje upadlý německý, národovecký, antisemitský sentimentalismus a idylismus premoderny, zaslepenost vůči okolnímu dění a moderní době. Jaká byla Eva Braunová? Zřejmě žena oddaně důvěřivá, obětavá, družka politika, senzitivní a hluboce sentimentální; plnila jenom představy, které do ní projikoval Adolf Hitler. Ze svědectví vyplývá, že o zvěrstvech nacismu nevěděla; bylo to „něco, o čem se nemluví“. Za vznešenými hesly doby se skrývala nekrofilie Třetí říše – koktejl sobectví, potěšení, rozkoše a krutosti. Vnímavému čtenáři je zřejmé, v čem spočívala tragika tehdejší doby: v bezmezné důvěře německého národa v chiméry „prozřetelnosti“, ve zbožštění Německa – fenoménu „německosti“ bez ohledů na realitu a ve víře v národní socialismus. Doba přála utopiím, ateismu, představám o vědecké normalizaci společnosti a slibům o budoucnosti; z fanatismu totality potom vznikly hrůzy východních despocií a Třetí říše.
Vít Kremlička
Christopher Patridge
Lexikon světových náboženství
Přeložil Martin Ritter
Slovart 2006, 495 s.
Touto knihou se po Eliadových dílech dostává českému čtenáři další kvalitní přehled o světových náboženstvích. Oproti akademičtěji pojatým religionistickým syntézám vychází Lexikon vstříc mnohdy vágním náboženským potřebám široké čtenářské obce nejen srozumitelností, ale i přesahem do současné, mnohdy kuriózní lidové religiozity. Žijeme totiž v paradoxní situaci: na jedné straně jsme vystaveni silným konformistickým a sekulárním společenským tlakům, na druhé straně si k nám religiozita razí cestu kuriózním způsobem. Jako by se před dnešním člověkem otevírala nesmírná svoboda. Může si zdánlivě svobodně vybrat, zda bude křesťanem, muslimem, buddhistou nebo hinduistou, svoboda výběru je však iluzorní, protože každé náboženství je obtížně přenesitelné z kulturního kontextu, v němž vzniklo. Bez znalosti náboženství, v jehož náruč se „svobodně“ uvazujeme, jsme vždy odkázáni jen na jeho nejvnějšnější stránky. Například knihy Vincenta Lesného o buddhismu z období první republiky jsou dnes zavádějící. Zbloudí-li přední badatel, jaký potom musí mít v hlavě zmatek někdo, kdo nezná ani původní jazyky, v nichž byla buddhistická literatura napsána? O to víc, oč je rozšířena až komická iluze o tom, že si dokážeme vybrat z přebohaté nabídky světových náboženství, jsou důležité knihy, jako je tato. I ve své jednoduchosti totiž ukazují na složitost i těch zdánlivě nejprimitivnějších náboženství.
Michal Janata
Paulo Coelho
Jako řeka, jež plyne
Přeložila Pavla Lidmilová
Argo 2006, 285 s.
Další kniha brazilského spisovatle je souborem „vyprávění“ z let 1998–2005. Jde o příležitostná kratší či delší zamyšlení nad životem člověka, nad jeho cestou životem. Autor tu pokračuje v úvahách ze své předchozí knížky Rukověť bojovníka světla, jen jde o úvahy méně soustředěné k jednomu tématu. Zatímco Rukověť byla konkrétní příručkou pro člověka hledajícího svůj úkol na cestě životem, tato sbírka novinových úvah a okamžitých nápadů je vskutku zcela nesystematickým, volným plynutím textů. Autor na základě své zkušenosti úspěšného spisovatele ohledává stezky, které vedou k otevřenému životu, k dobrodružství a tvorbě. I zde vystupuje stylizace bojovníka světla, který řeší své existenciální problémy, což může být podnětné pro současného tápajícího člověka. Láska je základní silou kosmu a Coelho ji neopomene vždy znovu zdůraznit. Bojovník světla „shromažďuje“ lásku a naději, aby je mohl rozdávat druhým. Coelho, který se tu snaží vystupovat jako inspirativní hledač a tolerantní humanista, si pomáhá texty světových básníků a mudrců a roubuje na ně svůj příběh. Jemu vlastní prostotou si posléze jistě přivolává určitý proud čtenářů, kteří hledají svou volbu a své rozhodnutí života. K hlubšímu pochopení je však třeba jít ke zdrojům, z nichž Coelho čerpá – a možná toto je vlastním smyslem jeho psaní.
Jiří Olšovský
Svět literatury 34
Zatím poslední číslo Světa literatury je z velké části vyhrazeno příspěvkům, jež zazněly na kolokviu věnovanému aktuálním otázkám literární historie a komparatistiky, které se uskutečnilo v únoru letošního roku na půdě pražské FF UK. Reflexe smyslu komparatistiky, její možnosti, hranice a směřování stojí v samotných základech tohoto oboru. Komparatistika si ostatně jako univerzitní obor na akademickou půdu nehledala cestu snadno, a pokud ji našla, musela mnohdy bojovat o přežití. A přitom její nejvlastnější nástroj – srovnávání používají všichni, kdo se literaturou zabývají. Ale snad právě proto, že každý se tak trochu cítí jako komparatista („komparatistou“ chtě nechtě je u nás každý češtinář na střední škole) a srovnávat všechno se vším je tak zábavné, je tu potřeba komparatistiky a požadavku, aby byla „jedním z nejvýrazněji teoreticky fundovaných a teoreticky exponovaných filologických oborů“ (z příspěvku J. Vojvodíka). Naštěstí si však vedle otázek výsostně teoretických, jejichž legitimitu pochopitelně nezpochybňuji, našly v předkládaných příspěvcích místo i otázky praktičtější, týkající se také výuky komparatistiky, literatury, filologických oborů vůbec. I ty dávají příslib, že se z české komparatistiky nestane jen teoretizující metavěda, ve které bude konkrétní literární dílo až na posledním místě.
Robert Ibrahim
Osamu Tezuka
Buddha, vol. 1 – Kapilavastu
Harper Collins 2006, 400 s.
Kreslíř a animátor Osamu Tezuka bývá někdy označován za otce mangy, tedy specificky japonského stylu kreslení komiksů. Právě on je autorem nepřirozeně velkých očí, která jsou pro mangu typická. Jeho tvorba je rozsáhlá a většina z jeho děl nebyla nikdy přeložena z japonštiny. Kompletní vydání jeho komiksů má na 400 svazků a 80 tisíc stránek. Buddha je jeho poslední ságou, kterou dokončil pár let před svou smrtí v roce 1989. Spekuluje se dokonce, že byl v té době vážným kandidátem na Nobelovu cenu za literaturu. Buddha je osmidílný cyklus, který se snaží zachytit život tohoto myslitele, Tezuka se však nedrží přísně historických skutečností, ale pro oživení děje si vymýšlí nové postavy. V prvním svazku se tak setkáváme s Chaprou, chlapcem toužícím vymanit se z kasty otroků, jeho matkou, mnichem Naradattou a dítětem schopným proniknout do mysli zvířete. A vlastně i s batoletem Siddhártou. Přestože kresba vypadá, jako by byla určena dětským čtenářům, objevují se tu polonahé ženy nebo chlapeček močící výsměšně směrem ke svým nepřátelům. Navíc je kniha plná buddhistických myšlenek. V jedné scéně třeba sledujeme tři zvířata, která chtějí pomoci umírajícímu poutníkovi: medvěd mu nachytá ryby, liška vyhrabe kořínky, jen zajíc nemůže nic najít, skočí tedy do ohně a obětuje se tak. Rozhodně nepředpokládejte, že všichni hrdinové přežijí první díl… Snad se jednou dočkáme i v češtině.
Jiří G. Růžička
Katharina Hacker
Die Habenichtse
Suhrkamp 2006, 308 s.
Jakob stále miluje Isabelle, svou lásku ze studií, a tak když se mu naskytne příležitost se s ní po několika letech setkat, neváhá. Přesune své pracovní závazky a díky tomu unikne atentátu na WTC, o život přijde jeho kolega a Jakob získá jeho místo. Po dramatických okolnostech, jež milence svedly dohromady, nepřekvapí, že jejich obnovený vztah brzy spěje k svatbě. Společně odcházejí do Londýna, kde Jakob nastupuje na atraktivní místo v právnické kanceláři. Postupně se však odcizují, ukazuje se, že si nedokázali vybudovat hlubší vztah k sobě ani ke svému okolí. Tragické události, k níž v jejich okolí dochází, neumějí zabránit… Název Habenichtse znamená – doslovně přeloženo – nemajetní. Autorka měla při výběru titulu na mysli především duševní prázdnotu hlavních postav: mladý pár, který vyrůstal v majetkově zajištěných poměrech a klidu staré spolkové republiky. Celá generace, kterou si zde Hacker bere na mušku, je poznamenána nezávazností ve vztahu ke svému okolí, ač se jedná o osobní život či obecné události. Postrádá jakoukoli vizi či víru. Román nenabízí žádné řešení ani východisko. Jak autorka sama řekla, chtěla si ujasnit názor na generaci, ke které patří. A zdá se, že našla téma velmi aktuální. Kniha vyšla už na jaře, na ocenění si ale musela počkat až do října, kdy získala Německou knižní cenu za nejlepší román roku.
Eva Vondálová