Ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek zatím o novou budovu jen prosí, jeho kolega z Národního muzea Milan Lukeš už má její zisk velmi blízko. Minulý týden přepsalo ministerstvo vnitra budovu bývalého Federálního shromáždění na ministerstvo kultury a ministr Štěpánek záhy ohlásil, že by ji nejraději pronajal právě sousedícímu muzeu. Na to se nedá nic namítat: rádio Svobodná Evropa, které tam zatím sídlí, se stejně bude stěhovat a lepší muzeum než další hotel nebo obchodní centrum. Možná, že by se měl Vlastimil Ježek přiučit: namísto velkolepé novostavby na Letné (rozpočet se počítá v miliardách) by mohl zkusit hledat něco hotového. Na Václavském náměstí už sice jiná podobná budova není, ale v širším centru Prahy by se nějaká jistě našla. Co třeba Kongresové centrum?
Pavel Mandys
Společnost Telefónica vstoupila na český trh s nepřehlédnutelnou reklamní masáží. Rychlost, s jakou se žluté telefoní budky Českého telecomu převlékly do modré barvy s výrazným O2, byla až nadzvuková. K tomu se jeden den do modré oděla i většina deníků a televizní reklama s motivem podmořského světa se na diváka valí ze všech stanic téměř bez přestávky. Jako by se tento operátor snažil svého potenciálního uživatele přesvědčit o tom, že když si zvolí právě O2, stane se součástí báječného světa. V něm se pak může bavit nejen s dalšími, stejně zábavnými jedinci, ale i sám, u televize O2 TV nebo na internetu. Z televizní reklamy na diváka promlouvá uhrančivý hlas Michala Dlouhého, podbarvený podmanivou hudbou. Vše se tu odehrává trochu zpomaleně, aby bylo patrné, že všichni obyvatelé tohoto světa si dokážou zábavu patřičně užít. Každý krok pak znamená gejzír blyštivých bublinek. Prostě svět, jehož chce být každý součástí, prostor nekonečné zábavy. Vize mobilní sítě jako samostatného světa se však minulý týden chopil i červený operátor Vodafone. Pokud náhodou voláte do jiné sítě než právě Vodafone, čeká vás několikasekundové poučení o tom, že opouštíte vody svého operátora a budete za to stiženi vyšším tarifem. Následuje SMS se zprávou „Nechcete uz poslouchat, ze volate do jine site? Poslete SMS…a hlasku zdarma zrusime.“ Velkorysá nabídka. Překročení hranic se zkrátka nevyplácí.
Jiří G. Růžička
Minulý čtvrtek podlehl v Británii následkům otravy bývalý agent FSB Alexandr Litviněnko. Předtím, než odešel do exilu, byl v Rusku pronásledován a dokonce devět měsíců vězněn pro své kritické názory na činnost ruské tajné policie. V Británii potom navázal na své úsilí, když se pokoušel doložit, že výbuchy obytných domů z let 1998–1999, v jejichž důsledku se společnost po nástupu Putina k moci snadno smířila s rozpoutání druhé čečenské války, byly dílem tajných služeb. Třebaže současný ruský režim mohl mít pro odpravení Litviněnka řadu motivů a na práci mladší sestry KGB ukazuje i způsob, jakým byla vražda provedena, ruští představitelé svůj podíl na celé záležitosti přirozeně popřeli, vyšetřování přenechali britským policistům a tváří se, jako by se jich celá věc vůbec netýkala. Tato netečnost však platí jen směrem ven. V samotném Rusku byly zjevně podniknuty aktivní kroky, s jejichž pomocí má být celá aféra zametena pod stůl. Většina ruských sdělovacích prostředků se o smrti Litviněnka pro jistotu vůbec nezmínila. Periodika, která se přeci jen rozhodla případ komentovat, se až příliš ochotně chytila prohlášení jednoho z konzultantů ošetřujícího lékařského konzilia, který se nechal slyšet, že Litvinov nejspíše nebyl otráven tháliem, jak se původně předpokládalo, a pohotově z něj vyvodila závěr, že nebyl otráven vůbec. A pokud ano, na vině není FSB, ale nezdravá japonská strava, kterou postižený v osudný den požil. O mnoho víc by se veřejnost asi nedozvěděla, nebýt toho, že Litviněnko promluvil – bohužel až po svém skonu. V dopise, který po sobě zanechal, označil za jediného viníka své smrti „nelítostného barbara“ Vladimira Putina – a prorokoval mu, že ho zločiny, kterých se dopouští budou pronásledovat až do smrti. Připomněl tak, že i Putin je jen smrtelník, který se za své činy jednou může zodpovídat před soudem – nebo smažit v pekle.
Jan Machonin
Dva literární portály iliteratura.cz a Portál české literatury připomínají drobného soukromníka a státního úředníka. Oba nebohatí, každý jinak. První, na němž jsem se v počáteční fázi podílela, se věnuje světové literatuře a je podporovaný MK ČR ve výši pár desítek tisíc korun ročně. Druhý je ministerstvem přímo provozován – má propagovat českou literaturu v zahraničí. Ročně za něj stát utratí přes milion korun. Je to pořád málo: medailony autorů v cizích jazycích jsou v něm jak noty na buben. Redakce iliteratury nyní napsala ministrovi dopis, kde si stěžuje, že Portál s minimálními změnami opsal její propagační text a vydává ho za vlastní. Tomu bych se nedivila, stylistická odvaha a samostatnost nikdy nebyla předností Portálu; a řešení sporu brzy dodají právníci. Ale i eventuální výroba nového textu a omluva budou zástupnou činností. MK by nám mělo dopřát hodnocení dosavadního působení své spokojené redakce, jež na výtky zvenčí reaguje jen skrytými protiútoky, a také ji konečně personálně provětrat. Nebo mají redaktoři definitivu?
Libuše Bělunková